Hudební Rozhledy

Cecilia Bartoli v Budapešti

Jiří Kotouč | 04/19 |Zahraničí

Cecilia Bartoli

Slavná sopranistka Cecilia Bartoli vystoupila 1. a 4. 5. v Budapešti v Paláci umění (v Koncertní síni Bély Bartóka) ve dvou rozličných programech, nazvaných – Händel a Řím a Pocta Marii Malibran. Tato jedinečná umělkyně (nar. 4.6. 1966 v Římě) vystoupila již v osmi letech v Pucciniho Tosce jako Pasáček. Studovala na Římské konzervatoři svaté Cecilie, a záhy na sebe upoutala pozornost nejen veřejnosti, ale i velkých dirigentů.
Její profesionální debut se uskutečnil v r. 1987 ve Veronské aréně. O rok později vytvořila v Curychu a Kolíně nad Rýnem Rosinu v Rossiniho Lazebníku sevillském. Posluchači byli uchváceni, kritiky byly nadšené. Zanedlouho vystupovala ve všech velkých světových operních domech. Její doménou jsou opery Mozartovy a Rossiniho. Její CD alba u firmy Decca (Vivaldi, Gluck, Salieri, Opera probita, Hommage à Malibran) jsou dostatečně známa a ceněna.

Na koncertech zůstáváme v ještě větším úžasu, neboť veškeré kreace jsou intaktní, její zpěv je dokonalost sama, vše zní v nejvyšší kráse, nikdy se neuchýlí k forsírování, slouží belcantu jako právoplatná dědička velkých pěvkyň minulosti. Umělkyně nesmírného vyzařování přichází na pódium prostě, beze vší okázalosti, leč skvostně oděna. Na händelovském koncertě v černé elegantní toaletě, pouze zářící démanty na hrdle. Na koncertě Malibran se zjevuje v nádherném šatu, hodném primadony 19. století – v barvě mořské modři, bohatě vyšívaném drahokamy, s vlečkou rovněž bohatě zdobenou. Po přestávce přichází v téže róbě, leč barvy šarlatové. Bohatý vlas má prostě sepnutý – pokloní se a zpívá. Nic z laciného podbízení se některých rádoby hvězd, které bez vkusu náležejícího pěvkyni klasické hudby se stylizují do ubohých modelek! Stylové rozlišení je u ní svrchované – barokní legatová koloratura i adagiová kantiléna jsou naplněny afektem, který plně vyjadřuje smysl slov, v pomalých tempech je to koloratura „di grazia“, v rychlých dokonalá koloratura „martellata“. Ozdoby i kadence jsou velmi nápadité a často překvapující, vždy však s mírou. Rossiniovský zpěv je naopak vyzdoben čistou koloraturou „di bravura“ – plným hlasem zpívané pasáže v nejčistším legátu chromatické škály znějí jako jednolitý proud zvuku, ovšem se zřetelným vykreslením všech tónů. Nádherná barva jejího hlasu proznívá ve všech polohách – změny rejstříků jsou dokonalé.
Na prvním koncertě Bartoli přednesla tři árie ze Scarlattiho oratorií a deset árií z oper a oratorií Händelových. Na druhém koncertě to bylo osm árií a scén zkomponovaných v době slávy Marie Malibran, dcery proslulého Manuela del Popolo Garcíi, prvního Almavivy v Rossiniho Lazebníku, a sestry neméně slavné Paoliny Viardot García. Maria Malibran byla proslulou pěvkyní za Belliniho a Rossiniho časů (1808–1836), její zářivá kariéra trvala však pouhých deset let – zemřela po tragickém pádu z koně, byvši již předtím sužována chrlením krve. Jejím druhým manželem byl slavný houslista Charles Bériot.
Vrcholem večera byly scény z Rossiniho Popelky, Semiramis a Otella. Rozsáhlé plochy s četnými variacemi provedla Cecilia Bartoli v neuvěřitelně rozdílných polohách – skromnou Popelku, roztouženou Semiramis i zoufalou Desdemonu charakterizovala dokonale. Ohňostroj virtuosity pak předvedla ve variacích slovenského skladatele Johanna Nepomuka Hummela (1778–1837) A la tirolienne, které napsal pro Malibran za svého londýnského pobytu. Závěr pak byl věnován rozkošnému Rataplan, které zkomponovala sama Malibran. Umělkyně na obou koncertech nešetřila přídavky, na druhém koncertě se pak rozloučila zopakováním ronda Popelky, které brilantně zapěla v naprosté svěžesti. Na prvním koncertě doprovázel umělkyni Basilejský komorní orchestr, na druhém curyšská La Scintilla (Jiskra). Oba ansámbly hrály na historických nástrojích za řízení koncertního mistra, v kadencích je vedla Bartoli diskrétně sama. Dynamické rozpětí obou orchestrů bylo příkladné, v obou koncertech zazněly i ouvertury a věty z koncertů. Souhra byla dokonalá, zvuk nádherný v obou večerech.
Nemohu než zakončit citátem z kritiky Bedřicha Smetany na proslulé sestry Marchisiovy v pražském provedení Semiramis, který mi přišel na mysl, když Cecilia Bartoli zpívala árii z téže opery: „Kdo chce věděti, co to zpívati krásně, nechť sobě poslechne sl. Bartoli“.

Nahoru | Obsah