Hudební Rozhledy

200 let Pražské konzervatoře

V. ředitelé: Josef Bohuslav Foerster a Karel Hoffmeister

Libor Kvasnička | 12/18 |Studie, komentáře

J.B. Foerster

V období první republiky působilo na Pražské konzervatoři (i díky existenci mistrovské školy) mnoho vynikajících pedagogů, kteří přispěli k vysoké úrovni zdejší výuky. Se vznikem československého státu došlo na Pražské konzervatoři k mnoha zásadním změnám. Koncem roku 1919 byla škola zestátněna a čeština se poprvé v její existenci stala jediným vyučovacím jazykem (i když některým předmětům se ještě do roku 1920 vyučovalo též německy). K mistrovské škole kompoziční, která existovala již od roku 1909, přibyla v roce 1919 ještě třída houslová, violoncellová, klavírní a o rok později také varhanní. V čele celého ústavu stál rektor, volený vždy na jeden školní rok z profesorů mistrovské třídy. Prvním takto zvoleným rektorem se stal ve školním roce 1919/1920 Vítězslav Novák (podrobněji k tomuto tématu viz článek M. Hejlové v Hudebních rozhledech 4/2009). Mezi mnoha význačnými osobnostmi, působícími v meziválečné době na Pražské konzervatoři, zaujímá čestné místo také skladatel, spisovatel, pedagog a jeden z nejvzdělanějších umělců své doby, Josef Bohuslav Foerster (1859-1951). Nejprve si připomeňme několik životních dat před jeho vstupem na Pražskou konzervatoř: Narodil se v Praze na Malé Straně a pocházel ze staré kantorské rodiny – jeho otec, Josef Foerster, byl profesorem varhanické školy a patřil mezi významné osobnosti pražského hudebního života. V mládí se mu dostalo důkladného vzdělání; po maturitě navštěvoval v letech 1879-1882 varhanickou školu, kterou absolvoval s výbornými výsledky. Jednu ze svých prvních orchestrálních premiér zažil roku 1885; podílela se na ní Pražská konzervatoř – její tehdejší ředitel Antonín Bennewitz mu provedl se žákovským orchestrem ústavu jeho suitu „V horách“., tehdy v koncertním programu označenou jako Tři skladby pro orchestr. Ve svém mládí se rovněž měl možnost stýkat s Bedřichem Smetanou a na kůru sv. Vojtěcha se také začal potkávat s Antonínem Dvořákem, se kterým jej později pojilo vřelé přátelství. Od r. 1893 datujeme počátek jeho dlouhého působení v cizině – nejprve odešel do Hamburku, kde jeho žena, slavná zpěvačka Berta Foersterová-Lautererová, získala angažmá ve zdejším Městském divadle. V Hamburku působil nejprve jako soukromý učitel a později jako profesor klavíru na zdejší konzervatoři; během zdejšího pobytu se důvěrně spřátelil také s Gustavem Mahlerem. O deset let později následoval svojí ženu do Vídně, kde na Nové konzervatoři vyučoval hudební teorii. Do Prahy se tedy vrátil vyzbrojen bohatými pedagogickými zkušenostmi; stalo se tak v roce 1918.

Hned následující rok nastoupil Josef Bohuslav Foerster na Pražskou konzervatoř. Ovšem jeho působení na ústavu nezačalo asi tak, jak si sám umělec představoval. Nelehké začátky líčí Josef Plavec, mj. též Foerstrův žák, takto: „Po Foersterově návratu do vlasti se vnější okolnosti podstatně změnily. Nebylo už nutno za Foersterem putovat za hranice, naopak spatřován velký zisk v tom, že se podařilo umožnit mu další pedagogické působení na pražské konservatoři. […] Spokojil se profesurou skladby na tehdy jen ještě střední škole konservatoře, s měsíčním základním platem 425 Kč, ročně – se všemi přídavky – 11 580 Kč. Za to učil, stár 60 let a po pětadvacetileté působnosti na konservatořích v Hamburku a ve Vídni, povinných 20 hodin harmonie, kontrapunktu, forem a ostatních oborů skladby v naprosto nevyhovujících, nehygienických místnostech tehdejšího provisoria konservatoře v celách Emauzského kláštera v Praze na Slovanech..“ Hmotné zlepšení mu přineslo až jmenování profesorem mistrovské školy v r. 1922. Ačkoliv na škole nepůsobil příliš dlouho (v roce 1930 byl penzionován), přesto se do dějin Pražské konzervatoře zapsal nesmazatelnou stopou. Mezi jeho žáky nalezneme celou řadu významných osobností české hudby 20. století (studovali u něj např. František Bartoš, Pavel Bořkovec, E. F. Burian, Zd. Folprecht, V. Dobiáš, Jar. Zich, Jar. Řídký a spousta dalších). Přestože mnozí z nich nakonec dokončili mistrovskou školu u jiných profesorů (např. Pavel Bořkovec u J. Suka nebo V. Dobiáš u V. Nováka), vzpomínali na Foer¬strovu výuku jeho žáci s úctou. Foerster, který si své studenty pečlivě vybíral („učňů bez nadání do své školy vůbec nepřijímal“, vzpomíná Plavec), vyžadoval od svých svěřenců kromě nadání také píli a pracovitost. Z mnohých vzpomínek uveďme například slova významného skladatele, klavíristy, estetika a pedagoga Jaroslava Zicha: „Kdykoliv jsme jako žáci Mistrovi hovořili o jeho hodinách, sjednocovali jsme se vždy v tomto, jak neodolatelným kouzlem na nás působí Mistrova osobnost. (...) Neobyčejná jemnost, s jakou kritizoval naše kompozice, byla příčinou, že jsme nikdy neupadali po jeho hodinách v depresi.“. Ačkoliv byl Foerster naprostý odpůrce „módních směrů, tak řečené atonální a atematické hudby“, tak vždy jako učitel „ponechával Foerster svým žákům velkou volnost projevu, především však naprostou ve volbě skladby“.
K úspěšnému pedagogickému působení pak přistupuje navíc skutečnost, že byl několikrát zvolen rektorem konzervatoře. Poprvé se tak stalo ve školním roce 1922/1923, kdy v této funkci vystřídal již zmíněného Vítězslava Nováka. Tato pocta (rektor měl za úkol – jak o tom píšou tehdejší stanovy – vést ústav po stránce umělecké) s sebou přinášela mnoho starostí, pochůzek, intervencí a zabírala především mnoho času. Skutečným „vládcem“ byl spíše administrativní ředitel, který byl zvolený z profesorů střední školy na dobu 4 let a na jehož bedrech spočívalo administrativní vedení školy. „Rektor je asi něco jako podškolník; podobá se panáčkovi, do něhož se vrazí a on kývne hlavou…“ postěžoval si na své pravomoce Josef Bohuslav Foerster. Jak vzpomíná Josef Plavec, výkonnou mocí disponoval ponejvíce školník, tehdy všemocný pan Háček. Foerster se podruhé stal rektorem v letech 1928-30 a spíše než hodnocení rektorské práce z této doby můžeme připomenout některé zajímavé události: jmenujme tu např. zájezd orchestru konzervatoře do Varšavy, na kterém byla provedena díla R. Karla, J. B. Foerstera, O. Ostrčila a J. Suka. Za zmínku stojí také připomínka 25 let úmrtí Antonína Dvořáka (na které přednesl prof. Rudolf Deyl slavnostní řeč, kterou napsal právě Josef Bohuslav Foerster); pokračovalo dále jednání o stavbu konzervatoře, které bylo rektorátem „s úsilím a snahou vedeno“. V plné duševní svěžesti opustil Foerster ústav v r. 1930, zanechav za sebou výraznou stopu.
Na vzestupu konzervatoře za první republiky se výrazně podílel také vynikající klavírista, pedagog a v neposlední řadě také skladatel Karel Hoffmeister, kterému se v následujících řádcích budeme věnovat podrobněji.
Karel Hoffmeister (1868–1952), narozen v Liblicích, vyrůstal v prostředí, kde hudba hrála důležitou roli; v dětství měl na něj velký vliv zejména jeho dědeček, u kterého Hoffmeister čas od času pobýval. Svůj rozhled si dále rozšířil během svých studií na varhanické škole, kde poznal Hoffmeister další znamenité pedagogy: Karla Knittla, Josefa Kličku a Karla Steckera. Na základě rychlých pokroků posílá tehdejší ředitel varhanické školy F. Z. Skuherský nadaného mladíka k Jindřichu Káanovi z Albestů, aby u něj soukromě pokračoval ve studiu klavírním. Hoffmeister si ale rozšířil obzory i na Karlově univerzitě, kde studoval historii, dějiny umění a estetiku u Otakara Hostinského. Velký dojem na něj udělal také vstup do Umělecké besedy, který se uskutečnil i díky Josefu Bohuslavu Foerstrovi. Roku 1891 se ocitnul v Lublani, kde působil jako učitel klavíru na hudební škole Glasbené Matice.
Začátek Hoffmeisterova působení na Pražské konzervatoři datujeme v roce 1898; po návratu ze Slovinska do Prahy jej čekal dopis od jeho dřívějšího učitele Jindřicha Káana, že se Adolf Mikeš vzdává svého místa jako adjunkt při klavírní škole a že by bylo načase se o to místo ucházet. Hoffmeister uposlechl, zúčastnil se úspěšně pohovoru a záhy nastává jedna z nejdůležitějších událostí jeho kariéry – v r. 1898 nastoupil na konzervatoř, které pak zůstal věrný přes 40 let. Nejprve působil jako adjunkt při klavírní škole, aby se pak od roku 1902 stal profesorem klavíru, všeobecné nauky hudební, homofonní skladby a dějin hudby. Jako kantor se Hoffmeister opíral o tehdejší moderní vyučovací metody. Na první místo stavěl slohový přednes. Základem jeho metody se stal požadavek hry směrem vzhůru od klaviatury; píše o tom ve Sborníku na paměť 125 let konservatoře hudby v Praze: “V metodice rozhoduje fysická i psychická žákova individualita […] Základem metody je požadavek hry ve směru od klaviatury, tedy vzhůru, nikoliv směrem dolů […] Netlučeme po klaviatuře, nebijeme do ní, ale vyzdvihujeme z ní tón ústrojím střídavě se upínajícím a zas uvolňujícím, ale vždy ve spojitosti pracujícím“. Mezi jeho absolventy, zejména v mistrovské škole, najdeme celou řadu známých jmen – jmenujme tu za všechny třeba V. Řepkovou, F. Raucha, J. Páleníčka. O. Vondrovice, O. Kredbu a mnoho dalších. Již v době před zestátněním školy se projevovaly organizační schopnosti Karla Hoffmeistera; zapojoval se do debat o fungování školy, zasedal v komisi, která za ředitelství Karla Knittla vypracovala vyučovací osnovy a plány a stanovila požadavky jednotlivých ročníků i požadavky zkušební. V roce 1919 se stal vůbec prvním profesorem tohoto oboru na nově otevřené mistrovské škole. Mezi nesporné Hoffmeisterovy zásluhy patří také zavedení výuky hry na clavicembalo, která se začala na škole provozovat od roku 1926. V souvislosti s tím se zavedly tematické večery věnované tomuto nástroji, které se ve své době těšily velké pozornosti hudební veřejnosti a vzbudily svým způsobem senzaci. Není proto divu, že díky svým schopnostem a všeobecnému rozhledu byl v roce 1923 deseti hlasy ze sedmnácti poprvé zvolen rektorem Pražské konzervatoře, když vystřídal právě Josefa Bohuslava Foerstra. Do jeho rektorského období spadají důstojné oslavy 100 let od narození Bedřicha Smetany v r. 1924, stejně tak i zřízení čtvrttónového oddělení pod vedením Aloise Háby v roce 1923. Hoffmeisterovou zásluhou se na konzervatoři zavedly také slohové večery věnující se jednomu konkrétnímu tématu (tvorbě Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, ruské hudbě, francouzské hudbě atd.). Do funkce rektora byl Karel Hoffmeister jmenován opětovně na školní rok 1930/1931 a vydržel zde 3 roky. Jeho píle v této funkci byla přímo vzorová. Např. v Českém slově se po volbě rektora v r. 1932 dočteme tuto zprávu: „Motivem jeho opětného zvolení jsou jeho osobní vlastnosti, zejména přísná horlivost v konání rektorských povinností“. Během těchto 3 let se podílel na důstojných oslavách výročí 200 let narození Josepha Haydna, na připomínkách 100. výročí založení varhanické školy či na oslavách šedesátin Vítězslava Nováka.
Za jeho rektorství v r. 1935/1936 proběhlo také důstojné rozloučení se zesnulým Josefem Sukem (zemřel 1935) a po dlouhém hledání bylo konečně dovršeno nalezení nového útulku – budovy v Trojanově ulici. V tomtéž roce se Hoffmeister jako rektor podílel na důstojných oslavách 125 let trvání konzervatoře. Naposledy – tedy již pošesté – byl Hoffmeister zvolen rektorem na školní rok 1937/1938 – tedy v době, kdy už se nad Československem začaly stahovat mraky. Své teze zopakoval naposledy ve svém úvodním rektorském projevu, že „náš ústav musí zůstat ústavem ryze uměleckým. Nesmí slevit nejmenšího ze svých požadavků skutečné umělecké kultury […]. Ani pouhé zvládnutí hudebního řemesla nesmí nám stačit. Naší snahou musí být vychovat v absolventech našich umělce, všestranně pro další rozvoj připravené. Neb dnešní i orchestrální hráč musí být umělcem, a virtuosní ovládání nástroje je i zde samozřejmým požadavkem […]“.

Nahoru | Obsah