Hudební Rozhledy
Editorial 06/12
Vážení a milí čtenáři,
není tomu tak dávno, co jsem otevřela jednu z knížek, k nimž se ráda čas od času vracím, a úplně náhodou se začetla do následujících řádků:
„Krkonošský přítel můj zvěděv, že se připravuji napsati historii ze staré školy české, zapůjčil mi zápisky horského písmáka Václava Metelky, nyní již dávno zesnulého, jenž za mladých let býval školním pomocníkem na horské lokalii, později rolníkem a houslařem v Pasekách u Vysokého nad Jizerou. Mezi rodinnými, mravokárnými, hospodářskými i kantorskými poznámkami denními našel jsem tam též hojné vlastenecké výlevy a stesky, črty z tehdejšího života vůbec a kantorského zvlášť, jež se mi vroucností i pravdivostí svou a bohatými detaily dobovými výborně hodily. Připomínám to pro památku onoho zvěčnělého horského vlastence.“
Se Sylvií Bodorovou o její nové kompozici i o současném hudebním životě
…ráda experimentuji, ale v hudbě nesmí být nic samoúčelné…
Sylvii Bodorovou jsem navštívila krátce po jejím setkání s Thomasem Hampsonem ve Vídni, kam mu v sobotu 5. května přivezla definitivní verzi partitury a klavírní výtah svého rozsáhlého písňového cyklu Lingua angelorum pro baryton a symfonický orchestr. Kompozici, která zazní ve světové premiéře 4. července 2012 na festivalu Smetanova Litomyšl, jsem podrobně analyzovala v minulém čísle. Skladatelka v této kompozici navázala na svá předchozí rozsáhlá vokálně-symfonická díla Juda Maccabeus a Mojžíš i na spolupráci s řadou pěvců, a tak první otázka mířila právě k této tematice…
Triumfální návrat Rolanda Villazóna
Rolando Villazón v Praze (13. 4., Smetanova síň, pořadatel Nachtigall Artists Management) završil své evropské turné (včetně Berlína, Mnichova a Vídně) se svým nejnovějším programem Poklady belcanta. Třebaže ani dramaturgie předchozích koncertů nepatřila k tuctovým, jeho výběr písňových miniatur operních mistrů vrcholného belcanta – Rossiniho (L’esule), Donizettiho (Il sospiro, L’amor funesto), Belliniho (Torna vezzosa Fillide, Vaga luna che inargenti) až po Verdiho (Nell’orror di notte Oscar, Non t’accostar all’urna, L’esule) – oplývajících především melodickými nápady je v jeho podání objevem. A dává plně vyniknout Villazónovým přednostem.
Přehlídka koncertního umění 01
KÜHNŮV DĚTSKÝ SBOR
Je sympatické věnovat zahájení každé prestižní interpretační přehlídky vystoupení nejmladší hudební generace, zvlášť když má takové vystoupení pečeť skutečného mistrovství. Právě to se událo při úvodním koncertě Přehlídky koncertního umění Společnosti koncertních umělců AHUV (2.–12. 4.) v Sále Martinů, na němž se posluchačům představil pod vedením sbormistra Jiřího Chvály za spolupráce varhaníka Jana Kalfuse, klavíristy Jaroslava Šarouna a Wihanova kvarteta ve svém reprezentativním obsazení věhlasný Kühnův dětský sbor. Repertoárová dramaturgie tohoto večera nepatřila právě k nejnáročnějším, abstrahovala od složitějších sborových kompozic zahraniční provenience, nicméně i ona byla díky své orientaci – s jedinou výjimkou – na české dětské sborové skladby 20. století důstojná přehlídkovému zahájení. Úvod programu patřil skladbě Zdeňka Lukáše pro dětský (nebo dívčí sbor) s průvodem varhan (nebo klavíru) s názvem Otep myrhy, inspirované milostnou poezií neznámého autora ze 14. století. Z moderně přetavené starobylé lyriky zde na nás v interpretaci Kühnova dětského sboru dýchlo něco tajemně magického a současně vzrušivého. Dráždivě vysoké varhanní rejstříky se prolínaly s nápadně cudnou až prosebně ztišenou deklamací imitačně řetězených hlasových linek, které navíc (v unisonu nebo postupujících v čistých intervalech) fascinovaly svou intonační čistotou.
Přehlídka koncertního umění 02
Bohuslav Matoušek a Panochovo kvarteto
Třetí koncert Přehlídky koncertního umění 2012 byl věnován skladbám pro housle a klavír a smyčcovým kvartetům. První půle večera, v níž se v Sále Martinů (10. 4.) představil houslista Bohuslav Matoušek a klavírista Petr Adamec, sice nekladla na oba hráče právě ty nejvyšší nároky (ty bychom měli od každé interpretační přehlídky očekávat), ale zato přinesla jednu zajímavou, repertoárově málo frekventovanou skladbu, takže se bylo na co těšit. 1. věta na úvod večera hrané Dvořákovy Sonatiny G dur pro housle a klavír plynula Bohuslavu Matouškovi za precizní spolupráce klavíristy velmi pregnantně po rytmické stránce, což této hudbě vtisklo rozkošnou hravost, i kontrast s vedlejší myšlenkou byl vystižen velmi trefně, co však trochu snižovalo dojem z tohoto podání, byla až příliš hutná zvuková výslednice. V Larghettu jsem dobře vnímal ryzí intonační čistotu houslistova projevu, i jeho cit pro přesvědčivou frázi, v některých místech (zvláště tam, kde housle hrají pouze harmonické přiznávky) však opět rušila až příliš robustní dynamika. Báječně vypointovaně vyzněly oběma interpretům krajní díly 3. věty, jen její střední díl nebyl zrovna nejpřesvědčivěji odstíněn. Je zajímavé, že zmíněný zvukový tlak houslové linky, který v některých fázích oslaboval vyznění vstupní věty Dvořákovy Sonatiny, už korespondoval s finálním Allegrem moderato trefně, zejména závěr Sonatiny zapůsobil v podání obou interpretů velkolepě. Na podání čtyřdílného instruktivního cyklu pro housle a klavír cyklu Bohuslava Martinů s názvem Intermezzo bylo dobře znát, jak je Matoušek s touto hudbou, na kterou se, jak je známo, hodně specializuje, srostlý. První část tohoto cyklu (Moderato) mu vyšla za citlivé a podrobně vycizelované spolupráce Petra Adamce nádherně košatě-poetický náboj, který z tohoto kusu vyzařoval (2. myšlenka), vysoce převyšoval význam pouhé instruktivně zamýšlené skladby. Přirozené kouzlo muzicírování vyzařovalo i z lidově intonovaného Poco allegra 2. části, zatímco Andante 3. části, v níž jako by Martinů převzal něco z kouzla velebně plynoucích bachovských harmonických rozkladů, jako by před námi v podání obou interpretů rozestřelo až monumentální prostor. Kontrastně koncipovaná závěrečná část Poco allegro (každá část tohoto cyklu se pohybovala v jiném světě) se svým mocně expresivním středním dílem pak jako by okořenila výsledný dojem z této martinůovské interpretační kreace něčím výrazným z francouzské poetiky (připomeňme si, že tento cyklus vznikal v Paříži). Shrnuto – v tomto programovém čísle interpreti jednoznačně přesvědčovali.
Přehlídka koncertního umění 03
Klavíristé a Wihanovci
Za pramalého zájmu posluchačů se uskutečnil večer špičkových interpretů v rámci Přehlídky koncertního umění 2012, který se konal 12. dubna. Ani znamenití sólisté, ani skvělé Wihanovo kvarteto nedokázali ani ze třetiny zaplnit Sál Martinů AMU. Je to špatnou propagací, nebo to byl koncert, na který zkrátka už stále méně početní příznivci – vzhledem k větší nabídce než poptávce – již nemohou nebo nestačí přijít? V každém případě to nesvědčí pověsti Přehlídky, která se kdysi těšila podstatně větší pozornosti. Pořadatelé dnes kdekoliv nemají snadnou pozici a odliv publika je patrný všeobecně – částečně i u velkých hudebních institucí. Jak získat zpět početnější publikum, s tím si lámou hlavu stovky odborníků: posilují se oddělení marketingu a PR, mění se manažerské týmy, vymýšlejí se různé popularizační a vstřícné programy někdy již za seriózní hranice vkusu, takzvaně se bojuje o diváka, posluchače, mladého i staršího! Vše bez konkrétních výsledků. Kritizuje se stav hudební a vůbec estetické výchovy na školách. Ale ani sami učitelé všeobecně vzdělávacích škol si pro návštěvu školního koncertu z nabídky nevybírají hodnotnější programy, protože se znalostí a informovaností o sféře vážné hudby na tom často nejsou o mnoho lépe než jejich žáci. Uvedu konkrétní příklad, který znám z vlastní zkušenosti: dříve venkovské děti během školního zájezdu do Prahy navštívily Národní divadlo. Teď jim učitelé koupí lístky maximálně do Hybernie či Divadla Broadway... Není to samozřejmě pouze jejich vina, tu nesou především lidé zodpovědní za elektronická a zejména tisková média! A samozřejmě celková atmosféra ve společnosti. Kolikrát jsem slyšel od kolegů povzdech: já bych o koncertě rád napsal, ale v deníku mně šéf nedá místo, tahle problematika ho nezajímá, nezvyšuje náklad periodika. Rozhovor s klavíristou, houslistou, operním pěvcem, dirigentem abychom hledali lupou. A tak čteme obrovské články o „béčkových“ (možná) komerčních filmech, o „objevech“ z televizních soutěží, o triviálních muzikálech, vzbuzujících několikanásobně větší zájem televizí a denního tisku než jakákoli umělecky hodnotná inscenace v Národním divadle či ve Státní opeře. V přetlaku banálních vystoupení často pochybné kvality se o špičkových symfonických a komorních koncertech filharmonie, FOK, SOČR, o premiérách či nedej bůh o reprízách v operních divadlech nedovíme nic. O této kulturní sféře veřejnost prakticky neví, média vážnou hudbu víceméně ignorují – a tudíž zákonitě přestala být součástí veřejného života! Tady vidím podstatu problému: veřejnosti se servíruje naprosto pokřivený hodnotový žebříček. Proč bych měl jít na koncert či do opery, když to nikoho nezajímá a ani se o tom nikde nepíše, řekne si běžný posluchač.
Velikonoční festival v Brně byl velkou hudební poutí 01
Od zahájení v kostele sv. Jakuba k „Jezuitům“
Brněnský velikonoční festival (1.–11. 4.) dostal letos nového pořadatele, Filharmonii Brno, která zcela změnila koncepci i dramaturgii festivalu. Uspořádala velkou hudební pouť po brněnských kostelech. Šest koncertů v prostorách šesti chrámů a v každém zněla hudba, která rezonovala s architektonickou podobou a géniem loci kostela.
Zahajovací koncert v kostele u sv. Jakuba, v neděli 1. 4., byl složen ze samých premiér. James MacMillan, současný skotský skladatel, není u nás příliš známý. Seven Last Worlds from the Cross je kombinací římskokatolické liturgie, názvuků lidové skotské hudby i inspirace moderními skladateli. Je to překrásná barevná směsice proplétajících se lidských hlasů i jednotlivých nástrojů. Komplikované struktury jsou dobře čitelné a vytvářejí kouzelné barevné emotivní obrazy. Instrumentální práce s hlasy, zvukomalba, pohybující se do andělských subtilních výšek i propastných basových hloubek uchvacuje. Pro tuto příležitost vytvořil dirigent Jaroslav Kyzlink speciální Komorní sbor KO12 o 24 členech, kteří působí v různých souborech. Hudební stránku obstaral soubor Czech virtuosi a vedl si obdivuhodně.
Velikonoční festival v Brně byl velkou hudební poutí 02
Liturgické divadlo a česká premiéra Lazara
Středověká liturgická hra Visitatio Sepulchri v podání Tiburtina Ensemble (11. 4.) stála se vším všudy na hudbě. Žádné divadlo v dnešním slova smyslu se nekonalo, hudební zážitek byl ale o to silnější. Chorální hra z rukopisů ženského benediktinského kláštera sv. Jiří na Pražském hradě byla vhodně přenesena na Staré Brno, kde původně býval klášter cisterciaček. Prostředí baziliky Nanebevzetí Panny Marie tentokrát nebylo jen vnější kulisou, ale skutečně autentickým prvkem provedení. Totéž by se vlastně dalo říct o akustice místa, silný dozvuk dotvářel unisona i jednoduché vícehlasy, které zcela zaplňovaly prostor kostela. Základním dramatickým prvkem byla hudba a její provedení, žádné scénické pokusy nepřišly na řadu, zřejmě ve shodě s historickou skutečností. Na dnešního posluchače mohlo působit až nezvykle, když se musel orientovat vlastně pouze na melodii, ale po chvíli to mohl být pocit i značně osvobozující. Dlouhé, „nekonečné“ melodické linky a povlovné dynamické oblouky mají svoji nepochybnou výrazovou sílu a je vlastně velmi osvěžující, uvědomit si účinky takové „jednorozměrné“ hudby, oproštěné od všech kontrapunktických a harmonických nadbytečností. Tato jednorozměrnost v sobě samozřejmě skrývá rizika jednotvárnosti, ale Tiburtina ensemble umí s tímto horizontálním výrazem skvěle pracovat. Všechny členky souboru disponují vyrovnanými, dobře cvičenými a stylově používanými hlasy, které spolu dobře komunikují. Znějí výborně v proměnlivých kombinacích, všechny dohromady i v sólech. Celý ansámbl je vynikající rytmicky i intonačně, což je při celovečerním a cappella programu holá nezbytnost. Technické předpoklady umožnily jemně nuancovaný výraz, který dokázal využít a podtrhnout silné hudební sdělení zakódované většinou pouze do jednohlasu. Všem pěvkyním bylo i velmi dobře rozumět, důraz na textové sdělení nezůstával nijak pozadu.
Musicolomouc počtvrté
Inspirativní, provokující i zkameněliny rozleptávající
Čtvrtý ročník ambiciózního Mezinárodního festivalu soudobé hudby MusicOlomouc, který se letos konal od 23. 4. do 2. 5., nejen dobře reprezentuje Univerzitu Palackého (UP), která je jeho hlavním pořadatelem, ale skvěle oživuje hudební dění v Olomouci a Olomouckém kraji. Letos zaznělo v Olomouci a v Jeseníku celkem třiadvacet kompozic domácích i zahraničních autorů v regionálních premiérách, dvě skladby byly uvedeny v premiéře světové. Téměř každému z koncertů předcházela přednáška či beseda s účinkujícími. Posluchači koncertů tak mohli být erudovaně zasvěceni do interpretační problematiky prováděných skladeb, specifických hráčských technik, současného komponování apod. Festival je realizován týmem pedagogů, doktorandů a studentů Katedry muzikologie Filozofické fakulty UP a členů občanského sdružení MusicOlomouc pod vedením Věry Šímové. Dramaturgem festivalu je Jan Vičar.
Manfred Honeck představil neznámé oratorium
Každé setkání s Manfredem Honeckem, který v příští sezoně k potěšení hudební veřejnosti obnovuje svou pozici hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, je mimořádnou interpretační událostí. Ovšem dubnový program (19. 4.) znamenal zároveň výjimečnou událost dramaturgickou! Rakušan Honeck představil celovečerní oratorium Kniha sedmi pečetí svého krajana, v našem kulturním prostředí téměř neznámého autora Franze Schmidta (1874–1939) – rodáka z Bratislavy a současníka Josefa Suka. Schmidt, člen violoncellové skupiny Vídeňských filharmoniků a mj. tvůrce čtyř symfonií, byl v kompozici samouk, ale přesto dosáhl na post ředitele vídeňské Hudební akademie a vedoucího pedagoga kompoziční třídy. To výrazně hovoří o jeho kvalitách. Ovšem poválečné osudy jeho díla jistě výrazně ovlivnila nedokončená, ale hned po jeho smrti rekonstruovaná a uvedená kantáta Německé vzkříšení (1940), psaná k oslavě připojení Rakouska ke třetí říši. Již těžce nemocný skladatel podlehl strachu o život židovských příslušníků své rodiny…
Pošpiněné svatební košile
Snaha Správy Pražského hradu, aby se historické hradní prostory staly mj. místem vrcholných kulturních událostí z oboru hudby, divadla, výtvarného umění atp., je rozhodně chvályhodná. Stojí jen za pečlivé zvážení, kde ten který projekt pořádat. A to nejen z důvodů prestižních, ale i provozních. Španělský sál je architektonicky úctyhodný prostor. Může být jistě dějištěm mnoha významných akcí, ale hudebních koncertů rozhodně ne. Už řadu let je známo, že akustika sálu je krajně nevýhodná, stěží obstojí při ryze orchestrálních záležitostech a pro vokální produkce je zcela nevyhovující.
Febiofest opět s hudbou
Přestože každý rok „ujišťuje“ prezident Febiofestu Fero Fenič, že příští ročník asi nebude, zatím se vždy našly peníze, a tak mezi 22. a 30. 3. měli pražští diváci opět možnost zhlédnout ve smíchovském megakině Anděl to nejlepší z domácí a hlavně zahraniční filmové produkce. Již 19. ročník nabídl ve dvanácti sálech Anděla a v Ponrepu, kde se konala přehlídka filmů Jiřího Krejčíka, celkem 182 filmů z 55 zemí zařazených do 20 sekcí.
Nebylo těžké najít mezi nimi i filmy s hudebními nebo tanečními tématy, která dokonce převažovala. Je trochu ironické, že nejvíce hudebně tanečních témat přinesla sekce Svět ve 3D, která ukazovala snímky natočené v nové technologii, které požadují dívání ve speciálních brýlích. Snímek Pina je známý již z normální verze, promítané i v našich kinech a na loňském festivalu v Karlových Varech. Režisér Wim Wenders v něm zachytil některé choreografie zemřelé německé choreografky Piny Bausch ve spojení s výpověďmi tanečníků o ní. Nechybělo ani slavné Stravinského Svěcení jara v provedení jejího souboru. Úplnou novinkou bylo uvedení Louskáčka ve 3 D, což je britsko-maďarský snímek vycházející z baletu Petra Iljiče Čajkovského. Krásná hudba ve spojení s prvotřídními tanečníky dala zapomenout na přesládlý a místy až hororový děj, v jaký balet změnil ruský filmový režisér Andrej Končalovskij. Třetí snímek bylo polské historické velké plátno Varšavská bitva 1920 režiséra Jerzyho Hoffmana, který použil mnoho dobových písní a dodatečně napsané hudby, aby ukázal bitevní scény z prvního útoku ruských bolševiků na Evropu v roce 1920 – zastavila je až polská armáda u Varšavy, což Stalin celý život Polákům neodpustil a katyňské vraždění bylo jeho dodatečnou pomstou.
Ústecká commedie dell’arte
Nedávno někdo prohlásil, že se v Severočeském divadle hraje o život, myslel tím o přežití opery a baletu, protože se všude v kultuře šetří a také Ústečtí nevědí, jak to půjde dále. Shodou náhod se však výrok shodoval s časem, kdy byla uvedena premiéra Leoncavallovy opery Komedianti, v níž se odehrává průnik hry se hrou na doopravdy. Přímo na scéně se smývají hranice mezi divadlem a skutečností a „divadlo na divadle“ končí tragicky. Nabízejí se ihned určité analogie. Doufejme však, že vedení ústecké opery neuvedlo tuto „krátkou“ jednoaktovou operu, aby tím anticipovalo svůj zánik. To snad ve scénáři zřizovatele není. Nicméně dodejme, že Ruggero Leoncavallo se nechal inspirovat vzpomínkami na skutečnou tragickou událost, jíž byl někde v Kalábrii osobním svědkem, že v ní zaznívají výkřiky zklamání a cynický smích a že světově proslulá árie Směj se, paňáco, pochází právě z ní.
Heterogennost opavského nastudování Traviaty
Současnost operních nastudování se vyznačuje tím, že jsou v různých režijních a scénografických podobách netradičně prezentována díla dnes již klasického operního repertoáru. Mezi ně patří Verdiho La traviata. Diváci především přicházejí na představení s tím, že uslyší nádhernou hudbu s oblíbenými áriemi, že znovu procítí tragický osud krásné kurtizány Violetty Valery. Opeře La traviata většinou předchází předporozumění, příběh je obecně známý. Výsledné přijetí je pak ovlivněno jen tím, zda se očekávané naplňuje, nebo překračuje. Inscenace se od sebe samozřejmě odlišují především pěveckými výkony, avšak nezanedbatelné jsou režijní pojetí a přístupy k životním opozitům, jakými jsou univerzálně platné polarity života a smrti, lásky a nepochopení, radosti a smutku, naděje a beznaděje. Jestliže režisér směřuje ke stylové a významové propojenosti v rámci původního libreta, pak se nastudování od sebe odlišují spíše jen vnějšími prvky, třeba aktualizacemi kostýmů, rekvizitami, kulisami. Většina elementů ovšem mívá integrační, jednotící účinek. V opavském nastudování Traviaty, jejíž premiéra se konala 22. 4. 2012 ve Slezském divadle, se však objevuje tolik rozmanitých vlivů, že nás nejdříve analogie překvapují, pak v nás vyvolávají rozpaky a nakonec se jeví cizorodě.
Opera žije!
Nový sál Pražské konzervatoře otevřel studentům možnost kvalitní autorské a interpretační prezentace. Svou absolventskou práci po šestiletém studiu kompozice u profesora Otomara Kvěcha představila v operním představení pěveckého oddělení konzervatoře (30. 3. 2012) Zuzana Michlerová. Zvolila scénický žánr a prokázala, že hudbou chce a umí vyjadřovat své myšlení, názory, postoje. Rodačka z Prostějova sáhla šťastně po textu Jiřího Wolkera, vybrala silnou (dnes v podstatě neznámou) hru Hrobník a zpracovala ji do libreta. Zachovává Wolkerův jazyk a Wolkerovo poselství díla a v kulminačních momentech je zesiluje latinskými biblickými citáty. Slova proroka Izaiáše dává do úst lidu jako poděkování za záchranu a z evangelia sv. Jana cituje Ježíšův výrok o prameni věčného života. Jednoaktová opera Pramen staví svůj syžet na křesťanské paralele Kristovy výkupné oběti a lidského údělu, ukazuje význam a zrání osobního rozhodnutí podřídit soukromý život vyššímu poslání, službě pro dobro lidstva.
Přenosy v Biu Oko
Giuseppe Verdi: Rigoletto
Zásluhou projektu Opera, balet a činohra v kině, který Hudební rozhledy představily čtenářům ve svém dubnovém čísle, mají návštěvníci pražského Bia Oko možnost nahlédnout do repertoáru čelných londýnských scén, Královské opery Covent Garden, Královského baletu a Národního divadla. Projekt tvoří zdravou protiváhu populárních přenosů z MET, byť zatím u pražského publika zdaleka nevešel ve známost tak, jak by si zasloužil. Přitom vesměs nabízí mimořádné zážitky. Operní večery svou vyrovnaností předčí občasné výkyvy představení z MET a inscenačně jdou přesně po hraně mezi ctěním díla a autora, a zároveň hledáním nového pohledu. Taková byla Kentova a Pappanova Tosca, Jonesovo a Pappanovo nastudování Pucciniho Triptychu i Massenetova Popelka v inscenaci Laurenta Pellyho a Bertranda de Billy. Každý z večerů byl něčím pozoruhodný a v mnohém objevný. Přímý přenos Verdiho Rigoletta, nasazený na 17. 4., se z tohoto hlediska zdál být nejméně přitažlivým. Dílo samo patří mezi nejuváděnější operní hity a londýnská inscenace je rozhodně zajímavá, ale obecně známá. Vznikla v roce 2000, už dávno existuje na DVD, nyní byla v Covent Garden pouze obnovena.
Do Žiliny za mládím!
Stredoeurópsky festival koncertného umenia v Žilině má podtitul, který jej zřetelně charakterizuje: festival vítězů prestižních světových soutěží. Organizátorem tohoto mezinárodního klání je slovenské Hudobné centrum ve spolupráci se Štátnym komorným orchestrom Žilina, Spolkom koncertných umelcov a Rozhlasom a Televíziou Slovenska. Každý ročník má své specifické kouzlo, rok 2012 (16. – 21. 4.) se zapíše do paměti jako mimořádný, vydařený a silný, jak říkávají vinaři o roku vynikající úrody. Každý z účinkujících aspiroval na Cenu kritiky, která se udává umělci, jehož výkon mezinárodní porotu nejvíce zaujme.
Elina Garanča jako Rosenkavalier ve Vídni je skvostná
Každé představení ve Státní opeře ve Vídni je událostí. Vyprodané hlediště a dlouhá řada čekatelů na lístky na stání, to je běžný jev. Někdy je ta řada nadšenců pro operní představení menší a někdy větší. Jelikož do titulní role v představení Rosenkavaliera Richarda Strausse nastoupila opět po mateřské dovolené pěvkyně Elina Garanča, stáli lidé až ke křižovatce u Albertiny. Obavy, že se všichni na představení nedostanou, byly naštěstí liché a my jsme byli při tom.
Švanda Dudák v Drážďanech
Na historické budově Semperovy opery v Drážďanech si od března až do května nemohl nikdo nevšimnout dlouhého transparentu, zavěšeného po celé výšce přední fasády, na kterém se skvělo obrovské SCHWANDA a poněkud drobnější „der Dudelsackpfeifer“. Saská scéna totiž uváděla kdysi víc než slavnou a nyní víceméně zapomenutou operu Jaromíra Weinbergra Švanda dudák na libreto Miloše Kareše. Toto dílo procestovalo od své premiéry roku 1927 v Praze snad celý svět. Opera byla přeložena do téměř dvaceti jazyků a prošla zhruba sto padesáti jevišti včetně Vídně, newyorské MET či Covent Garden. Její sláva však trvala jen do druhé světové války – židovský původ vyhnal jejího autora do Ameriky, kde také roku 1967 zemřel. Dílo samotné pak s válkou zmizelo z našich i zahraničních scén. Orchestrální kusy z opery se občas hrávají samostatně, operu jako celek u nás uvádělo před pěti lety Slezské divadlo v Opavě a nyní ho tedy inscenovala Semperova opera v Drážďanech.
Fellner a Helmer: Architekti, kteří pomáhali umění Thálie
VI. Maďarsko, Segedín, Szegedi Nemzeti Színház, Kecskemét, Jószef Katona Színház
Szegedi Nemzeti Színház, Szeged
Blízko jihovýchodního trojmezí Maďarska, Rumunska a Srbska na březích řeky Tisy se nachází třetí největší maďarské město, Segedín. Je známé devadesát metrů vysokým novorománským dómem, před nímž se na rozsáhlém náměstí od roku 1931 pořádaly v létě slavnostní hry prezentované operními, baletními i činoherními a folklorními představeními. Roku 1935 zde Pietro Mascagni dirigoval svého Sedláka kavalíra. Toto město bylo vždy významným kulturním centrem dunajské kotliny, a tak není divu, že na pravém břehu Tisy se nachází reprezentativní budova divadla z dílny architektů Fellnera a Helmera. Divadlo bylo slavnostně otevřeno, jak jinak, za účasti císaře Františka Josefa I. slavnostním koncertem a 1. dějstvím hry „Poslední láska“. Diváci si divadla příliš neužili, protože po 18 měsících budova vyhořela. Naštěstí bylo divadlo původními architekty, kteří navrhli nová rozsáhlá protipožární opatření, znovu postaveno a otevřelo se návštěvníkům 2. října 1886 prvními dějstvími z činoher Móra Jókaie „Zlatý člověk“ a „Csikos z Szigligetinku“ a také prvním aktem operety Karla Millöckera Žebravý student.
Historie české kvartetní školy II
II. Smetanovo kvarteto
Pro české soubory je do určité míry typické, že zahajují svou činnost již za studijních let. Nejinak tomu bylo i v případě dnes již legendárního Smetanova kvarteta. První zárodky tohoto souboru se datují již k roku 1943, kdy se rozhodli studenti Pražské konzervatoře (Jaroslav Rybenský, Lubomír Kostecký, Václav Neumann a Antonín Kohout) věnovat komorní hře na profesionální úrovni. Vzniklo tak „Kvarteto české konzervatoře“. Pedagogy a rádci tohoto souboru se stali prof. Josef Micka a prof. Karel Pravoslav Sádlo, kteří naučili studenty to nejcennější pro jejich budoucí hudební činnost – metodu a návyk soustavného studia.
Ceny thálie už podevatenácté
Jednou z našich nejvýznamnějších kulturních událostí se stalo každoroční udílení Cen Thálie. Herecká asociace, profesní sdružení výkonných divadelních umělců, jimi oceňuje mimořádné výkony v uplynulém kalendářním roce, a to ve čtyřech oborech, v činohře, opeře, v oboru operety, muzikálu a dalších hudebně-dramatických žánrů, a konečně v oboru baletu, pantomimy a jiných tanečně-dramatických disciplín. Kromě toho jsou vyhlašovány také tři Ceny za celoživotní umělecké mistrovství v příslušných oborech, Zvláštní cena Kolegia Cen Thálie a Cena pro mladého umělce do 33 let. Letos se udílení konalo již podevatenácté a dějištěm slavnostního večera 24. 3. byla – jako ve všech předchozích ročnících – historická budova Národního divadla v Praze. Vtipným moderátorem večera byl opět plzeňský herec (a autor úspěšných komedií) Antonín Procházka.
Novinky soudobé hudby V
VI. Zuzana Michlerová: Opera pramen
Vybavíme-li si, kolik neprovedených operních děl leží v šuplících českých nedávno zemřelých a žijících skladatelů, můžeme hovořit o štěstí – ne-li zázraku –, že jednoaktová opera Pramen Zuzany Michlerové byla čtyři měsíce po dokončení uvedena na scénu. Ujalo se jí pěvecké oddělení Pražské konzervatoře, přičemž je třeba také ocenit přístup vedení školy za uvolnění finančních prostředků na najmutí profesionálního orchestru. O vlastním provedení referovaly Hudební rozhledy na jiném místě. Tato analytická studie chce čtenáře seznámit s obsahem díla a jeho hudebními prostředky a zároveň nahlédnout do myšlení nastupující skladatelské generace.
Portréty velkých klavíristů 20. století II
VI. Černá krev Iva Pogoreliće
Chorvatský pianista Ivo Pogorelić patří mezi několik málo pianistů světové historie, jež sudičky vybavily naprosto fenomenálními manuálními dispozicemi – ideálně formovanou rukou, úžasnou pohybovou flexibilitou i vrozenou schopností dokonalé nervosvalové koordinace – přičemž bych tuto snůšku superlativů ještě vygradoval konstatováním, že Pogorelić je i v této elitní superdivizi na samém čele. Jeho klavírní technika je technikou snů a dovoluje prstům realizovat na klaviatuře takřka vše – jakýkoli výrazový záměr, jež si Pogorelićova ne zcela zdravá mysl umane.
Mezinárodní houslařský festival Věnceslava Metelky
Ve dnech 24. až 28. 4. 2012 proběhl IV. ročník Mezinárodního houslařského festivalu Věnceslava Metelky (1807–1867). Program festivalu byl složen z Vigilie u pamětní desky V. Metelky, přijetí všech účastníků u starosty města Náchoda, soutěže v řezbě houslové hlavičky, jam session, přednášky mistra houslaře Tomáše Pilaře na téma „Věnceslav Metelka a Krkonošská houslařská škola“, koncertu smyčcového kvarteta Epoque Quartet ve složení David Pokorný, Vladimír Klánský – housle, Vladimír Kroupa – viola, Vít Petrášek – violoncello (včetně světové premiéry díla Jana Kučery Zrození), výstavy soutěžních nástrojů a houslových hlavic a vzácných zapůjčených nástrojů, kde nechyběly ani housle A. Stradivariho, G. B. Guadagniniho a našeho milého, osobitého mistra Věnceslava Metelky, koncert operního pěvce Daniela Klánského za doprovodu klavíristy Jakuba Uhlíka, či dvoukolové klání hodnotící tón do soutěže přihlášených nástrojů. Na housle hrál první houslista Epoque Quartet David Pokorný.
