Hudební Rozhledy

Martina Bačová: Mám ráda každou dobrou hudbu

Jiří Štilec | 10/19 |Rozhovory

Martina Bačová

Houslistka Martina Bačová patří už svou stylizací, zjevem, životním názorem, ale především svým interpretačním stylem k modernímu a nesmírně talentovanému interpretačnímu mládí. Většina hudby 20. století je pro ni už tvorbou, k níž má obdobný vztah jako předchozí generace jejích učitelů k hudbě 19. století. A tak mne zaujalo a zároveň nadchlo, že pro svůj debutový projekt na kompaktním disku „Elegantní provokace“ si nevybrala „osvědčený“ repertoár, ale tvorbu tak trochu „východně“ a folklorně orientovaných autorů – Otmara Máchy, Bély Bartóka, George Enescu a samozřejmě – vzhledem ke svému ostravskému původu – Leoše Janáčka.

  • A tak i první otázka našeho rozhovoru, který se uskutečnil shodou okolností právě v Teplicích v typicky prosincovém potemnělém počasí jen deset dnů před Vánocemi při natáčení nového kompaktního disku, patřila nahrávanému repertoáru:
    Natočení sonát George Enescu a Leoše Janáčka bylo pro mě velkou výzvou, Rumunské tance Bély Bartóka osvěžením a Elegie Otmara Máchy „láskou na první pohled“. Jak je vidět, vybírat repertoár byla pro mne velká radost a jsem moc ráda, že tyto kompozice mohu natočit a představit veřejnosti. Trochu obtížnější – a to mi potvrdí asi každý muzikant – bylo zajistit nutný finanční vklad pro uskutečnění a vydání takové nahrávky. Ráda bych proto hned v úvodu využila této příležitosti a moc poděkovala společnosti TQM-holding s. r. o., která vznik tohoto CD finančně podpořila. Bez jejího významného přispění by tento projekt zřejmě nespatřil nikdy světlo světa. Vážím si toho, že měla odvahu podpořit mladého umělce a že se nebojí podporovat tzv. klasickou hudbu.
  • Martina Bačová, abychom ji formou stručné slovníkové anotace čtenářům rozhovoru přiblížili, studovala na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a na Konzervatoři v Praze. V roce 2008 ukončila studium na Fakultě umění u profesora Zdeňka Goly v Ostravě. V současné době je studentkou Meisterklasse u profesora Ivana Ženatého na Hoch¬schule für Musik C. M. von Webera v Drážďanech, kde také získala Sächsisches Landesstipendium. Nebála se nikdy a nebojí se konfrontace, a tak se již účastnila řady soutěží: Kociánovy houslové soutěže v Ústí nad Orlicí – 1. cena, Soutěž pro mladé talenty-Prague Junior Note – absolutní vítězství. V roce 1999 získala Cenu poroty mistrovských kurzů v Meissenu a v roce 2002 získala 1. cenu v Mezinárodní houslové soutěži Beethovenův Hradec a obdržela zároveň cenu za nejlepší provedení díla Ludwiga van Beethovena. Získala stipendium na Cleveland ENCORE-School for strings, kde rovněž koncertně vystupovala a byla vybrána pro koncert WCLV live broadcast (2005). Velmi často vystupuje s Janáčkovou filharmonií Ostrava, se Severočeskou filharmonií Teplice, ale také s komorními orchestry jako jsou Camerata Janáček, Czech Virtuosi, Janáčkův komorní orchestr, Talichův komorní orchestr, St. Gellert Academy a další. Zatím se představila posluchačům nejen v České republice a na Slovensku, ale i v Polsku, Maďarsku, Francii a Španělsku. Spolupracuje s Českým rozhlasem a Českou televizí. V letošním roce se představí i na našem nejvýznamnějším festivalu Pražské jaro, takže další otázka se týká tohoto prestižního vystoupení.
    Velmi si vážím příležitosti vystoupit na našem nejvýznamnějším festivalu a samozřejmě je to pro mne velká příležitost. Jsem ráda, že mohu na tomto programu znovu spolupracovat se svým dlouholetým pianistou Alexandrem Starým. Tak jako na svém kompaktním disku, tak ani na festivalu se nebojím hudby dvacátého století, takže posluchači uslyší Doubravovu málo známou a hranou Sonátu č. 2 „Památce Bohuslava Martinů“, Máchovu Elegii a Sonátu č. 3 Bohuslava Martinů. Věřím, že tímto programem, který je poctou velkému klasikovi hudby dvacátého století a jubilantovi Martinů, pražskojarní publikum potěšíme.
  • Jaké jste měla v dětství a raném mládí vzory – obecně lidské, pokud to tak lze říci, a hudební?
    Možná je to neobvyklé, ale od dětství mě fascinovala violoncellistka Jacqueline du Pré. Většinu jejích nahrávek stále mám a navíc je i často poslouchám. Dodnes jí patří můj obdiv a v mnohém je stále mou inspirací. Dokonce jsem se přistihla při myšlence, že je mi vlastně líto, že nemohu hrát také na violoncello. Anne-Sophie Mutter, prof. Zdeněk Gola a můj pedagog Ivan Ženatý patří k těm, kteří se na mém hudebním vývoji výrazně podíleli, ať již jako silné osobnosti v konkrétním kontaktu, či zprostředkovaně.
  • Na jaké učitele ráda vzpomínáte?
    Na všechny bez výjimky. Ať již to byli učitelé, kteří mě vedli v dětství, či pedagogové a umělci, se kterými jsem se setkala na různých mistrovských kurzech, u nás i v zahraničí. Velmi ráda vzpomínám na Davida a Lindu Cerone (studentka I. Galamiana), u kterých jsem měla možnost studovat během svého pobytu v USA. A jak se říká: „Když je žák připraven, učitel se vždycky najde…“ Je možné učit se z čehokoliv a kdykoliv.
  • Jakou hudbu posloucháte, když si chcete odpočinout?
    Zní to jako klišé, ale každou dobrou. Mám ráda vážnou hudbu stejně jako populární. Poslouchám poměrně hodně muziky, která mě vždy příjemně naladí nejen k odpočinku, ale dokáže mne i aktivovat. Samozřejmě pojem dobrá muzika má pro každého jiné kvality, takže např. takový dobrý “House“ je pro mě skutečně vzdálený pojem.
  • Jakým způsobem studujete novou literaturu a podle jakých kritérií si ji vybíráte?
    Pokud si skladbu vybírám sama, většinou podle toho, zda je mi v daný moment obsahově blízká, a zda se s ní budu moci při interpretaci ztotožnit. Záleží jak na sympatiích, tak na správném „timingu“. Jsou skladby, u kterých hudebník cítí, že je dobré si ještě počkat a interpretovat je později. Něco podobného existuje zcela přirozeně u pěvců, ale domnívám se, že i u instrumentalistů a sólistů je tomu tak. Alespoň já to tak cítím. Při studiu opět poslouchám nahrávky různých interpretů a sleduji partituru. Vyrostla jsem na tzv. “Suzukiho“ metodě. Do určité míry je výborná, ale také omezující.
  • Jak nejraději odpočíváte?
    Cestováním a poznáváním nového.
  • Chtěla byste být ve svém oboru stejně populární jako některé osobnosti z pop music?
    Domnívám se, že cena za tzv. popularitu je velmi vysoká! Osobní svoboda a určitá nepřekročitelná hranice soukromí je „drahý statek“. Popularita a určitá sláva by měly být vedlejším produktem dobře odvedené práce (umělců, agentů), a ta má pro mě největší význam.
  • Myslíte si, že je možno nekonvenční prezentací umělců či projektů získat pro klasickou hudbu další posluchače?
    Možné to určitě je. I když ti stávající posluchači mohou být lehce rozhořčeni některými věcmi, které se občas na takovýchto nekonvenčních prezentacích – projektech dějí, ti noví posluchači jsou zase nadšeni. Bohužel, všichni příliš zobecňují. Myslím, že stále je to tak, že určité typy posluchačů nekonvenční pojetí vážné hudby nevyhledávají a určité typy ano. Záleží na konkrétní příležitosti, na cílové skupině a podobně. Samotná nekonvenční prezentace ještě nijak nesnižuje uměleckou hodnotu, je-li umělec(-i) fantastických kvalit, projekt je výborně vymyšlen a připraven, a posluchač je něco nového ochoten akceptovat. Není na tom nic, co by se nedalo považovat za způsob, jak získat v době, kdy je kultura téměř přežitek, další posluchače. Ale myslím si, že podbízení (se) za každou cenu není potřeba.
  • Která země (kultura) Vás nejvíce přitahuje, kde byste chtěla nejraději žít?
    To je nelehká odpověď. Dovedu si představit, že bych nějaký čas mohla žít ve Francii, ve Španělsku, v Itálii. To je moje „jižní“ orientace. Dovedu si však také představit, že bych určitý čas mohla strávit ve Spojených státech. Miluji cestování a stejně tak návraty domů. A doma je pro mě zatím ještě stále Česko.
  • Kdybyste měla onen „kouzelný prsten“ a mohla jste vyslovit tři přání, jaká by to byla?
    Co si člověk přeje, splní se. Jen někdy ne ve vhodnou dobu a s následky, které by očekával, nebo si je dokonce přál. Pokud bych si mohla něco přát, nebylo by to jen osobní.
  • Je pro Vás jako pro příslušníka generace, která se běžně pohybuje po celém světě, vlastenectví již zastaralým pojmem?
    Z určitého úhlu pohledu se pojem vlastenectví v dnešní době skutečně neskloňuje ve všech pádech. V dobách národního obrození, které bylo v českém kulturním a historickém vývoji důležitou etapou, bylo vlastenectví přirozeným projevem a součástí tehdejšího života. Dnes se již nedává najevo stejným způsobem. Samozřejmě, že je to dáno vývojem, měnícím se žebříčkem hodnot. To je přirozené. Ale když Česká republika vyhraje mistrovství světa čehokoliv v čemkoliv, myslím, že se nemýlím, všichni cítí obrovskou národní hrdost. A to je vlastenectví dnešní doby.
  • Čeho byste chtěla v příštích letech dosáhnout?
    Obvykle se o svých plánech nezmiňuji, a je toho poměrně hodně, co čeká na své uskutečnění. Momentálně se těším ze studia v Německu, které mě posouvá dál, a z možností, které se mi naskýtají. Pro mě osobně je důležitá „cesta vpřed“ a motivace.
  • Nahoru | Obsah