Hudební Rozhledy
Editorial 02
VáženíПословицы a milí čtenáři,
po roce 1948 a před rokem 1989 propagandou tehdejšího vedení strany (rozuměj KSČ) a státu (nejdříve lidově demokratického, posléze dokonce socialistického) halasně proklamované a mohutně oslavované únorové vítězství pracujícího lidu, ve skutečnosti však rafinované převzetí moci komunisty (únor 1948), mne již několikrát dovedlo k zamyšlení nad osudem umění a kultury v režimech vyznávajících vše ostatní jen ne tak podstatnou a ve vývoji lidstva důležitou svobodu myšlení. Vždyť od ní je jen krůček ke svobodě vyjadřování, a to jakéhokoliv, včetně uměleckého.
Miroslav Vilímec
Tentokrát hlavně o Kalabisově koncertu
HouslistaРусские пословицы Miroslav Vilímec, koncertní mistr České filharmonie, poskytl Hudebním rozhledům rozhovor naposledy při příležitosti svého provedení Sukovy Fantazie pro housle a orchestr v roce 2010. Tehdy se představil v tomto náročném díle ve Dvořákově síni Rudolfina s Českou filharmonií. Po dvou letech se s Miroslavem Vilímcem v úloze sólisty pražských orchestrů setkáváme znovu, tentokrát uvede 1. houslový koncert Viktora Kalabise se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK ve Smetanově síni pod taktovkou Stanislava Vavřínka.
Adam Plachetka
Zodpovědný vůči talentu
Již druhou sezonu je český basbarytonista angažován ve Vídeňské státní opeře. Po první sezoně, v jejímž průběhu si zazpíval role v Pucciniho, Mozartových, Händelových i Straussových operách, zahájil další rok svého vídeňského působení famózním úspěchem: kvůli onemocnění dánského pěvce Bo Skovhuse ho ředitel Vídeňské opery obsadil do hlavní role Mozartova Dona Giovanniho. Důvěra se mu vyplatila. Adam Plachetka oslnil publikum i kritiky a zdá se, že šestadvacetiletý pěvec stojí na prahu výjimečné profesionální kariéry.
(Vy)Prodaná nevěsta
Do pochmurného pražského prosincového operního života zazářilo betlémské světlo v podobě nové inscenace Dětské opery Praha. Tento v naší kultuře již zavedený a oblíbený soubor se představil na Nové scéně Národního divadla Smetanovou Prodanou nevěstou. Premiéra byla ale již v listopadu. Nebyla to ovšem „Prodanka“, kterou jsme na našich jevištích zvyklí navštěvovat, ale její původní verze o dvou dějstvích s mluvenými recitativy, bez baletu a s některými dalšími odlišnostmi. (Skoro stejnou verzi představení tohoto díla, samozřejmě v němčině, jsem viděl v loňském roce na nádvoří rakouského zámku Tabor, nacházejícím se nedaleko Štýrského Hradce. Právě reakce publika zde byla na mluvené dialogy velmi živá.) Ředitelka Dětské opery Jiřina Marková-Krystlíková (mnozí určitě pamatujeme na její Mařenku na jevišti Národního divadla koncem 80. a začátkem 90. let) udělala právě touto volbou určitě radost nejen množství dětí, ale jejich doprovázejícím rodičům, babičkám, dědečkům a dalším příbuzným. A nebylo to jenom díky srozumitelným českým dialogům a jen dvouhodinové délce představení. Sál Nové scény není sice akusticky tím nejlepším pro operní produkci a také jeviště tak početnému ansámblu mohlo být někdy trochu těsné, ale bylo to vykompenzováno těsným sepětím účinkujících s publikem (vzhledem k neexistujícímu orchestřišti byla komorní kapela umístěna v menším otvoru v přední části jeviště). Hned po prvních tónech úvodního sboru „Proč bychom se netěšili“ bylo jasné, že půjde o velmi živé představení a vůbec nevadilo, že ve sboru je málo mužských hlasů. Dokonce nebyl problém zvyknout si na pouze 14členný orchestr, složený z hudebníků Národního divadla, kvůli jehož malému obsazení nebyla hrána předehra. Pro hlasy sólistů to bylo ovšem milosrdné.
Koncert Pražského filharmonického sboru
V rámci 116. sezony České filharmonie se 30. 11. 2011 uskutečnil ve zcela zaplněné Dvořákově síni Rudolfina koncert Pražského filharmonického sboru. Toto špičkové těleso, které patří již téměř osmdesát let k rodinnému stříbru naší hudební kultury, nabídlo ve svém programu posluchačům důmyslný výběr atraktivních lahůdek ze sborové tvorby 20. století.
Pěvecké naděje z Dvořákovy soutěže
Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech byla sice ve svém 46. ročníku o jedno kolo kratší, ale přilákala velmi kvalitní mladé pěvce a nic neztratila ani ze svého společenského významu. Osobní záštitu soutěži opět poskytl prezident republiky Václav Klaus, záštitu institucí pak ministerstvo kultury a ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Na cenách se podílel také hejtman Karlovarského kraje a soutěž podpořil primátor města Karlovy Vary. Po drastickém úbytku sponzorů se tak Mezinárodnímu pěveckému centru Antonína Dvořáka, které vede Alois Ježek, podařil malý organizační zázrak.
Ostravská hudební současnost již po sedmatřicáté
Každoroční podzimní přehlídka nové vokální a instrumentální tvorby Hudební současnost v Ostravě vstoupila již do svého 37. ročníku a opět vyprodukovala řadu zajímavých tvůrčích výsledků autorů místního regionu i hostů z Brna, Olomouce a Prahy. Úvodem to byl samostatný klavírní recitál ze skladeb a jazzových improvizací osvědčeného ostravského protagonisty Borise Urbánka (8. 11. 2011), v nichž navazoval na některé své vydané skladby a některá díla ze světového repertoáru ve vlastním zpracování.
Hasenöhrlova světová premiéra Schifrinova koncertu
Poslední loňský koncert Českého národního symfonického orchestru 12. 12. ve Smetanově síni se až na jedinou výjimku nesl v obvyklém duchu předvánočních hudebních soirée. Celá první polovina se odbývala v duchu příjemného, odlehčeného rozjímání, které hned v úvodu navodil Pachelbelův známý Kánon D dur, nastudovaný koncertním mistrem Antonínem Hradilem. Tuto náladu utvrdil i následující chorál Jesus bleibt meine Freude z kantáty Johanna Sebastiana Bacha Herz und Mund und Tat und Leben v instrumentální verzi Jaroslava Šípa. Ještě před přestávkou se večeru dostalo vítané gradace i lesku slavnostními tóny třídílné Sinfonie C dur pro 4 trubky a orchestr (G. 33) Giuseppa Torelliho, která s ohledem na interpretační nároky sólových partů zaznívá na domácích pódiích mnohem méně často. Čtveřice sólistů v čele se zakladatelem a ředitelem tělesa Janem Hasenöhrlem a s jeho kolegy Janem Burianem, Josefem Matějkou a Lukášem Koudelkou dostála nejenom všem technickým požadavkům, ale obdařila rozsahem nevelké dílko, které je vlastně miniaturním koncertem rozvíjeným na principu concerta grossa, patřičnou barokní graciézností.
Rozverný Don Pasquale v českobudějovické opeře
Po delší době Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích uvedlo na začátku prosince 2011 komickou operu Don Pasquale od Gaetana Donizettiho. Jak uvádějí recenzenti, dramaturgická volba buffo oper je zde odjakživa šťastným počinem, prostorově odpovídající možnostem divadla a navíc s českokrumlovskou perspektivou. To je neoddiskutovatelné. Stejně tak je to s dílem Gaetana Donizettiho, které má své trvalé místo na operním nebi a nepotřebuje ani znovuobjevování nebo odborné apologie. Vyzařuje z něj přes veškerou naivitu vnitřní energie a divadelní ansámbl i diváci se nakonec nechávají strhnout jak situační komikou, inscenovanou nebo bezděčnou, tak líbivými a přitom pěvecky náročnými áriemi. Režijní, scénografické a hudební pojetí se ovšem vždy odvíjí od subjektů, myšleno tím tvůrce a interprety inscenací, tak od ztvárnění komických typů postav, rozvinutí příběhu v detailech a celkové vyznění. To bylo jako celek dobré, naplňující očekávané.
Cesta soli a svět Miso Portugal
Čtvrtý ročník festivalu Contempuls (4.–16. 11. 2011), zaměřený na soudobou hudební tvorbu, připravil v pátek 11. 11. 2011 pražskému publiku jedinečnou hudební lahůdku. Do Čech totiž zavítal portugalský Miso Ensemble s dílem Itinerário do Sal (Cesta soli) skladatele Miguela Azguimeho. Azguime patří mezi vedoucí osobnosti současné hudební scény v Portugalsku. Se svou manželkou Paulou založili v roce 1985 Miso Ensemble a tento název pak přenesli také na většinu svých dalších aktivit. Vzniklo tak centrum Miso Portugal, které po všech stránkách pečuje o soudobou hudbu této jihoevropské země, ať je to iniciování vzniku skladeb, mnoho domácích i zahraničních produkcí, pořádání nejrůznějších workshopů či existence dvou hudebních uskupení: Sond‘Ar-te Electric Ensemble a již zmíněný Miso Ensemble. Díky všem těmto aktivitám je portugalská soudobá tvorba vnímána jako velmi významná a inspirující ve světovém měřítku.
Dáma s kaméliemi
Baletní nastudování Dámy s kaméliemi v režijním a choreografickém pojetí, jak ho od 10. 11. 2011 můžeme spatřit v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, je v mnoha směrech pozoruhodné. Dramaturgicky je objevné, režijně ozvláštňující, scénicky a kostýmově sladěné, hudebně je skvěle interpretováno a tanečně šťastně obsazeno. Vyznačuje se zvýšenou existenciální polohou, protože všechno, co vnímáme, nepozbývá na naléhavosti. Nadále se jedná o vypjaté situace hrdinů v kritických intimních okamžicích. V umělecké struktuře baletu se však kříží množství segmentů a pasáží, které známe z jiných dramatických děl, a tak si začínáme uvědomovat, jak může umělecká tvorba žít svým vlastním životem a jak dnes nové dílo může vznikat na základě již něčeho známého.
Švýcarské hudební festivaly 2011
Lucerne festival
Nejstarším a nejznámějším festivalem ve Švýcarsku je Lucerne festival, který patří zároveň k nejstarším hudebním festivalům. Tedy jeho letní část, protože už několik let tady nemají festival jeden, ale hned tři: vedle Léta je to ještě podzimní Piano a další festival je o Velikonocích. Za sedm desítek let své existence prošel festival v Lucernu samozřejmě mnohými změnami. Základ festivalu byl položen v roce 1938. Památný, tehdy dokonce do Spojených států přenášený slavnostní koncert dirigoval Arturo Toscanini před Wagnerovým domem v Triebschen. To je překrásné místo kousíček za městem, s vilou na zeleném vršku nad jezerem, kde Wagner žil v letech 1866–1872 a kde je dnes jeho muzeum. Už 15 let vede festival v Lucernu intendant Michael Haefliger a za jeho éry mají jednotlivé ročníky specifické téma, na jehož základě se pak vytváří dramaturgie koncertů. Loni to bylo téma Noc, předloni Eros, letošní rok bude téma Víra.
Kníže Igor ve vratislavské hale století
Jet do polské Vratislavi na operu je vždycky zajímavé. Pokud je dílo inscenováno v Hale století, architektonickém skvostu z roku 1913 (od roku 2006 na seznamu pamětihodností UNESCO), přidají se k zážitku hudebnímu i další kulturní bonusy a trocha srovnávání: Wroclaw, město bohaté pohnuté historie, má něco přes 600 tisíc obyvatel, tedy dvakrát víc než třeba Brno a polovinu co Praha, a dokáže v sledu několika operních představení v Hale zaujmout desetitisíce posluchačů. Uměli bychom to také?
Novoroční hudební poselství 2012 z Rakouska do celého světa
Vídeňská filharmonie pořádá ve Zlatém sále Hudebního spolku Společnosti přátel hudby tradičně 1. 1. slavnostní koncert, který je přenášen z rakouské metropole přímým přenosem nebo ze záznamu do více než sedmdesáti zemí. Přáním světoznámého tělesa je snaha zprostředkovat každoročně návštěvníkům nebo posluchačům nejen interpretace děl, jejichž doménu tvoří skladby slavného rodu generace Straussů, ale i vyslat hudební poselství Rakouska všem lidem v duchu míru, naděje a přátelství.
Současná éra české opery IV
II. aby se vědělo Jan Mikušek
Dnešní díl našeho seriálu je výjimečný. Jan Mikušek (1970) se totiž do běžné představy operního pěvce nevejde hned z několika hledisek.
Předně nejen že není členem či stálým hostem, prostě příslušníkem některého ze zdejších operních souborů, pravidelně zatím spolupracuje pouze s operním souborem Národního divadla v Praze. Dokonce se operním zpěvem ani bezprostředně neživí. Vlastně je to profesionál tvořící tak trochu z libosti to, co je mu opravdu blízké.
Fellner a Helmer: architekti, kteří pomáhali umění thálie
II. UKRAJINA, ODĚSA, ODĚSKIJ NACIONALNIJ AKADEMIČNIJ TĚATR OPERY I BALETU, NARODNYJ MUZIKO-DRAMATIČNY TĚATR OLGI KOBILYANSKOJ
Ukrajina, Oděsa – Oděskij nacionalnij akademičnij těatr opery i baletu
Vzhledem k tomu, že architekti Fellner a Helmer navrhli divadelních staveb takové množství, bylo pro mě trochu tvrdým oříškem, kterou stavbou mám vlastně své vyprávění zahájit. Mělo by to být nejstarší divadlo, nebo stavba ze země, kde je jich nejvíce, nebo bych měl upřednostnit stavby v českých zemích? Nakonec jsem zvolil divadlo, dle mínění většiny a nakonec i svého vlastního nejhezčí a také největší. Nachází se ovšem dosti daleko na východ, v přes 1 700 km vzdálené ukrajinské Oděse. Dnes milionový černomořský přístav zažil svůj největší rozkvět koncem osmnáctého století po připojení k Rusku za panování ruské carevny Kateřiny Veliké. Ta chtěla z Oděsy vybudovat za vydatné pomoci svého milence generála Potěmkina (legendární Potěmkinovy schody vedoucí z městské vyvýšeniny k mořskému břehu byly ale postaveny třicet let po jeho smrti) druhý Petrohrad. Zvala proto do města k jeho budování a osídlení mnoho významných lidí jak z Ruska, tak i z celé Evropy. Oděsa se tak postupně stala důležitým obchodním a kulturním centrem černomořské oblasti. První opera, která se zde hrála, byl Mlynář – kouzelník, podvodník a dohazovač od skladatele Alexandra Ablesimova. V roce 1810 bylo otevřeno městské divadlo, postavené petrohradským architektem Thomasem de Tomoneau a rovněž divadelní a operní život se tu začal intenzivně rozvíjet. Město a jeho na tehdejší dobu jedno z nejlepších divadel Ruska začaly ve velké míře navštěvovat významné kulturní osobnosti z Ruska i ciziny jako například Alexander Sergejevič Puškin, Adam Mickiewicz nebo Nikolaj Vasiljevič Gogol a další.
Novinky soudobé hudby V
II. Zuzana Lapčíková: Orbis Pictus
Orbis pictus je první velká kompozice Zuzany Lapčíkové. Autorka není v hudbě žádná začátečnice a její tvorba patří jistě k tomu nejlepšímu, co můžeme nalézt v našem folkloru, jazzu a všemožných crossoverech, v nichž se tyto dva její zásadní žánry uplatňují. Má zkušenosti i se symfonickými aranžemi skladeb určených původně pro její kvinteto. Veškerá směřování ke koncepčním albům a uceleným hudebním počinům nakonec logicky vyústila do opravdového prokomponovaného celku. Ke slovu zde přišly nejen zkušenosti aktivní hudebnice, ale přinejmenším ve stejné míře také etnologické a muzikologocké vzdělání i z nich pramenící systematický přístup.
Portréty velkých klavíristů 20. století II
II. Rudolf Firkušný
Únorový díl této rubriky, která se věnuje nejvýraznějším osobnostem světového klavírního umění, je trochu překvapivě zasvěcen českému pianistovi Rudolfovi Firkušnému. Samozřejmě nejde o náhodu – právě v těchto dnech si připomínáme sté výročí narození tohoto velkého Čecha –, ale i bez ohledu na nabízející se jubileum je přídomek „světový“ u Firkušného zcela namístě. Od třicátých let bylo jeho jméno pro celý svobodný hudební svět symbolem nejvyššího interpretačního umění, v jeho československé vlasti se však bděle a ostražitě postarali o to, aby po většinu druhé půle století zvláště pro mladší generace zůstalo téměř prázdným, v lepším případě učebnicovým pojmem. Máloco se u nás v té době trestalo tak důsledně jako „zrada“ ve formě trvalých zahraničních úspěchů, dokonaná ovšem netečným chladem vůči svůdným nabídkám tuzemských koncertních agentur. Firkušný se však ze svobody v Československu a z návratů domů dlouho neradoval: zemřel v Americe v červenci 1994.
Skladatelské osobnosti vrcholné renesance II
II. Jacobus Handl Gallus Vocatus, Carniolus, Cantor, Musicus Egregius Et Praestantissimus
Testator
„Léta Páně 1591 v středu v vigilii sv. Jakuba apoštola stal se popis partes a kněh po někdy Jakubovi Handlovi kantoru při kostelu sv. Jana na Břehu, v přítomnosti Jiříka Handle, téhož Jakuba Handle bratra, Tomáše Folckmana, Jana Šumana a Pavla Pihavého, rachtáře městského písaře.“ Těmito slovy začíná zápis inventáře knižní pozůstalosti po skladateli, kantorovi a hudebníkovi Jacobu Handlovi Gallovi (*25. 7. 1550, † 18. 7. 1591, Praha), který byl pořízen krátce po jeho smrti, jež ho zastihla v Praze 18. června roku 1591 ve věku 41 let. Zapsán je v městské knize, která je dnes uložena v Archivu hl. m. Prahy. Skladatel strávil v hlavním městě českého království posledních šest let svého života, které byly naplněny pilnou a usilovnou prací, jež ho nejspíše dovedla k naprostému vyčerpání. Během těchto několika let vydal v Praze v oficíně Jiřího Nigrina většinu svého rozsáhlého a pozoruhodného díla v reprezentativních a typograficky zdařilých tiscích.
Současné varhanářství v evropě II
Střípek druhý Christoph Mantoux
Mezinárodně proslulý francouzský varhaník Christoph Mantoux studoval mimo jiné na Conservatoire National de Région of Saint-Maur-des-Fossés u Gastona Litaize, v letech 1992 až 2011 vyučoval na Conservatoire National de Région ve Štrasburku a na podzim 2011 se stal profesorem na Conservatoire régional v Paříži. Potkal jsem se s ním v saském Freibergu, kde jsme byli oba členy poroty desátého ročníku mezinárodní varhanní soutěže Gottfrieda Silbermanna 2011. Proto moje první otázka směřuje k problematice soutěží.
