Hudební Rozhledy
Editorial
Vážení a milí čtenáři,
v souvislosti se seriálem o zámeckých divadlech, který v současné době uveřejňujeme na stránkách Hudebních rozhledů, jsem si uvědomila, jak problematickým může být v současné české společnosti prosté slovo šlechta. Pro většinu obyvatel této země je až provokující, vzbuzující nejrůznější (především negativní) emoce. Postoj českého národa ke šlechtě má ovšem velmi hluboké historické kořeny a nelze jej, jak se to velmi často děje, zjednodušovat na reziduum propagandistických aktivit bývalého režimu. Počátky hluboké nedůvěry českého člověka vůči šlechticům lze hledat už ve vzdáleném 17. století, kdy po nešťastných politických a náboženských událostech, jež vyvrcholily v bělohorském a pobělohorském období, byla podstatná část české šlechty nahrazena příslušníky šlechtických rodů pocházejících z nejrůznějších částí katolické Evropy (Německa, Itálie, Španělska, Irska apod.), tedy pro Čechy cizozemci. Tento jev neznamenal pouze odchod jedné společenské vrstvy, ale také významnou ztrátu důležitých nositelů a mecenášů české kultury.
Mexický tenorista David Lomeli poprvé v Praze
Mimořádný operní zážitek určitě slibuje koncert mexického tenoristy Davida Lomeliho ve Státní opeře Praha ve středu 17. 3. 2010 od 19 hodin. Dosavadní mezinárodní úspěchy mladého pěvce signalizují, že světová operní scéna získala další výraznou osobnost. Ostatně, deník Jerusalem Post vzdal v červenci 2007 Lomelimu po jeho hostování v roli Rodolfa v Pucciniho Bohémě v Tel Avivu vysokou poctu: „Mexičan David Lomeli, nejlepší Rodolfo od dob Pavarottiho, je považován za jednoho z největších tenoristů naší doby“.
David Lomeli se narodil v hlavním městě Mexiku. Absolvoval prestižní programy pro mladé pěvce, Domingo-Thornton Young Artist Program v opeře v Los Angeles a Adler Fellowship v opeře v San Francisku, což jsou v zámoří významné odrazové můstky pro začínající umělce. Pro Lomeliho se tím nejvýznamnějším startem stalo v roce 2006 dvojí vítězství v soutěži Operalia Plácida Dominga: zvítězil jak v kategorii opera, tak i zarzuela, což se před ním nikomu nepodařilo. Navíc byl prvním Mexičanem v historii soutěže, který ji vyhrál. V sezoně 2008/2009 se představil v roli Rudolfa v Bohémě ve švýcarské Basileji či jako Gounodův Faust v Madison Opera, v létě 2009 debutoval pod taktovkou Donalda Runniclese v roli Alfreda v La traviatě v San Francisku, kam se v říjnu 2009 vrátil v roli Rinuccia v Pucciniho aktovce Gianni Schicci. O měsíc později účinkoval v Los Angeles na koncertě Losangeleské filharmonie řízené Gustavem Dudamelem v provedení Brittenova Válečného rekviem. V lednu 2010 debutoval jako Vévoda mantovský v Rigolettovi v opeře v Dijonu a týden před svým koncertem v Praze debutoval (10., 11., 13. 3.) u Berlínských filharmoniků pod taktovkou Marisse Jansonse opět v Brittenově Válečném requiem. V dalších sezonách jej čekají hostování v berlínské Německé opeře, v Santa Fe Opera, v torontské Canadian Opera Company, Houston Grand Opera a operních domech v Kolíně nad Rýnem a Frankfurtu.
Paní Alena Nachtigalová z pořádající agentury Nachtigall Artists nám s Davidem Lomelim zprostředkovala e-mailový rozhovor. I když právě v lednu žil David plně se svým (a Verdiho) Vévodou v Dijonu, odpovědi přišly vzápětí…
Smetanovo trio
Prožíváme něco opojného, říká Jan Páleníček
Jen ve dvou otázkách se chci na chvíli vrátit k historii. Vy jste nejprve působil v Ars triu: to bylo pak přejmenováno na České trio. Ars trio jste rovněž zakládal vy?
Ano, spolu s bratrem Zdeňkem Páleníčkem a houslistkou Danou Vlachovou. Byli jsme tehdy ještě studenty. Protože se však bratr současně věnoval hodně pedagogické práci a dělil své povinnosti mezi školu a koncertní činnost, nezbylo, než jej z časových důvodů nahradit otcovým žákem Martinem Ballým.
Po tatínkově smrti nám mým prostřednictvím nabídl můj profesor Miloš Sádlo, abychom „převzali štafetu“ Českého tria. To byl důvod k převzetí nového názvu – a já se přiznám, že jsme dlouho váhali: příčinou byl velký respekt k osobnostem, jako byli Miloš Sádlo, Saša Večtomov, Alexandr Plocek, můj tatínek ad. Snažili jsme se, pravda, kráčet v jejich šlépějích důstojně: byli jsme jejich žáky, byli jsme ale také ovlivněni studiem u prof. Josefa Vlacha, a tak jsme si nakonec troufli předpokládat, že jim, respektive Českému triu – přinejmenším – nebudeme dělat ostudu. Novodobé České trio však prošlo záhy řadou změn na postu klavíristy, jejichž výsledkem pak bylo mé vystoupení z tohoto tělesa a následné založení nového klavírního tria pod názvem Smetanovo trio, o jehož tradici již byla řeč.
FOK slavil 75 let koncertem i brožurkou
Ve velkém stylu se odehrálo 16. 12. v Obecním domě slavení 75 let od vzniku Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK, zkráceně nazývaného nyní jen Pražští symfonikové FOK. Na podzim roku 1934 ho založil dirigent a organizátor Rudolf Pekárek a ono záhadné FOK není nic jiného než zkratka pro Film – Opera – Koncert, což byly názvy jeho tehdejších největších aktivit.
Ještě před jubilejním koncertem, u kterého došlo kvůli nemoci šéfdirigenta Jiřího Kouta ke změně – řídil ho bývalý šéfdirigent FOK (ale i ČF) Zdeněk Mácal, který ho pak vedl i na lednovém zájezdu v Japonsku – se konala v Cukrárně Obecního domu malá slavnost. Zúčastnili se jí nejen členové současného vedení (ředitel Ilja Šmíd a dramaturg Petr Daněk), ale jako hosté i někteří bývalí ředitelé (Roman Bělor a Petr Polívka) a nejvzácnější host – vdova po dlouholetém šéfdirigentovi FOK, paní Míla Smetáčková. Vrcholem setkání byla prezentace nové brožurky o historii orchestru od přítomného Petara Zapletala, který se mimochodem dostavil po delší nemoci, což byla dobrá zpráva pro všechny, kteří ho pamatují jako dlouholetého dramaturga FOK (od 1967 do 1990)!
Honeckův Martinů s Českou filharmonií
Po delší době se zase vrátil k České filharmonii Rakušan Manfred Honeck, její hlavní hostující dirigent, a bylo to hned znát. Ve zcela zaplněné Dvořákově síni 17. a 18. 12. připravil program, který byl i součástí festivalu Dny Bohuslava Martinů.
Jeho stěžejním dílem bylo uvedení Polní mše B. Martinů, v níž Honeck prokázal, že v české klasice – a to i v té novější – hudbě 20. století, se dostal velice daleko a bere ji nesmírně vážně. Kantáta psaná autorem za války a poprvé zahraná až těsně po válce, je velice náročným dílem – orchestr hraje v menším obsazení, podle nástrojů, které měl skladatel a hlavně dirigent Tausky za války k dispozici. Text Jiřího Muchy kombinuje bibli se situací národa po Mnichovu a je prost patetičnosti, ale pln citovosti. Barytonista a sbor musí hodně spolupracovat, stejně tak orchestr, aby vše vyšlo na jedničku a dalo dohromady onen povznášející dojem. Honeckovi se to určitě podařilo, výborně mu sekundoval brněnský Český filharmonický sbor (sbormistr Petr Fiala). Trochu jsme se obávali sólisty, kterým byl známý polský pěvec Tomasz Konieczny (začínal jako výborný činoherec ve filmech Andrzeje Wajdy!). Je znám jako skvělý představitel oper Wagnerových a má zkušenosti i z české operní tvorby. Kvalit našich martinůovských barytonistů především zabarvením hlasu nedosáhl, ale jinak – i dobrou výslovností – to byl velice slušný výkon. Honeck podtrhl naléhavost autorova poselství a výsledkem bylo úspěšné provedení, které sklidilo velký ohlas publika.
Chronos Zdeňka Šestáka
Ve dnech 9. a 10. 12. 2009 proběhl v rámci sezony Pražských symfoniků koncert se závažnou premiérou soudobého skladatele a hudebního badatele Zdeňka Šestáka. Odvážný dramaturgický počin této instituce přiblížil publiku významné dílo autora, který byl za svoji celoživotní tvorbu v loňském roce poctěn Cenou ministra kultury. V úvodu koncertu 9. 12. zazněla Alžírská suita, op. 60 Camila Saint-Saënse. Skladba, z dnešního pohledu zařaditelná do oblasti tzv. vyššího populáru, přinesla vkusnou, kompozičně umně vytvořenou hudbu, kterou orchestr pod taktovkou Jiřího Maláta provedl se zjevnou chutí a kterou publikum přijalo velmi příznivě. Před přestávkou provedl Nikolaj Děmiděnko, původem z Ruska, v současné době občan Velké Británie, Chopinův Klavírní koncert č. 1 e moll, op. 11. Interpret ověnčený řadou úspěchů zdůraznil tuto křehkou, romantickou hudbu s důrazem na lyrický, kantabilní výraz ke zřejmé spokojenosti publika. Orchestr doprovázel citlivě a pohotově reagoval na agogické podněty sólisty.
Magdalena Kožená v Národním divadle
Četnost vystoupení naší v dnešním pěveckém světě asi nejznámější mezzosopranistky Magdaleny Kožené se u nás zahušťuje. V roce 2007 zde nezpívala ani jednou a po pouhých třech koncertech loni završil její recitál v Národním divadle v Praze 18. a 20. 12. 2009 po Ostravě, Litomyšli, Náměšti nad Oslavou s programem Lettere amorose a koncertě v pražském Rudolfinu, v němž zahájila prezentaci svého nového CD s Vivaldim, letošních hned osm vystoupení. V rámci Národního divadla se však – a znovu pouze koncertně – objevila až po roce 2006, kdy ve Stavovském divadle během Pražského jara byla centrem jejího programu novinka Zdeňka Lukáše Triumf smrti, kterou Kožená dokázala prezentovat jako svůj osobní triumfální příchod na naši první scénu. Právem.
Třídení 2009
Každoročně pořádaný skladatelský salón, který je iniciován sdružením Ateliér 90 pod názvem Třídení plus, nabídl zájemcům ve dnech 3.–4. 12. 2009 tři koncerty, na nichž se kompozičně prezentovali členové sdružení i autoři stojící mimo něj (včetně jednoho autora zahraničního). Navíc vítaný impulz našla tentokrát repertoárová dramaturgie přehlídky při výběru devatenácti představených skladeb také v 30. výročí úmrtí Miloslava Kabeláče, jako by chtěla náležitě akcentovat, že vidí v tvůrčím postoji tohoto autora stále pevný opěrný bod a příklad. Navštívil jsem závěrečný koncert této přehlídky v zaplněném kostele sv. Vavřince. (7. 12.), na němž zazněly skladby velmi různorodého kompozičního směrování a překvapivě odlišného data vzniku (převažovaly ty starší, jako by šlo o přehlídku spíš retrospektivní než mapující vysloveně aktuální tvůrčí terén).
Světová klavírní tvorba v řadě FOK
Pavel Kašpar a Martinů s nápovědou
Na třetím koncertu letošního cyklu Světová klavírní tvorba pořádaného FOK se ve Dvořákově síni s třetinou volných sedadel v hledišti představil český klavírista Pavel Kašpar. Již s prvními takty Haydnových Variací f moll, Hob. XVII/6, se ukázalo, že v diskantu rudolfinského Steinwaye se „něco děje“ hned na několika strunách. Těsně před přestávkou po nějaké opravdové „řachandě“ je to ještě pochopitelné, ale na začátku… (Někteří lidé jsou asi opravdu nenahraditelní – mám na mysli Ivana Sokola, ladiče s božským talentem.)
Pavel Kašpar si s nikoli obtížnou klasicistní skladbou poradil s očekávaným nadhledem a patřičnou muzikalitou, šetřil pedálem, v technicky vypjatějších pasážích ke konci cyklu osvědčil i solidní, téměř neselhávající jemnou prstovou techniku. Pokud jde o výraz, nedokázal jsem si odpovědět na otázku, zda jeho jistá plochost až defétismus je výrazem pokory vůči papá Haydnovi nebo důsledkem absence nosného interpretačního názoru, tedy – chcete-li – hráčského charizmatu. Kromě několika ploch přednesených v překřehčeně neznělém pianissimu (Vladimír Topinka to jízlivě nazýval „prvořadým“ tónem, tedy tónem nesoucím se jen do první řady) nebylo vlastně co vytknout, ale zároveň nic příliš nevybočilo z profesionálně ušlechtilé prostřednosti.
Matoušek s Adamcem zazářili v Liberci
První letošní koncert z 5. abonentního cyklu koncertů komorní hudby v sále Lidových sadů v Liberci hostil ve čtvrtek 7. 1. houslistu Bohuslava Matouška a klavíristu Petra Adamce. Koncert byl součástí oslav 120. výročí narození skladatele Bohuslava Martinů, ale zazněla na něm i díla dalších tvůrců.
Úvod patřil Sonátě č. 4 D dur Georga Friedricha Händela a Sonátě č. 1 D dur, op. 12 Ludwiga van Beethovena. Händel zněl v podání obou umělců s příjemnou lehkostí, Beethovenovi scházelo trochu víc energie, působil výrazově poněkud zastřeně, i když byl brilantně zahraný. První polovinu koncertu uzavřela čtyři Intermezza pro housle a klavír Bohuslava Martinů, uchopená se skvostnou hravostí, vtipem a muzikalitou.
Jazz bez hranic
Již pátý ročník mezinárodního projektu Jazz bez hranic (22. 10. – 12. 11.), zahrnující mezinárodní hudební festival a česko-německo-rakouský hudební projekt pro mládež, přivábil na koncerty opět nebývalý počet posluchačů jazzové muziky. Akce rozličných jazzových žánrů i hudebních uskupení probíhaly v několika městech západočeského regionu a v německém Schönsee a přinesly řadu skvělých výkonů.
Introdukci letošního ročníku obstarala velmi známá tradičně jazzová kapela Traditional Jazz Studio Pavla Smetáčka v novém prostředí hotelu Angelo. Unikátní Junior Jazzguitar Big Band za řízení stálého hosta festivalu Helmuta Nieberleho, složený pouze ze sólových kytar, se představil rovněž v novém prostoru Domu hudby, který náleží od letošního roku Plzeňské konzervatoři. Pod vedením Milana Svobody zde zahrál také Workshop Big Band, který interpretoval několik skladeb dirigenta nastudovaných během dvou dnů v rámci jazzové dílny.
Opatrný debut Martina Glasera v opeře
Dalo by se očekávat, že mladý činoherní režisér vnese do českobudějovického operního divadla trochu vzruchu. Martin Glaser, šéf činohry Jihočeského divadla, ale, bohužel, nenabídl skutečně osobitý výklad Verdiho Otella, zůstal pouze u efektního výtvarného (symbolického?) rámce, komponovaného z krychlí a desek. Pokud se jeho inscenace přeci jen něčím vymyká z konvenční operní produkce, pak sofistikovanou hrou světel, proměnou barev, kontrastu záře a stínu. Jinak se zatím Martin Glaser zařadil po bok operních „režisérů“ – aranžérů.
Vaculíkův hajlující Faust
Faustovské téma má v dějinách baletu Národního divadla již určitou tradici díky skladateli Františku Škvorovi a choreografům Remislavu Remislavskému, Jiřímu Blažkovi a Miroslavu Kůrovi. V celosvětovém kontextu tanečního divadla se postava doktora Fausta objevuje již od počátku 18. století, tedy ještě před vydáním slavného Goetheova literárního díla, z něhož podle programu k premiéře Fausta v ND Praha vycházeli i oba autoři libreta Libor Vaculík a Zdeněk Prokeš. Na jevišti Stavovského divadla nebylo však z Goetheho Fausta vidět pranic. Zmínění autoři si toho asi nakonec byli vědomi, proto dali hlavním postavám určitá „krycí“ jména jako Faustel, Mentes a Gretschen, nicméně název a odkaz na Goetheho v textech k představení zůstal, zřejmě z komerčních důvodů. Není to ale smysluplné.
Přímé přenosy z MET
Jacques Offenbach: Hoffmannovy povídky
Metropolitní opera prostřednictvím projektu MET in HD nadělila divákům prostřednictvím satelitního přenosu do kin celého světa včetně šestnácti našich pod vánoční stromeček 19. 12. 2009 hned páté představení své nové premiéry z 3. 12., fantastickou operu Jacquesa Offenbacha Hoffmannovy povídky (1881).
Vůbec poprvé zazněly „Hoffmannky“ po spoustě peripetií kolem jejich vzniku až čtyři měsíce po autorově smrti – a v souladu se svým fantaskním obsahem (i dnes už sotva kdy zjistitelným skladatelovým záměrem znění) ji provázejí pověry (či prokletí?). Mají pověst nebezpečného podniku. Docela právem: tato opera je komplikovaná jako výbušné zařízení, kdy výběr špatného drátu znamená katastrofu a jen volba správného přinese katarzi z prožitého napětí. Tentokrát byl tím, kdo přestřihl ten chybný, režisér Bartlett Sher (a scénograf Michael Yeargan), ale i zvuková režie. Ke katastrofě sice nedošlo, ale namísto výsledné erupce z třaskavé směsi grotesky i sentimentality inscenace jen prchavě prošuměla. Potenciál Offenbachova „pekelného stroje“, jakým tato bizarní opera o nadějích a úzkostech, fantaziích, láskách a závislostech básníka a blábolivého opilce je, zůstal tentokrát využit jen částečně – ač se hrála verze bez větších škrtů v pořadí Olympie, Antonie, Giulietta s označením částí jako prolog, tři dějství a epilog (nikoli o pěti dějstvích, jak Offenbach pravděpodobně zamýšlel pro propojení fantaskna a reality).
Janáček v Africe
Pokud se podíváme do Brehmova atlasu zvířat na pojem liška obecná a její výskyt, zjistíme, že se nachází leckde na světě, ale ne v Jižní Africe. A přece jedna taková šelmička jménem Bystrouška na pár týdnů útočiště na samém jihu afrického kontinentu našla. Bylo to koncem listopadu loňského roku, kdy opera v Kapském Městě poprvé představila roztomilé Janáčkovo dílo Příhody lišky Bystroušky obyvatelům města pod Stolovou horou. Operní soubor, Cape Town Opera, sídlí v architektonicky nikterak atraktivním divadelním komplexu Artscape, postaveném v 70. letech skoro v centru města. Byl to pátý a poslední operní titul jubilejní desáté sezony Kapské opery v jejím současném organizačním uspořádání.
Provedení Janáčkova díla bylo situováno do menšího sálu (ten je ovšem veliký jako třeba hlediště Moravskoslezského divadla v Ostravě) divadelního centra Artscape. Bylo to zřejmě z důvodu komornějšího podání opery a také proto, že se ve velkém sále začínal hrát známý výpravný muzikál Cats. Bylo zajímavé, že prakticky všichni interpreti byli dosti mladí a někteří ještě posluchači hudební akademie Kapské univerzity, s kterými kapský operní soubor dílo koprodukčně nastudoval. Celkové inscenační pojetí bylo koncipováno v klasickém až konzervativním duchu, což ale byla v poněkud odlišném prostředí Jižní Afriky rozumná cesta, kterou se vydal kanadský režisér Josua Major. Jeho úkol srozumitelně přiblížit paralely lidského a zvířecího světa nebyl jednoduchý a myslím, že to zvládl. Režisér Major působí řadu let jako učitel na Michiganské univerzitě, kde také řídí tamější operní program. Pracuje také často jako režisér na kanadských a amerických scénách. Dokonce nějaký čas pobýval u nás a za manželku má Češku, která pomáhala africkým pěvcům s českou výslovností při studování operních textů, a musím s potěšením říci, že čeština valné části sólistů byla docela dobrá. Výpravu, silně připomínající dílo scénografa Františka Tröstera, a vtipné kostýmy navrhl místní scénograf Michael Mitchell. Dobře se také uplatnila světelná režie Faheema Baardiena.
Minimalistické hody v Budapešti
Steve Reich zůstává i ve svých pětasedmdesáti letech kultovní postavou a ikonou hudebního minimalismu. Málokomu ze současné světové hudební scény se dostalo takové soustavné a dlouhodobé pozornosti, tolika oficiálních poct a nadšeného ohlasu kritiky jako právě jemu, když ho např. New York Times a intelektuální týdeník The Village Voice shodně označily „největším americkým žijícím skladatelem“ a The New Yorker mu dokonce přiznal statut „nejoriginálnějšího hudebního myslitele naší doby“. Steve Reich přitom tvoří stále nové skladby. Do jaké míry jsou skutečně nové se mohli 6. 12. přesvědčit návštěvníci jubilejního koncertu k 25. výročí trvání Amadinda Percussion Group v Bartókově národní koncertní síni v budapešťském Paláci umění. Reich spolupracující se souborem tři roky a hlásící se k maďarským kořenům své rodiny zkomponoval speciálně pro tento jubilejní večer novou skladbu Mallet Quartet. Dva hráči na marimby včetně zakladatele a vedoucího Amadindy Zoltána Rácze a dva vibrafonisté v jejích třinácti zřetelně oddělených a attacca spojených sekcích demonstrovali především vlastní hráčskou dovednost, udivující souhru, neuvěřitelnou výdrž při opakování více či méně stejných repetitivních patternů, ale také notnou dávku nudy. Žádný z exponovaných modelů nebyl sám o sobě ničím výjimečným, oproti fázovým posunům v raných Reichových skladbách bylo vše až prostince průhledné a jediný vzruch do 15 minut trvající perkusivní plochy vneslo tempové zvolnění a změna dynamiky v 7. a 8. části.
Současná éra české opery II
II. aby se vědělo Christina Vasileva
Do České republiky přišla Christina Vasileva z rodné Sofie v půlce devadesátých let – v roce 1995 získala 3. místo v Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech a o rok později, ve svých šestadvaceti letech, nastoupila do angažmá v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Žije se svým dnes devítiletým synem v Jablonci nad Nisou a na první pohled patří k řadě interpretů z východní a jihovýchodní Evropy, kteří u nás po roce 1989 našli nový domov. Ale přeci jen do této řady nepatří tak úplně...
Ještě stále se tu a tam někdo pohoršuje nad tím, proč „cizinci“ studují český repertoár, dokonce na první české scéně – v Národním divadle! Nemáme snad dost dobrých českých zpěváků?! Myšlenka odkazující k časům, kdy bylo české (československé) operní divadlo do značné míry uzavřeno samo do sebe. Mnozí naštěstí dnes již chápou její neudržitelnost – i díky tomu, že mnozí „cizinci“ zpívají české role výbornou češtinou, leckdy precizněji nežli ti, pro které je čeština jazykem rodným. V případě Christiny Vasilevy, kterou v této sezoně mimo jiné čeká v pražském Národním divadle Janáčkova Káťa Kabanová, je vše ale ještě trochu jinak: její otec byl totiž sice Bulhar, ale maminka Češka.
V Čechách kariéra Christiny Vasilevy navíc (na rozdíl od mnoha jejích kolegů) v podstatě začíná – jen krátké působení v Sofijském hudebním divadle předcházelo jejímu angažmá v Liberci, kde se hned v prvních třech sezonách potkala s parádními (a pohříchu nelehkými) rolemi: s Čo-Čo-San z Pucciniho Madame Butterfly, Violettou z Verdiho La traviaty, Antonií z Offenbachových Hoffmannových povídek, Fiordiligi z Mozartovy opery Così fan tutte, Neddou z Leoncavallových Komediantů, Desdemonou z Verdiho Otella...
Zámecká a dvorní divadla
II. Litomyšl, Mnichovo Hradiště, Kačina, Kozel...
Litomyšl
Slávy a věhlasu krumlovského divadla ostatní zámecká divadla v naší zemi, kterých bylo v 18. a 19, století na tři sta, nedosahují, nicméně jejich význam v kulturním dění a architektonická hodnota jsou nepopiratelné. Krásným dochovaným unikátem je divadlo na zámku v Litomyšli. Valdštejnové a Vartemberkové, kterým Litomyšl patřila, otevřeli divadlo v roce 1792. Sál o jednom pořadí s hraběcí lóží ve středu se nachází v přízemí západního křídla zámku. Jeho kapacita je okolo 150 diváků a v orchestřišti se může umístit až dvacet hudebníků. Jeviště, které dosahuje hloubky deseti metrů, je vybaveno původními malovanými kulisami. Za zmínku stojí to, že dekorace pro divadlo byly objednány hraběcí rodinou u slavného vídeňského malíře Josefa Platzera, který také navrhoval kulisy pro premiéru Mozartova Dona Giovanniho v Nosticově, později Stavovském divadle v Praze v roce 1787. Zachovalo se okolo šestnácti kompletních výprav, rumpál na pohyb sufit, světelná rampa a některé další scénické mechanismy a doplňky. Bohužel kostýmy se v divadelním fundusu nezachovaly. Na scéně kromě divadelních produkcí, ve kterých účinkovali příslušníci hraběcí rodiny, jejich přátelé a také zámečtí sloužící, pořádali představení i velmi aktivní místní měšťanští ochotníci. Dnes podporuje propagaci a rozvoj divadélka místní Jednota divadelních ochotníků. V roce 1880 za vlády rodu Thurn-Taxisů byla provedena velkolepá hudební akademie na počest slavného litomyšlského rodáka Bedřicha Smetany. Divadlo je ve velmi dobrém stavu a v posledních letech se zde občas pořádají některé operní a hudební produkce, jako třeba v rámci hudebního festivalu Smetanova Litomyšl. Roku 1997 zde byla s úspěchem uvedena Purcellova opera Dido a Aeneas souborem Capella Academia pod vedením Ondřeje Macka.
Gustav Mahler
II. Auferstehung – cesta vzhůru
Všechny hory, jež jsou kolem, oplývají bílým kovem, který skrývá rudná zem.
První ze všech Alemani začli hor těch otvírání prací svou a důmyslem.
Tímto způsobem oslavil město, v němž Gustav Mahler prožil prvních patnáct let svého života (1860–1875), předhusitský latinsky psaný hymnus z roku 1418. Krátký úryvek (přeložený Františkem Markem) jsem mohl ocitovat zejména díky velkému úsilí týmu badatelů pod vedením PhDr. Renaty Piskové, kterým se podařilo v roce 2009 vydat monumentální historiografickou práci o Jihlavě. Řada poznatků této práce a vlastně i hymnus samotný nám pomůže alespoň v některých rysech charakterizovat město spojené s dětstvím a mladými léty budoucího skladatele. Vraťme se však k úvodní citaci – obsahuje dvě klíčové a do značné míry určující informace. Od čtyřicátých let 13. století je Jihlava spojena s hornickým řemeslem, těžbou stříbra (bílý kov) a hornickými kolonisty pocházejícími z německy mluvících oblastí (první ze všech Alemani).
Franziska Martienssen-Lohman: Podmínky pěvecké výuky
Jen málo lidí má schopnost vnímat přírodu natolik, že si z ní vezmou bezprostřední poučení. Většina objeví mezi poznáním a jeho využitím vlákénko, z něhož v zanícení rozpřede vzdušnou pavučinu a při tom zapomene na původní předmět svého zájmu a jeho využití. (J. W. Goethe)
Dostat do ruky v pravou chvíli pravou knížku je jako potkat se v pravou chvíli s pravým člověkem. S malinkým rozdílem. Knížka nás neopustí, pokud ji nesvěříme antikvariátu.
Sedmdesátá léta 20. století, při zájezdu opery Národního divadla, která tehdy křížem krážem evropskými festivaly prošlapávala cestičku Janáčkovým operám. Antikvariát jednoho západoněmeckého města. Před obrovskými regály s nadpisem GESANG se až tají dech. Instinktivně, možná přímo osudově sahám po útlé, obnošené knížce. Das bewusste Singen – F. Martienssen, copyright 1923. Zvláštní název, neznámý autor.
Varhanářství v českých zemích II
II. Varhany v kostele sv. Václava v Trpíně
Novoříšský opat Marian Rudolf Kosík nedávno pronesl jednu pamětihodnou myšlenku: o tom, jaká je farnost, svědčí vztah farníků k jejich varhanám, jak v minulosti, tak v přítomnosti. A to je důvod, proč nyní zavítáme do malé obce na Poličsku – do Trpína, s filiálním kostelem sv. Václava. Zde se ojediněle sešly nadmíru příznivé okolnosti – velký zájem místních obyvatel zachránit „své“ varhany, zodpovědná spolupráce ze strany zastupitelů obce v čele se starostou Miloslavem Tocháčkem, moudrý přístup duchovního správce P. Josefa Matrase a plná podpora Pardubického kraje. Díky tomu bylo možné uskutečnit komplexní restaurování varhan značně nadstandardním způsobem, který se vzhledem k poprvé použitým novým technologiím může stát přelomovým počinem v restaurování varhan v českých zemích.
První zpráva o stavbě varhan v novém trpínském kostele pochází z roku 1697. Dobová poznámka naznačuje, že na jejich pořízení se finančně podíleli obyvatelé Trpína. To je vše, co o prvních zdejších varhanách víme. A přesto je to zpráva zajímavá až překvapivá, neboť pro 2. polovinu 17. století je stavba nových varhan ve filiálním kostele dost mimořádnou záležitostí. Rané svědectví o jejich pořízení vede k oprávněnému předpokladu, že od té doby až do konce 19. století se u nich pod vedením školního kantora často hrálo a zpívalo.
