Hudební Rozhledy

200 let pražské konzervatoře

IV. ředitelé: Jindřich Káan z Albestů a Vítězslav Novák

Michaela Hejlová | 12/21 |Události

Vítězslav Novák

Po smrti Karla Knittla převzal v roce 1907 řízení konzervatoře na dalších dvanáct let profesor klavírní hry a dirigent školního orchestru Jindřich Káan z Albestů. Doba jeho ředitelování by se bez obav dala nazvat dobou prosperity.

Jindřich Káan z Albestů
Jindřich Káan z Albestů (též. Jindřich z Káanů, 1852–1926), klavírní virtuóz, skladatel a vynikající pedagog, se narodil v Tarnopoli na Ukrajině. Původ exotického jména lze najít v uherském šlechtickém rodě, ze kterého pocházel jeho otec. Malý Jindřich však vyrůstal v Čechách – od roku 1853 žil v Klatovech a později, v roce 1860, se rodina přestěhovala do Prahy. Zde zdárně dokončil gymnázium a zároveň soukromě studoval klavírní hru a skladbu v Prokschově ústavu a u Viléma Blodka, jehož se stal nejvýznamnějším žákem. Byl to právě přísný učitel Blodek, který u mladého Jindřicha rozvinul jeho vynikající technické dispozice.
Roku 1874 Káan absolvoval varhanickou školu. Již svým prvním veřejným vystoupením si vydobyl uznání vynikajícího klavírního virtuóza. Po Smetanovi zaujal přední místo mezi českými výkonnými umělci, ale díky nezvladatelné trémě se jeho vlohy nemohly v budoucnu více projevit. V letech 1876–1884 byl učitelem hudby u knížete Fürstenberka v Lánech. Po návratu do Prahy se stal vyhledávaným klavírním učitelem a skladatelem. Rokem 1889 se začíná jeho působení na konzervatoři, kde pracuje jako profesor vyšší klavírní hry a od roku 1901 působí též jako profesor hry komorní. Vychoval zde celou řadu uměleckých osobností, z nichž nejznámější – Karel Hoffmeister – se stal jeho pokračovatelem na konzervatoři, kde působil jako profesor klavírní hry a později i jako rektor. Za nemocného ředitele Karla Knittla Káan převzal řízení ústavního orchestru. Skladatelsky byl velice plodný, ale jeho vlastní hudební dílo, které bylo rozsáhlé, se žádného většího ocenění nedočkalo. Nejvyššího uznání se dostalo jeho virtuózním klavírním transkripcím a fantaziím. Díky vřelému poměru k dílu B. Smetany a A. Dvořáka se věnoval klavírním transkripcím jejich děl, které přispěly k popularitě zejména Smetanových skladeb. V odborné revizi vydal Smetanovu klavírní pozůstalost a zasloužil se o úpravu klavírních výtahů z děl Blodka a Dvořáka. Pro žáky vyšla v roce 1913 jeho příručka Postup při vyučování hře klavírní a v roce 1921 byly knižně vydány vzpomínkové Paměti.

Po smrti Karla Knittla byl Káan jednohlasně zvolen ředitelem konzervatoře. Na rozdíl od svého předchůdce, který se snažil o rozšíření hodin vedoucích k všeobecnému vzdělání žáků, přešel k novému systému praktického vyučování. Jeho snahy po usnadnění administrativy vedly ke zjednodušení agendy rozrůstajícího se ústavu. Jednou z vůdčích myšlenek jeho ředitelování byla snaha o zestátnění konzervatoře. Tato snaha se však dočkala naplnění až po vzniku Československého státu. Za jeho období se dále rozvíjela umělecká a pedagogická úroveň ústavu, ale zároveň se Káan účinně zasazoval o zlepšení materiálního stavu profesorského sboru. Na jeho návrh bylo rozhodnuto vedením Jednoty 20. května roku 1908 o zvýšení platu učitelů o 400 Kč, což byla téměř třetina platu. Vždy dovedl získat důležité příznivce ústavu a jeho zásluhou se zvýšila i státní subvence – tak mohl zavést nové předměty, na které předtím finance scházely. Nový ředitel převzal s řízením konzervatoře také nemilou povinnost – zajistit pro školu náhradní prostory. Z budovy v Konviktské ulici, kde sídlilo klavírní, varhanní a pěvecké oddělení, dostal ústav od c.k. Ministerstva financí výpověď. Výbor Jednoty vyzval architekta prof. Jana Kotěru, aby navrhl plány pro novou budovu konzervatoře. Kotěra postupně vypracoval šest návrhů, k jejichž realizaci však nedošlo. Podařilo se totiž najít nové prostory pronájmem domu v Křížovnické ulici čp. 10. Po rozsáhlé adaptaci v něm našlo místo instrumentální odd., klavírní škola, sály určené pro sbory i pro přednášky, sídlilo zde ředitelství školy i knihovna s archivem. Varhanická škola společně s pěveckým oddělením byla umístěna v Rudolfinu. Prvním činem nového ředitele byla úprava vyučovacích hodin v houslové škole a rozšíření vyučování obligátního klavíru na tři roky. Rozšířil obory o obligátní violu a anglický roh. Do důsledků dovedl praktickou pedagogiku u všech nástrojů. Za zvláštní zmínku stojí otevření první mistrovské školy v roce 1909, jež byla nadstavbou původního středoškolského studia, a zahájení českých a německých přednášek z teoretické pedagogiky rok předtím. Počet ústavních koncertů omezil na dvě vystoupení ročně, takže zbylo více času na jejich nastudování. Konzervatoř nyní vyhovovala všem potřebám hudebního vzdělání a těšila se nejširší přízni. Dokladem byl rok od roku stoupající počet žáků. Ředitel Káan zavedl přísnou kázeň a dohlížel na pravidelnou docházku žáků i profesorů, vyžadoval přesné plnění všech jejich povinností, čímž si ovšem nezískal mnoho příznivců a snad právě proto, přes své nesporné zásluhy, nebyl příliš oblíbený. Dokumentují to anekdoty, které o něm a jeho osobních vlastnostech kolovaly mezi studenty. Po zestátnění konzervatoře byl nucen odstoupit z úřadu.
K zestátnění konzervatoře došlo v roce 1919, krátce po vyhlášení nové republiky. S touto změnou byly spojeny zásadní reformy v řízení ústavu a správou školy byl pověřen sedmičlenný poradní sbor vedený profesorem Vítězslavem Novákem. Tím však byl zároveň znemožněn vliv Jednoty pro povznesení hudby v Čechách na fungování této instituce. Proto došlo 30. prosince 1918 k ukončení činnosti jejího výboru. Jedinou vyučovací řečí se nadále stala čeština. Došlo k sepětí vysokoškolského a středoškolského hudebního vzdělání pod jednotným vedením a na základě nového statutu byla mistrovská i střední škola spojena v celek. Konzervatoř se organizačně nadále dělila na střední školu s obory, jejichž studijní doba kolísala mezi čtyřmi až sedmi lety a na mistrovskou školu, která trvala mezi jedním rokem až čtyřmi lety. Tato mistrovská škola nebyla vysokou školou v pravém slova smyslu, sloužila však jako předchůdce později otevřené AMU. K mistrovské škole kompoziční přibyly v roce 1919 třídy nové: houslová, violoncellová, klavírní a v roce 1920 varhanní.
Také ve vnitřním chodu ústavu nastaly některé zásadní změny. Funkce ředitele byla zrušena a do čela ústavu byl jmenován rektor, volený z profesorů mistrovské školy vždy na funkční období jednoho školního roku. Otevřeny byly nové vyučovací předměty: česká a světová literatura, pedagogika, tělesná výchova, estetika, základy filosofie a psychologie, občanská nauka, kulturní a všeobecné dějiny, dějiny výtvarného umění a zároveň přibyl i obor pedopsychologie a didaktiky. Na pěveckém oddělení byla zavedena fonetika. V roce 1919 pak vzniklo samostatné oddělení dramatické pro výchovu herců. V této době ústav nuceně opustil dosavadní budovu Rudolfina, která se stala sídlem poslanecké sněmovny, a sám se provizorně uskromnil v místnostech kláštera v Emauzích.

Vítězslav Novák
Prvním rektorem se v roce 1919 stává předseda komise pro zestátnění konzervatoře, skladatel a pedagog Vítězslav Novák, jedna z nejvýznamnějších osobností české moderní hudby. Vedle Antonína Dvořáka, který na konzervatoři učil, má jeho žák Vítězslav Novák pro vývoj této školy další význam, stal se u nás zatím největší skladatelsko-pedagogickou osobností.
Národní umělec Viktor Augustin Rudolf Vítězslav Novák (1870–1949) se narodil v Kamenici nad Lipou. Později se rodina přestěhovala do Počátek a po otcově smrti žila v Jindřichově Hradci. Novák, od narození slabé tělesné konstituce, byl celé dětství pronásledován vážnými chorobami. Obecnou školu vychodil v Počátkách a zároveň docházel do hodin houslí a klavíru. V Jindřichově Hradci vystudoval gymnázium a již v tomto věku se u něho projevovaly všestranné vlohy k umění – jeho první umělecké pokusy byly spíše literárního a výtvarného rázu. Od kvinty se však již datují první skladby pro klavír. V roce 1889 začal studovat práva na univerzitě v Praze – která nedokončil, a současně vstoupil na konzervatoř, kterou absolvoval v roce 1893. Klavír zde studoval u Josefa Jiránka, harmonii u Karla Knittla a kontrapunkt a dějepis hudby u Karla Steckera. Během studia měl potíže s kázní a neochotně se podřizoval školní disciplíně. Opravdový rozvoj jeho talentu nastal až při studiu ve třídě Antonína Dvořáka, jehož byl, vedle Josefa Suka, nejlepším žákem. Novák byl všestranně nadaný, měl široké znalosti literatury, filosofie a výtvarného umění. Mimořádná byla jeho znalost cizích jazyků, kterou uplatnil při svých cestách po Evropě a Rusku.
Z prázdninových cest v letech 1896–97 po Valašsku, Lašsku, Slovácku a později i Slovensku si přinesl poznání lidového folkloru a lidové písně, což ovlivnilo jeho další tvorbu. Také rostl jeho význam umělecký a pedagogický. Jeho díla slavila úspěchy po celém světě a právem se mu dostalo nejvyšších oficiálních uznání. Prvořadou společenskou událostí se stávalo uvedení jeho nových děl. V celé jeho tvorbě je znát silné sepětí s Moravou, i když jeho raná díla byla ovlivěna novoromantismem. K vrcholům tvorby však patří komorní a orchestrální díla z 30. a 40. let. Během německé okupace prokázal Novák výrazné národní cítění a osobní odvahu. Po válce se stal členem mnoha významných spolků a iniciativ a byl mu udělen titul národního umělce. Po celý život aktivně zasahoval do kulturního života, komponoval a pracoval na svých memoárech „Vítězslav Novák o sobě a o jiných“.
Novák brzy dosáhl vysokých uměleckých úspěchů doma i v cizině, a tak není překvapující, že ve věku 39 let jej ředitel Káan povolal na místo profesora na nově otevřené mistrovské škole skladatelské na Pražské konzervatoři. Její otevření souviselo s reorganizací konzervatoře a jejímu celkovému směřování k moderním trendům. Výuka sama byla rozdělena na dvě hodiny kompozice a dvě hodiny instrumentace týdně.
Novák na konzervatoři působil celkem 30 let (1909–1939). Za rektora byl zvolen čtyřikrát a sice v letech 1919–1922 a 1927–28. Jako člověk byl V. Novák náročný nejen ke svým žákům, ale i sám k sobě a ke své práci. Některými společenskými a politickými poměry v novém státě byl posléze roztrpčen a to platilo i pro poměry na konzervatoři. Později si postěžoval, že po svém předchůdci „převzal povinnosti, nikoliv však pravomoci“. V prvním desetiletí 20. století se Vítězslav Novák stal vůdčím představitelem české hudby, měl nemalý vliv na mladou generaci, pro kterou vždy našel porozumění. Ze vzpomínek jednoho z jeho žáků – Boleslava Vomáčky, se dozvídáme: „..ve výkladu přestával jen na stručných náznacích, které často měly ráz vtipu, ironie i sarkasmu…“ „…tvrdil, že komposice není nic než odnaučit se hloupým diletantismům…“ a „..instrumentační příklady se pracovaly s hodinkami v ruce: kdo dřív!..“„.. zásadně nechválil a nedával výborné, protože prý na konservatoři nemůže být výborný nikdo…“! Po skladatelské škole, již vytvořil Antonín Dvořák, byl Novák více než důstojným nástupcem svého předchůdce. Můžeme hovořit o vzniku celé Novákovy skladatelské školy. Z té vyšli nejzvýznačnější představitelé již nové generační skupiny a mnozí stáli v popředí uměleckého života jako skladatelé i teoretici např.: Emil Axman, Václav Dobiáš, Alois a Karel Hábovi, Emil Hradecký, Jaroslav Krombholz, Karel Janeček, Václav Trojan, František Brož, Václav Kaprál, bratři Jeremiášovi, Jaroslav Křička, Vojtěch Bořivoj Aim, Karel Boleslav Jirák, Jan Kunc, Vilém Petrželka, Václav Štěpán, Ladislav Vycpálek, Ilja Hurník ml. ad. Z jeho žaček je pak nejznámější Vítězslava Kaprálová. Slovensku dal první skladatelskou školu vůbec. Jména jako Ján Cikker, Dezider Kardoš, Alexander Moyzes, Eugen Suchoň…. pro nás představují zakladatele moderní slovenské hudby. Další jeho žáci z ciziny byli především z jihoslovanského prostředí. Význam Vítězslava Nováka jako pedagoga a učitele mladých skladatelů vždy přesahoval rámec české hudby.

Nahoru | Obsah