Hudební Rozhledy

Editorial 05/19

Hana Jarolímková | 05/19 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
letošní květen přináší hned dvě výročí, která jsou nějakým způsobem spojena s tancem, popřípadě s jeho specifickou formou – baletem.
Dne 26. května 1877 se narodila americká tanečnice Isadora Duncanová, vlastním jménem Dora Angela Duncan (†14. září 1927) a 7. května 1840 to byl Petr Iljič Čajkovskij (†6. listopadu 1893). Oba se výrazným písmem zapsali do vývoje jednoho z nejstarších, někteří autoři tvrdí dokonce nejstaršího umění.
Tanec provází lidstvo od samotných počátků jeho existence, nejdříve jako čistě rituální, od starověku pak také umělecký výtvor, na který, jak bylo v antice obvyklé u všech druhů umění, byla kladena vysoká estetická měřítka. A dá se, domnívám se, vcelku bez obav říci, že v proměnách tance se odrážejí i změny ve společnosti, která byla jistě jiná v době, když vládly tanečním sálům menuet a později polka či valčík, až po dnešek, kdy na velkých otevřených plochách kraluje hudba a tanec „technopárty“. Tím nechci říci, že by to byla ve zmíněných obdobích hudba jediná.

Celý článek

Leticia Moreno: Host Pražského jara

Markéta Jůzová | 05/19 |Rozhovory

Hvězdná španělská houslistka Leticia Moreno přijala pozvání na koncert Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Ve Dvořákově síni Rudolfina se představí 30. 5. 2019 společně se svými krajany. Dirigent Jaime Martín a Orchestra de Cadaqués nastudovali díla z tvorby španělských a ibero-amerických skladatelů: zazní tak skladby Isaaka Albénize, Astora Piazzolly, Manuela de Fally a Juana Crisóstoma de Arriaga. Dramaturgická koncepce jejich koncertního programu je součástí víceletého cyklu MHF Pražské jaro, jehož vedení se v roce 2016 rozhodlo prezentovat festivalovou nabídkou také španělskou hudební kulturu s jejími přesahy do Latinské Ameriky. Mimořádně talentovaná houslistka Leticia Moreno studovala na Escuela Superior de Música Reina Sofía v Madridu, Vysoké škole pro hudbu a tanec v Kolíně nad Rýnem a Guildhall School of Music & Drama v Londýně.

Celý článek

Zuzana Ceralová Petrofová: Když už udělám rozhodnutí, jdu do toho naplno

Jakub Zahradník | 05/19 |Rozhovory

Poměrně značná část názvů klavírních firem za celou 320letou historii klavíru sestává z příjmení a k tomu „... & synové“ (Steingraeber & Söhne, Steinway & Sons, Stuart & Sons, Scholze’s Söhne atd.). Vyjadřuje to důležitou věc, a sice, že delikátní klavírnické řemeslo bylo možno přetavit ve slavnou obchodní značku a že ho lze rodově předávat a dědit, ovšem za předpokladu, že se podaří vytvořit a udržet silnou rodinnou dynastii. Takových rodin bývalo hodně, ale nakonec jich na světě zůstalo zhruba jen deset. Dnes sedím v hezké vzdušné a světlé kanceláři takového slavného podniku, který sice nemá v názvu „... a synové“, ale zato má ke všem shora uvedeným atributům ještě něco navíc – nomen omen... Ano, nejsem nikde jinde než v Hradci Králové a proti mně sedí impozantní dáma, prezidentka slavné firmy PETROF, Mgr. Zuzana Ceralová Petrofová.

Celý článek

Jan Vičar a Miloš Pokora: Dva jubilanti dlouhá léta spjatí s časopisem HR

Jan Vičar a Miloš Pokora | 05/19 |Rozhovory

Jan Vičar a Miloš Pokora, dva muzikologové, jejichž jména zůstanou již navždy kromě jiného svázána i s časopisem Hudební rozhledy, oslavili v dubnu a květnu svá významná životní jubilea. Oba se za tu dobu vyprofilovali v oblasti klasické hudby ve skvělé odborníky, a i když každý v poněkud jiném oboru, jeden mají společný – a tou je hudební publicistika a kritika. A právě díky jim se také na několik let sešli v redakci Hudebních rozhledů…

Celý článek

Výjimečná osobnost Alfred Brendel opět v Praze

Alena Sojková | 05/19 |Události

Obdivovaný a vážený Alfred Brendel, jeden z nejlepších klavíristů posledních desetiletí, přijal pozvání festivalu Prague Music Performance, aby zaštítil svým jménem letošní program (jehož součástí byl i ve dvou večerech provedený komplet všech šesti smyčcových kvartetů Bély Bartóka včetně české premiéry díla Miroslava Srnky s názvem Future Family a mistrovských kurzů souboru Trio Incendio), a dny 17. až 19. 3. strávil v Praze. Svou roli jistě hrály osobní vazby s uměleckékým ředitelem festivalu, klavíristou Janem Bartošem, kterého s Alfredem Brendelem pojí přátelské i profesionální vztahy.
Není tedy divu, že během prvního festivalového večera – v neděli 17. 3. v Sukově síni Rudolfina –, kdy Alfred Brendel přednášel o interpretaci Mozarta, byl u klavíru připraven přednést ukázky, kterými Brendel dokumentoval svá slova, právě Jan Bartoš. Kromě živého klavíru zazněly i ukázky celých vět z Brendelových nahrávek Mozartových koncertů.

Celý článek

Přehlídka koncertního umění 2019

Rafael Brom | 05/19 |Festivaly, koncerty

Klavír a dechové trio
Úvodní díl letošní série čtyřdílného cyklu koncertů, který připravila Společnost koncertních umělců, člen Asociace hudebních umělců a vědců, patřil jednomu skvělému sólistovi a ansámblu v sestavě tří hráčů na dechové nástroje. V pondělí 11. 3. vstoupil na pódium Sálu Martinů pianista Miroslav Sekera, který měl na programu dvě skladby, nicméně oproti tištěnému programu změnil jejich pořadí. Slyšeli jsme tedy nejprve Sonátu b moll, op. 35 Fryderyka Chopina v dynamicky zajímavém provedení. Neustálé dynamické i tempové proměny udržovaly napětí a pozornost a hladivé poetické pasáže dodávaly hudbě intimitu. Slavný smuteční pochod měl náležitou velebnost, již od svého úvodu, a okouzlující prosvětlení či emoční pohyb, dále obřadnost, lyriku, gradaci a skvělé finále. Následující skladbou byly Variace As dur na valčík Franze Schuberta, tedy na oblíbený „Vídeňský valčík“, op. 12 Carla Czerného. Rušné, technicky brilantní dění v tomto veskrze přídavkovém kusu valčíkového charakteru nádherně doplnilo a odlehčilo předchozí vážný opus.

Celý článek

Smetanovské dny v Plzni

Marta Ulrychová | 05/19 |Festivaly, koncerty

OKÉNKO DO HISTORIE A SHRNUTÍ LETOŠNÍHO ROČNÍKU

Téměř čtyři desítky let nejvýznamnějšího plzeňského hudebního festivalu již vede k zamyšlení nad jeho předešlým vývojem i budoucími možnostmi. Festival vstupoval do života podnícen účastníky smetanovského sympozia, které si od samého počátku kladlo za cíl věnovat pozornost 19. století. Této myšlence se sympozium nezpronevěřilo a i po odchodu koryfejů české vědy si stále udržuje vysoký standard, bohužel jaksi odděleně a stranou plzeňské veřejnosti. Vedle Divadla J. K. Tyla, které se hned v prvním ročníku uvedlo pod taktovkou Ivana Paříka zajímavým dramaturgickým počinem – Šeborovými Templáři na Moravě, se postupně začaly přidávat ostatní kulturní instituce, včetně Západočeské galerie, Plzeňského rozhlasového orchestru aj. Vše se odehrávalo během jediného týdne, což však pro město, jako je Plzeň, nebylo návštěvnicky únosné. I když 90. léta znamenala pro řadu institucí zlomový okamžik (Park kultury a oddechu coby hlavní pořadatel abonentních koncertů se transformoval v kulturní středisko Esprit, až posléze dospěl ke svému zániku, svůj několikaletý boj o existenci sváděl i Plzeňský rozhlasový orchestr aj.), Smetanovské dny, naplánované vždy na předjaří, si svoji kontinuitu udržely, mnohdy za přispění amatérských těles (smíšených i univerzitních pěveckých sborů), posluchačů a pedagogů z oblasti hudebního školství, pobočky Společnosti Antonína Dvořáka apod.

Celý článek

Dvakrát Česká filharmonie

Vojtěch Mojžíš | 05/19 |Festivaly, koncerty

Večer s Tomášem Braunerem a sólisty Jiřím Vodičkou a Danielem Wiesnerem
Na program svého abonentního koncertu, konaného v Rudolfinu 15. 3. 2018, zařadila dramaturgie České filharmonie čtyři kompozice vzájemně propojené zajímavými souvislostmi. Zatímco jedna z nich reprezentuje dobu vídeňského klasicismu, zbylé tři světlo světa spatřily ve druhé třetině 20. století, a každá z nich trochu jiným způsobem vykazuje znaky hudebního slohu označovaného jako neoklasicismus. Ve všech čtyřech se pak setkáváme s uplatněním koncertantního principu. Stravinského třívěté komorně koncipované Concerto Es dur „Dumbarton Oaks“ (žádný z nástrojů zde není v jednoznačně koncertantní roli) zaznělo na úvod večera. Vykazuje četné znaky barokního slohu, i tomu však zjednodušeně říkáme neoklasicismus. Prokofjevův Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll, op. 63 je dílo pro sólistu technicky mimořádně náročné (například četné arpeggiované akordické pasáže, neustálý souboj sólového partu s plným orchestrálním zvukem), nalezneme v něm, zejména v melodice, spřízněnost se skladatelovou geniální neoklasicistní tvorbou pro baletní scénu.

Celý článek

José Cura moudře bilancující

Helena Havlíková | 05/19 |Festivaly, koncerty

José Cura s moudrostí svých téměř třicetiletých zkušeností na špici tenorového spinto oboru, ale i vyšších barytonových rolí, ve svém „bilančním“ koncertě, nazvaném příhodně José Cura ve svých životních rolích, nepřecenil ve Smetanově síni své síly (26. a 28. 3., Smetanova síň). S výbavou mnohostranného talentu nejen pěveckého, ale také dirigentského, režijního, kompozičního, scénografického i fotografického se koncentroval na árie a scény z oper, které považuje ve své kariéře za klíčové. Patří k nim Verdiho Otello, který mu poskytoval příležitost pro vytvoření zásadních výkonů pěveckých, dirigentských i režijních, a z něj vybral dvě árie s bohatým odstíněním pochybností, deziluzí a smutku (Dio! mi potevi scagliar tutti i mali a Nium mi tema). Leoncavallovy Komedianty s hořkou árií Cania Vesti la giubba vybral pro asociaci s leskem a bídou show-byznysu. Se Saint-Saënsovým Samsonem Curu podle jeho slov ztotožňuje jeho velice mystické a současně i fyzické niterné bytí (úvodní scéna, úvod 3. dějství a závěr). A čtvrtá volba padla na Brittenova Petera Grimese, který mu pomohl objevit další škálu barev v jeho herecké paletě (Steady! There you are).

Celý článek

Jarní koncert Pražského filharmonického sboru

Julius Hůlek | 05/19 |Festivaly, koncerty

Koncert Pražského filharmonického sboru (14. 3.), řízeného jeho hlavním sbormistrem Lukášem Vasilkem, byl zahájen sborovým cyklem Řecká abeceda pro sóla, ženský sbor a harfu jednoho z čelných tvůrčích představitelů české sborové a vůbec hudební kultury Petra Ebena (1929–2007). Dodejme, že Eben patří k těm českým autorům, kteří jsou svými skladbami nejčastěji připomínáni, v jeho případě rovněž díly vokálními a zvláště sborovými. V dotyčném cyklu devíti ženských sborů, komponovaném v roce 1974, autor vokálně různorodě ztvárňuje původní řecká slova vyjadřující různé lidské vlastnosti a stavy i nadosobní situace. Tedy žádná poezie, nýbrž – doslova – hudební hra se slovy a jejich fónickou hodnotou. Jejich provedení bylo spontánní, technicky a výrazově dokonalé.

Celý článek

Hudba i balet na Febiu

Vladimír Říha | 05/19 |Horizont

Letošní 26. ročník Febiofestu sice nebyl jubilejní, ale ve dnech 21. – 29. 3. přitáhl hlavně do komplexu kin ve smíchovském Andělu pozornost stovek pražských diváků hladových po nejnovější světové produkci. Organizačně dodržel sice loňskou podobu, tj. Kamil Spáčil, ředitel, dva programoví ředitelé, Anna Kopecká a Michal Hagenauer, a Fero Fenič, zakladatel festivalu pouze jako čestný prezident. Nicméně protože ne vše fungovalo tak, jak mělo (časté problémy právě v Andělu), objevily se i hlasy o návratu Feniče do pracovní funkce, aby festival neztrácel renomé, které bezesporu má. Je třeba ale organizátorům přiznat, že zvládli výběr kvalitních snímků z celého světa. Nepřálo jim štěstí pouze ve zrušené návštěvě hlavní hvězdy festivalu, amerického herce Petera Fondy, který nedorazil údajně ze zdravotních důvodů. Neopakoval se loňský „zázrak“, kdy také ohlášená hvězda Catherine Deneuve přijela alespoň na závěr festivalu, ani nebyl po ruce někdo jako vloni Aznavour, a tak se na zahájení objevila pouze další nositelka ceny Kristián, naše herečka Jiřina Bohdalová.

Celý článek

Mozart… a ti druzí

Jan Králík | 05/19 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Vypravit ve Stavovském divadle dvě soudobé opery na pouhých šest představení vyžaduje odvahu, rozhled a profesionální soubor. To vše opera pražského ND má díky dramaturgovi Ondřeji Hučínovi, hostům v čele s režisérkou Alicí Nellis, schopným sólistům a dirigentovi Davidu Švecovi. Výsledek by ale nemusel být zaručen, pokud by se pro daný záměr nenadchli všichni společně a nepřesvědčili publikum. V případě dvojvečera Mozart … a ti druzí, složeného z aktovky Michaela Nymana Dopisy, hádanky a příkazy (Letters, Riddles and Writs) a delší dvojvrstvé rovněž aktovky Stevena Stuckyho Klasika (The Classical Style), se již z premiéry vylouply inteligentní humor, nápaditý špektákl a lahůdkový hudební dezert. Průsečíkem obou oper je postava Wolfganga Amadea Mozarta. V prvním díle – byť nadlehčeném – umírá. Hlavou i v náznacích děje mu běží dopisy otci a od otce, účty, výčitky, sžíravá dobová kritika a nenaplněné sny. Scénickému obrazu bohatě stačí široké lože a vysoký baldachýn, stolek s židlemi a dva portály na pozadí. Vše hraje, ožívá dokreslujícím promítáním přeludů svůdné Konstance, amadeovského přízraku a nesmrtelného skladatelova mládí.

Celý článek

Labutí jezero podle Johna Cranka

Jaroslav Someš | 05/19 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Letos v červnu uplyne už 46 let, kdy nečekaně a předčasně zemřel choreograf John Cranko. Odešel na vrcholu slávy, v době, kdy se jemu a jeho souboru podařilo proměnit Stuttgart v jednu z metropolí evropského baletu. I po bezmála půl století žijí slavné Crankovy choreografie dál na jevištích celého světa. K těm nejznámějším patří Romeo a Julie (1962), Oněgin (1965) a Zkrocení zlé ženy (1969). Druhé dva tituly v Crankově verzi už Praha poznala, Zkrocení v roce 2003 a Oněgina o dva roky později. Filip Barankiewicz, umělecký šéf Baletu Národního divadla v Praze, se nyní rozhodl uvést Crankovu adaptaci Labutího jezera. Premiéry se konaly v historické budově ND 28. a 29. 3. Nastudování budilo už předem mimořádný zájem, protože na rozdíl od jiných prací tohoto choreografa nebyl Čajkovského „balet baletů“ v Crankově zpracování doposud nikdy mimo Německo uveden. Věrnost původní podobě zaručuje záznam choreografie, provedený Beneshovou notací. Do čela pražského tvůrčího týmu byla proto postavena choreoložka a choreografka Birgit Deharde, která je v práci s notací mezinárodně uznávanou odbornicí.

Celý článek

Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva po 80 letech opět v Brně

Karla Hofmannová | 05/19 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Brněnský balet si připomenul světovou premiéru baletu, který patří dnes již ke klasice. Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva byl poprvé premiérován před 80 lety v Brně. Bylo to díky prozíravosti tehdejšího šéfa baletu Ivo Váni Psoty a jeho vazbám na ruský balet, kde dříve působil. Sergej Prokofjev neměl ve své vlasti příliš příznivců už pro své dlouhodobé působení v zahraničí. Po dvakrát jeho balet v Petrohradě odmítli inscenovat, proto přišla brněnská nabídka včas. V prosinci 1938 tak proběhla v tehdejším divadle Na hradbách světová premiéra v choreografii Ivo Váni Psoty. Existuje několik verzí baletu, všechny z pera autora, jedna je dokonce s happy endem, ale nyní byla v Brně představena verze z roku 1940, která byla uvedena v Moskvě. Brno si balet oblíbilo, dnešní inscenace v choreografii Mária Radačovského, šéfa brněnského baletu, je již 7. provedením. Jeho pojetí vypráví příběh třemi baletními jazyky, stejně, jako je evokuje hudba.

Celý článek

Čajkovského Pannu Orleánskou prožívá pubertální hrdinka jako svůj příběh

Karla Hofmannová | 05/19 |Zahraničí

Co jiného než romantiku lze čekat od opery Petra Iljiče Čajkovského, jakou je Panna Orleánská. Dívka sotva odrostlá, s rozjitřenou představivostí a výrazným smyslem pro spravedlnost, ke které hovoří hlasy a posílají ji osvobodit Francii a korunovat krále: to je romantický příběh, kterému nelze nepodlehnout.
Inscenace, kterou nabízejí publiku v Divadle na Vídeňce, opět nezklamala a přinesla romantickému příběhu s romantickou hudbou nečekané provedení. Ujaly se jí dvě mladé ženy, jedna se chopila dirigentské taktovky a druhá režie. Výklad, který režisérka Lotte de Beer, pocházející z Amsterodamu, přinesla, je pohled stejně staré současné puberťačky, žijící v průměrné rodině. Johanna se zcela typicky pro adolescenty hádá se svým otcem a v souladu se svojí hrdinkou si sbalila krosnu a odchází do boje.

Celý článek

Portréty velkých dirigentů - Bruno Walter

Miloš Pokora | 05/19 |Studie, komentáře

Do dirigentského nebe vstoupil po Hansi von Bülowovi a Arthurovi Nikischovi jako současník Felixe von Weingartnera, Wilhema Furtwänglera a také svého velkého přítele, hvězdného Artura Toscaniniho. Právě s ním bývá, co se týká dějinného významu, Bruno Walter nejvíce srovnáván.

Celý článek

Mozaika operních režisérů - Robert Wilson

Helena Havlíková | 05/19 |Studie, komentáře

Není mnoho režisérů, jejichž rukopis poznáme hned po zvednutí opony. Wilsonův od půle sedmdesátých let budovaný a cizelovaný režijní princip osvobození opery od pouhé ilustrace s výtvarně-architektonickým vyjádřením pocitů v čase a prostoru je okamžitě identifikovatelný. Styl Roberta Wilsona je tak výrazný a specifický, že ho nelze zaměnit ani s pracemi jeho hojných napodobitelů. Wilson je totiž perfekcionista, posedlý úsilím dotáhnout realizace svých uměleckých vizí k dokonalosti. Proslavila ho pětihodinová inscenace Einstein on the Beach / Einstein na pláži, opera, která vznikla ve spolupráci s americkým minimalistou Philipem Glassem a na prestižním avignonském festivalu v roce 1976 vyvolala senzaci. S odstupem času je v rámci vývoje opery druhé poloviny 20. století považována za přelomovou. Šíři Wilsonových uměleckých aktivit ovšem nelze vtěsnat do kolonky „režisér“ – jakkoli celosvětově dlouhodobě patří mezi nejznámější (a nejproduktivnější) divadelní tvůrce v činohře i v opeře nebo dalších žánrech hudebního divadla. Wilson je však také herec, choreograf, malíř, sochař a designér světel a zvuku, dramatik, věnuje se i videoartu. Spolupracoval s vrcholnými umělci nejrůznějších oborů – se spisovateli, básníky, zpěváky, tanečníky. Jako uznávaný výtvarník vystavuje svá díla v galeriích po celém světě (Centre Georges Pompidou Paris, Boston Museum of Fine Arts, Stedelijk Museum Amsterdam, Guggenheim Museum New York).

Celý článek

Škroupův Kolumbus neboli mořeplavcova kletba

Robert Rytina | 05/19 |Studie, komentáře

Při hledání podkladů a témat pro tento seriál jsem narazil na jednu poměrně kuriózní okolnost. Několik oper od různých skladatelů a z různých časových období, o nichž jsem uvažoval jako o potencionálních kandidátech na označení „zapomenutý operní skvost“, spojovalo jedno a totéž téma, kvůli němuž vznikly. A kdyby jen téma – dokonce i hlavní postava, jejíž jméno (byť v rozmanitých transkripcích) se obyčejně vyskytovalo přímo v názvech. Ptáte se, kdo že je tím hrdinou, jemuž nebylo přes veškerou snahu dáno se na operních jevištích proslavit? Kupodivu jedna z fakticky nejdůležitějších osobností novověkých dějin lidstva, objevitel Ameriky Kryštof Kolumbus... Příběh zarputilého mořeplavce, který navzdory rozličným protivenstvím od prvotní nedůvěry svého okolí až po hrozící vzpouru námořníků nakonec dosáhne roku 1492 svého snu, zkrátka operní tvůrce po právu fascinoval.

Celý článek

Jazzové snění Pražského jara

Vladimír Kouřil | 05/19 |Studie, komentáře

Kdybych byl dramaturgem Pražského jara… Až do současnosti se jazz na Pražském jaru objevoval vždy v postavení žánru, na nějž je dobré upozornit, že má dobrou úroveň, zpestřit festivalovou žánrovou škálu. Takže je vždy z domácích luhů přizvána některá z kapel či interpretů, jež sice představují špičku našeho jazzu, ale jsou součástí běžného klubového či koncertního provozu našeho jazzového života, výjimečně někdo ze zahraničí. Pro Pražské jaro by jazz však neměl být jen takovou nekoncepční vzorkovnicí. Zvláště v Evropě vzniká spousta projektů, v nichž jazzoví skladatelé a interpreti, obvykle v jedné osobě, vytvářejí speciální jazzové projekty, někdy až na pomezí jazzu a soudobé hudby, které obohacují současnou tvář evropského hudebního života jako takového. Úzká část jazzového publika zná tyto projekty z desek, ale živě je u nás nemá odvahu nikdo představit. Takové projekty by přirozeně do celkového zvuku festivalu Pražského jara nejen zapadaly, ale koncerty soudobé hudby také výrazně obohatily. Několik programních projektů z posledních let si v dnešním dílu seriálu představíme.

Celý článek

Vladimír Tichý, Tomáš Krejča, Petr Zvěřina: Scelovací prostředky

Milan Bátor | 05/19 |Knihy a notoviny

Nová publikace Akademie múzických umění v Praze předkládá trojici studií, jejichž společným jmenovatelem jsou formálně-technologické prostředky hudebního díla, jejich vzájemná relace a soudržnost. Studie Vladimíra Tichého, Tomáše Krejči a Petra Zvěřiny jsou prezentovány jako samostatná, víceméně sukcesívní zamyšlení nad sémantikou výrazu „scelovací prostředky“ (termín Karla Janečka), jeho obsahem, formou a možnými projekcemi v minulé i současné hudbě.
Studie Vladimíra Tichého Souvislost jako nezbytný atribut hudebního celku je z celé publikace nejobjemnější. Zamýšlí se nad systematikou hudebních forem v pojetí různých prací s akcentem na terminologický systém Karla Janečka. Jádrem první kapitoly Včera je zevrubnější výklad teoretického přínosu Karla Janečka v teoretických spisech Hudební formy a Tektonika.

Celý článek

Klavírnictví na rozcestí od roku 1989 dodnes (úvod)

Jakub Zahradník | 05/19 |Svět hudebních nástrojů

Naše poslední vyprávění skončilo v roce 1989, na jehož sklonku v Československu proběhla známá sametová revoluce, která znamenala konec vlády komunistické strany a zásadní obrat poměrů. To vše se ale stalo až následkem událostí v Sovětském svazu, když Michail Gorbačov v polovině 80. let připustil otevřenou diskusi („glasnosť“), aby nastartoval nevyhnutelnou ekonomickou reformu („perestrojku“) stále více zaostávajícího Sovětského svazu. Ten se rozpadl a stejně tak i ekonomický spolek RVHP, jehož součástí byla ČSSR. Následná transformace společnosti a průmyslu byla nepřehledná. Také proto, že za ní pokulhávala změna právního a kontrolního systému. Valná část nemovitostí a průmyslových provozů byla léty socialistické „péče“ zanedbaná, podniky většinou nepřipravené na otevřený trh. Ačkoli bývá převod moci a vlastnických poměrů dnes často cynicky znevažován (hlavně proto, že mnozí komunisté „převlékli kabát“ a stali se z nich kapitalisté, nešlo to ovšem jinak – členem strany byl každý 7.–8. člověk v republice), jednalo se o opravdový přelom.

Celý článek

Nové operní nahrávky na CD

Zbyněk Brabec | 05/19 |Revue hudebních nosičů

V nových operních nahrávkách na CD nosičích vycházejí především operní rarity. Opery, které mají velice chudou diskografii nebo nebyly dokonce vůbec nahrány. Pouze tři nově vydávané opery najdeme v řadě dalších nahrávek – Händelova Rinalda, Berliozovo Faustovo prokletí a Janáčkovu operu Příhody lišky Bystroušky. Ta vychází v nahrávce firmy OEHMS a je záznamem z provedení ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 2016. Operu nastudoval Johannes Debus a tři hlavní role zpívají Louise Alder, Jenny Carlstedt a Simon Neal. I Händelův Rinaldo není nahrán poprvé. Firma Arthaus vydává na CD záznam z představení na festivalu v Ludwigsburku z května 2014. Jedná se o historicky poučenou interpretaci dirigenta Wolfganga Katschera, vyhledávaného odborníka na interpretaci barokní hudby, a jeho souboru Lautten Compagney Berlin, který založil v roce 1984. Hector Berlioz napsal tři opery, které se celkem pravidelně objevují na operních scénách. Faustovo prokletí na námět podle Goethova Fausta, zkomponované v roce 1846, označil skladatel jako dramatickou legendu. Poprvé bylo koncertně provedeno 6. 12. 1846 v Paříži, scénická premiéra díla se konala 18. 2. 1893 v Monte Carlu.

Celý článek

Aktuální číslo:

cover

Hudební rozhledy 05/19

Partneři:

 
 
d
 

Vyhledávání: