Hudební Rozhledy
Editorial 07/15
Vážení a milí čtenáři,
inspirací k mé následující úvaze se stala návštěva představení opery Bludný Holanďan Richarda Wagnera v rámci Letního operního festivalu ve Vratislavi, od jejíž světové premiéry uběhlo letos plných 172 let. Pověst, jenž se stala základem Wagnerovy opery, koluje v nesčetných variantách dodnes a v současnosti je jedním z oblíbených témat tzv. „záhadologické literatury.“ Zajímavé je snad i to, že vznikla v Německu, ale nejvíce se rozšířila právě v Nizozemí, odkud pochází i její konečný název.
Sumi Jo Na MHF Český Krumlov
Jsem tak trochu generál
Hlavní hvězdou 24. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov je světoznámá jihokorejská sopranistka Sumi Jo, která letní hudební přehlídku zahájí 17. července operním recitálem konaným pod širým nebem v Pivovarské zahradě.
Sumi Jo (původním jménem Jo Su-gyeong, které si na počátku své kariéry z pragmatického důvodu, aby bylo pro Evropu a západní svět přijatelnější, změnila) je jednou z nejvyhledávanějších koloraturních sopranistek současnosti. Svou pozici si vydobyla kombinací pěvecké virtuozity, vrozené elegance a cílevědomosti. Její interpretace náročných koloratur není jen vzrušující vokální akrobacií. Vládne svěžím, ohebným sopránem plným barev, dokonalým frázováním a obdivuhodnou muzikálností.
Pocta Janu Hanušovi
Závěr sezony České filharmonie
Stejně jako pražskojarní koncert SOČR (31. 5. ve Smetanově síni), bylo i poslední abonentní vystoupení České filharmonie pod taktovkou Tomáše Hanuse před prázdninami (sledoval jsem večer 4. 5. ve Dvořákově síni) věnováno z velké části Janu Hanušovi a stejně jako na zmíněném festivalovém večeru na něm zazněla Čajkovského 4. symfonie. Obě vystoupení se však konala v podstatně odlišném akustickém prostředí, proto se vyhnu přímému srovnání.
Pražské jaro 2015
Magická sedmdesátka, kterou přinesl letošní ročník našeho nejstaršího hudebního festivalu, byla symbolem skutečně podivuhodného průběhu, jenž překvapil v mnohém, někdy až zcela nečekaným způsobem.
Má vlast
Jedním z určujících faktorů, ba hledisek a kriterií dramaturgie i výběru interpretačního kádru letošního ročníku Pražského jara byla připomínka 70. výročí konce druhé světové války. To se logicky promítlo i do neodmyslitelné dvojice zahajovacích koncertů, pravidelně od roku 1946, kdy byl festival založen, připomínajících cyklem Má vlast Bedřicha Smetany už od 19. století věčně hledanou a znovu a znovu nacházenou identitu českého národa. Tato velkolepá šestice symfonických básní nebo – chceme-li – programově koncipovaných hudebních obrazů nadčasově zrcadlí slávu i tragiku vybraných klíčových témat událostí, atmosféry a mýtů našich národních dějin, a právě proto je tak pečlivě opatrována, sledována a posuzována netoliko institutem hudební interpretace, ale zvláště citlivě též publikem.
Petrohradská filharmonie
Hraje-li Jurij Těmirkanov Šostakoviče s Petrohradskou filharmonií, možno se spolehnout, že půjde o provedení hluboce zažité, vyzrálé a ustálené. Tedy i fixované? A co pravdivé? Odpovím si otázkou, zda lze pravdu fixovat... Ale v každém případě se vyhnu úmyslně výrazu „autentické“, protože kdo si troufne o hudbě dvacátého století rozhodovat, co je zde autentické a co nikoli?
Orchestra dell´ Accademia Nazionale di Santa Cecilia
Velmi mne zajímal sir Antonio Pappano a jeho římský orchestr (28. 5.), zato nelákal jejich program. Tu dramaturgickou směsku jsem záhy docenila, ukázala dokonale interpretační suverenitu tělesa. Sir Antonio je Ital, verdiovský znalec, turbulenci citů a nálad dobře ovládá, jeho Verdiho Předehra k opeře Síla osudu byla jak mocný šleh napětí, kterému nelze uniknout. Diriguje bez taktovky a máchá pažemi jak dřevorubec, s trefou a přesností mistra oboru. Žesťové unisono plné barev, trojí neodbytně mocné rány osudu, daly okamžitě pocítit, že Pappano a jeho orchestr krouží všechny harmonie a každý tón do nejmenších nuancí. Proto jejich pianissima jsou co nejtišší, a přesto plná a jejich fortissima hřímají, ale nevřeští.
Maria João Pires a Budapešťský festivalový orchestr
Budapešťský festivalový orchestr byl dalším z pětice významných zahraničních symfonických orchestrů pozvaných letos na Pražské jaro, na jehož počátku stanul NDR Sinfonieorchester Hamburg s Thomasem Hengelbrockem, který festival zároveň Mou vlastí zahájil. Po výborných výkonech Petrohradské filharmonie řízené Jurijem Těmirkanovem a proslulého orchestra dell’ Accademia Nazionale di Santa Cecilia z Říma, jenž se u nás v čele se sirem Antoniem Pappanem představil vůbec poprvé, neměl sice zrovna lehkou pozici, ale vzhledem k jeho vynikající pověsti a špičkové portugalské klavíristce Marii João Pires, která s ním přijela jako všemi netrpělivě vyhlížená sólistka, byla Smetanova síň 29. 5. plná a její návštěvníci s napětím očekávali, co pozoruhodného jim večer přinese. A lze říci, že rozhodně toho nebylo málo, ba právě naopak: vedle skvělých výkonů hosté z Maďarska posluchače zcela vyvedli z míry v závěru koncertu i netradičním přídavkem...
Debut Pražského jara – Marek Šedivý
Festivalový debut mladého dirigenta Marka Šedivého se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu dokázal bezezbytku zaplnit Smetanovu síň (3. 5.), a to zvláště, když si ve stylově pestrém programu večera každý mohl přijít na své. Začátek koncertu patřil Klementu Slavickému, a to jedné ze skladeb, která ho nejvíce proslavila – Rapsodickým variacím pro orchestr. Šestnáct široce pojatých variací, vycházejících ze slováckého tanečního tématu ve stylu hudců, je zde rozčleněno podle tempového rozvrhu do čtyř dílů, přičemž na začátku jako bychom sledovali vlastní zrod tématu současně s jeho prvními obměnami v nápadně ztěžklé rapsodické atmosféře. Zaujalo, jak Šedivý rozkryl hned tuto „introdukci“ v tajemně klidné poloze a téměř dynamicky konstantní dynamice. Vyzařovalo z toho napětí, skutečná předzvěst vzruchu, který přišel spolu s báječně ritardandovaným moravsky intonovaným zdvihem a provázel dále celou touto skladbou. Za zvláštní zmínku stojí, jak vláčným a přitom srozumitelným gestem modeloval dirigent zastřešující linky smyčců i jak orchestru vycházela sóla (mj. ideální flétna podložená pizzicatem), intonačně citlivá unisona a bodově ostré šlehy tutti, snad nejvíce však imponoval stavební rozmysl mladého dirigenta směřující k jediné hlavní gradaci v závěru.
Murray Perahia
Nejvyšší očekávání byla tradičně vkládána do vystoupení Murraye Perahii, americké hvězdy žijící v Británii. Začal Bachovou Francouzskou suitou č. 6 E dur, již pojal „obyčejně“, ve srozumitelných tempech, se vzornou artikulací, zajímavými obměnami v seconda voltách a bez úhozových a dynamických extrémů, jsa si vědom, že má „napodobovat cembalo“. Přesto jsem byl jako posluchač, jakkoli fandím starým klávesovým nástrojům, rád, že hrál Bacha po svém, tj. s poctivou prostotou, právě na Steinwaye. Vytěžil z něho pro nás vše, co chtěl.
Akademie für alte Musik Berlin
O několik dní později, ve středu 20. 5., vystoupil na festivalu rovněž vyhlášený ansámbl Akademie für Alte Musik Berlin a jeho umělecký vedoucí, houslista Georg Kallweit. Jeho program byl překvapivě vágnější, než by se dalo očekávat. Zazněla zde Boufie (La Tempète) z opery Alcyone Marina Maraise, Suita z Les Fontaines de Versailles Michela-Richarda de Lalande a suita Hamburský příliv a odliv od Georga Philippa Telemanna. Druhá polovina programu patřila kompletnímu provedení Vodní hudby Georga Friedricha Händela. Dost velký stylový rozptyl spojovalo snad jen to, že se jednalo o hudbu ke kratochvílím vysoké společnosti, což však v programu nikde zmíněno nebylo. U festivalu PJ bych čekal větší náročnost na dramaturgii než v podstatě popularizační program.
Concept Art Orchestra
Generace, jež nastoupila na tuzemskou jazzovou scénu v novém století, se už projevuje výrazně nejen hráčsky, ale také vlastní tvorbou. Slibným počinem je vznik sdružení šesti předních skladatelských osobností této generace, které si zatím říká The Prague Six. Zatím proto, že iniciátorka tohoto sdružení, trumpetistka, skladatelka a kapelnice Concept Art Orchestra Štěpánka Balcarová, hodlá vyhledávat další muzikanty s nápady odpovídajícími jejím představám o zvuku současného moderního big bandu. Orchestr původně vznikl při jazzové akademii v polských Katowicích, v němž hráli také Balcarová, pianista Vít Křišťan a saxofonista Luboš Soukup z dnešního obsazení. Vedl jej vynikající trombonista a jazzový pedagog z Chicaga Ed Partyka, pod jehož řízením už CAO nahrál dvě alba. Po jeho odchodu Balcarová big band převzala, přivedla do Česka a přišla s vlastní koncepcí.
Dorian Gray z Bratislavy
Obraz Doriana Graye, jediný román Oscara Wilda, britského literáta 1. poloviny 19. století, byl nejen předlohou několika filmů (a u nás i muzikálu Michala Pavlíčka), ale má v sobě potenciál také pro operní uchopení. Příběh dandyho o touze po věčném mládí, za které je ochoten zaprodat duši ďáblu, takže místo něho stárne jeho portrét, je stále aktuální nejen onou adorací mládí a krásy, ale otevírá i dnes frekventované téma homosexuálních vztahů. Slovenská skladatelka Ľubica Čekovská (1975) není první, koho tento příběh zaujal jako operní námět – v roce 1964 olomoucká opera a pak ještě v roce 1978 liberecká uvedly Doriana Graye česko-německého skladatele Roberta Hanella a v roce 2000 měla ve Státní opeře premiéru operně-muzikálová adaptace izraelského skladatele Isaaka Steinera. Existuje například také opera amerického skladatele Lowella Libermanna.
Klusákova operní mission impossible
Jan Klusák (1934) je bezesporu jedním z našich nejvýraznějších hudebních skladatelů a do náročného operního žánru se pustil opakovaně. Tentokrát si vybral silnou, ale také z hlediska opery mimořádně náročnou předlohu – Sofoklovu tragédii Filoktétés. Uvedení se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v koprodukci s pražským Národním divadlem a Pražské jaro zařadilo ostravské hostování do své operní části festivalového programu.
Ohlédnutí za Ringem v Linci
Po slavném wagnerovském výročí v roce 2013 uplynul více než rok a divadla si dávají od uvádění jeho děl zasloužený oddech. To však neplatí na některých scénách pro jeho tetralogii Prsten Nibelungův. Ta se vždy nastudovává postupně. V některých divadlech začali jednotlivé díly uvádět i dva roky dopředu, aby pak celé dílo bylo kompletně provedeno v roce skladatelova výročí. Jsou ale operní soubory, které hrají celý komplet až letos. Je to třeba Anhaltské divadlo v Dessau (vždy velmi významná scéna v uvádění právě děl Richarda Wagnera). Přiřadilo se k nim také Zemské divadlo v Linci, které kompletní Ring uvádí letos na jaře. Zde je ale třeba podotknout, že Linec uvedl do provozu novou velkolepou operní budovu na jaře roku 2013. Rozdíl mezi velikostí a technickými možnostmi jeviště původního divadla a novou scénou je nebetyčný. Právě díky možnostem jeviště nové budovy lze posunout třeba scénické provedení opět o kus dále. Linecké divadlo má velikou výhodu, že operní představení obsluhuje vysoce kvalitní Brucknerův filharmonický orchestr. Návštěva prostorného sálu, kde lze sledovat titulky na obrazovkách v opěradlech každého sedadla i v češtině, stojí za to. Také prostory pro diváky a zejména obrovský foyer jsou velkolepé.
Trilogie Beaumarchais – Provinilá matka
Vyvrcholením dramaturgické trilogie, tedy uvádění tří oper podle libreta francouzského dramatika Pierra Beaumarchaise, která na sebe dějově navazují, byla poslední premiéra letošní sezony, opera Le mêre coupable, do češtiny lze přeložit snad jako Provinilá matka. Autorem hudby byl tentokrát francouzský skladatel Darius Milhaud.
Čeští pěvci v zahraničí III
VII. Simona Houda-Šaturová
Simona Šaturová je naprosto úchvatná: světlý, kulatý a pružný hlas, výjimečné legato, půvabný a osobitý zjev, niternost a vášeň. Je to Violetta, kterou můžeme jen milovat, trpět s ní, oplakávat její smrt. A mít vztek na ty, kteří uspíšili její zničení.“ (La libre, 7. 12. 2012, Martine D. Mergeay)
Že se na naší operní scéně objevuje sopranistka, která může a bude směřovat do zahraničí, bylo zřejmé už v 90. letech, kdy Simona Šaturová působila ve Státní opeře Praha (1993–95). Svým pěveckým uměním i hereckým projevem, ale také půvabným zjevem ihned zaujala. Za roli Julie v Belliniho opeře Kapuleti a Montekové v plzeňském divadle J. K. Tyla obdržela cenu Thálie za nejlepší ženský pěvecký výkon roku 2001 a bylo jen otázkou času, kdy si jejího talentu všimnou ve světě. Stalo se a dnes vystupuje častěji v zahraničí než v České republice, která se této bratislavské rodačce – nyní s plným jménem Simona Houda-Šaturová – stala domovem. V pražském Národním divadle vytvořila v posledních letech především mozartovské role – Sandrinu (La finta giardiniera), Iliu (Idomeneo), Konstanci (Únos ze serailu), ale také titulní Ariadnu Bohuslava Martinů nebo Aristeu v Myslivečkově Olympiádě, která vyvolala i díky koprodukci s divadly v Caen, Dijonu a Lucemburku a koncertnímu provedení v Theater an der Wien mezinárodní pozornost.
Nejvýznamnější zahraniční festivaly I
VII. Arena di Verona
Každoročně se do italského města Verony, které leží asi sto kilometrů na západ od Benátek, sjíždějí stovky turistů z celého světa. Město je proslavené především jako dějiště milostného příběhu Romea a Julie, mladých lidí, jejichž lásce nepřeje nepřátelství jejich rodů – Monteků a Kapuletů. Turisté ovšem přijíždějí zhlédnout také množství stavebních památek, z nichž nejstarší pocházejí z období antického Říma. K nim patří především slavná Aréna, v níž se v létě každým rokem koná mezinárodní operní festival s předními operními pěvci, který je cílem mnoha milovníků opery z celého světa pro neopakovatelnou atmosféru, která operní představení provází.
Portréty velkých klavíristů 20. Století – Dinu Lipatti
Harold C. Schonberg pronesl ve své knize The Great Pianists (Londýn 1964) na adresu rumunského pianisty Dina Lipattiho tato slova: „Jeho smrt v roce 1950 ve věku pouhých třiatřiceti let vzala světu pianistu, ze kterého by vyrostla jedna z velkých postav hudby dvacátého století.“ Myslím, že to není přesné. Odkaz, který nám Dinu Lipatti stihl zanechat, byť nevelký rozsahem, jej řadí i tak mezi největší zjevy pianismu století. A toto renomé si Lipatti dokázal vytvořit, navzdory nelítostnému osudu, ještě během svého krátkého života. Zemřel o dva roky dříve než Mozart, k němuž celým svým vnitřním ustrojením inklinoval od svých teenagerských let.
