Hudební Rozhledy

Editorial 07/19

Hana Jarolímková | 07/19 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
„Předmětem umění není jednoduchá pravda, ale složitá krása“, napsal kdysi význačný anglický prozaik Oscar Wilde. O tom, jak je tato myšlenka hluboce pravdivá, snad ani nelze pochybovat. K umocnění tu více tu méně hlubokého prožitku z vnímání umění navíc ještě dochází, spojí-li se dvě (někdy jich je i více) umělecké discipliny a vzájemně se doplňují, jako například architektura a sochařství (popřípadě malířství), hudba a tanec apod. A to mnohdy i z různých časových období. Imponující je například bohatá barokní výzdoba jinak architektonicky strohých gotických kostelů. Tato kombinace možná „uráží“ oko do své vědy příliš zahleděného odborníka, ale na laika působí vcelku velmi příjemným dojmem.

Celý článek

Bohuslav Matoušek

Mirka Štípková | 07/19 |Rozhovory

Bohuslav Matoušek je významným představitelem současného českého houslového umění, který na sebe upozornil již v dětství četnými vítězstvími v mnoha národních soutěžích. V letech 1967–1972 studoval na pražské Akademii múzických umění ve třídách J. Pekelského a V. Snítila a ve Švýcarsku u W. Schneiderhana a N. Milsteina. V letech 1977–1980 byl pozván jako sólista a koncertní mistr do Japonska k tokijskému Yomiuri Nippon Symphony Orchestra, kde pod taktovkou významných světových dirigentů (Celibidache, Masur, Mehta, Bernstein a další) provedl řadu houslových koncertů. Po návratu z Japonska začal v roce 1980 vedle sólistické činnosti působit také jako primárius Stamicova kvarteta. Od roku 1995, po odchodu ze Stamicova kvarteta, se Bohuslav Matoušek věnuje především sólistické koncertní činnosti, jeho rozsáhlý repertoár zahrnuje skladby od raného baroka až po díla současných skladatelů. V komorní hře nadále působí hlavně se svým stálým partnerem, pianistou Petrem Adamcem.

Celý článek

Kytice dobře uvitá

Jaroslav Someš | 07/19 |Události

Balady z básnické sbírky Karla Jaromíra Erbena Kytice se už staly inspirací řady hudebních skladatelů, malířů, sochařů i jevištních a filmových tvůrců. Několikrát se objevily též v baletní podobě. Tak Bohuslav Martinů původně zařadil Svatební košile do svého zpívaného baletu Špalíček (později tuto závěrečnou část celého díla vypustil). Jako krátký balet zpracoval Svatební košile v roce 1955 skladatel Jan Novák. V roce 1984 měl v pražském Národním divadle premiéru celovečerní balet Kytice, dílo Josefa Páleníčka; byly do něj vybrány tři balady, Poklad, Lilie a Zlatý kolovrat. A o osm let později postavil Pavel Šmok pro Pražský komorní balet baladu Holoubek na stejnojmennou symfonickou báseň Antonína Dvořáka. Erbenova Kytice se do repertoáru Pražského komorního baletu nyní vrátila v podobě celovečerní kompozice, jejímiž tvůrci jsou skladatel Ondřej Brousek a jako autor scénáře a zároveň choreografie a režie Petr Zuska.

Celý článek

Pražské jaro 2019

Vladimír Říha | 07/19 |Pražské jaro

Po loňské záplavě výročí letošní 74. ročník MHF Pražské jaro jich sice neměl tolik, ale přesto mu dodaly (myslím hlavně 150 let od smrti Hectora Berlioze) přitažlivou formu i náplň a vedení festivalu jich využilo k vybudování nosné dramaturgické linky. Bylo jí hlavně větší zařazení francouzské hudby a souborů, takže vedle Národního orchestru z Toulouse, který přehlídku i zakončil, jsme slyšeli i některé významné sólisty (Renaud Capuçon, Emmanuel Pahud). Škoda jediné nemilé termínové kolize, kdy se posluchači museli rozhodnout, zda jít na Les Arts Florissants či na Ensemble intercontemporain, tedy obě špičky ve svých oborech. Zažili jsme ale i jeden francouzský objev, dirigenta Louise Langréa, hvězdu z MET, který u nás teprve debutoval! Zde musíme zdůraznit, že letošní ročník stejně jako ten minulý postrádal hlavního dramaturga. Na toho si budeme muset totiž počkat až do roku 2021, kdy se jím čtyři roky po úmrtí Antonína Matznera stane Josef Třeštík.

Celý článek

Zahájení s Jakubem Hrůšou a Bamberskými symfoniky

Miloš Pokora | 07/19 |Pražské jaro

Mám ještě v dobré paměti mocně emocionální přístup Jakuba Hrůši k Smetanově Mé vlasti při zahájení festivalu v roce 2010 a přiznám se, že pod hodně postřehů na tuto interpretaci, které jsem tehdy na stránkách tohoto časopisu uvedl, bych se mohl podepsat i letos. Stalo se totiž totéž jako před devíti léty. Stejně jako Pražskou komorní filharmonii, tak i letos Bamberské symfoniky, kteří mají vzhledem ke známým poválečným událostem k české hudbě blíž než jiné německé orchestry, totiž Hrůša Mou vlast v podstatě naučil a stejně tak zůstal v obou případech, i když dirigentsky dále vyrostl, v přístupu k této repertoárové dominantě svůj. Souhlasím s německým kritikem Manuelem Brugem, že si Hrůša bamberský orchestr opravdu přivlastnil a že se pod jeho vedením zvuk tohoto tělesa stal „nezaměnitelnějším, středoevropsky měkkým a se zpívajícími dřevěnými dechy“. Znovu jsem vnímal, jak se dirigent snaží, aby úvod Vyšehradu vyzněl jako vidina slávy, která se z hlubin minulosti teprve vynořuje.

Celý článek

Orchestra dell´Accademia Nazionale di Santa Cecilia – Roma

Julius Hůlek | 07/19 |Pražské jaro

Mocným zážitkem z eruptivní orchestrální hry festivalové publikum obdařil výkon italského tělesa Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia – Roma v čele s dirigentem Antoniem Pappanem (17. 5., Smetanova síň). Orchestr od svého založení v roce 1908 funguje jako součást Národní akademie sv. Cecilie v Římě, jedné z nejstarších hudebních institucí na světě, existující už od roku 1585. Sir Antonio Pappano (1959), pocházející z italské rodiny usazené ve Velké Británii, kde se narodil, je aktivním členem Akademie a ředitelem jejího orchestru od roku 2005. Hudební studia hry na klavír, dirigování a kompozice absolvoval v USA, kam rodina přesídlila, a kromě dalších destinací po celém světě dělí své umělecké působení mezi Řím a Londýn, kde zároveň od roku 2002 zastává post hudebního ředitele Královské opery Covent Garden.

Celý článek

Ensemble intercontemporain

Vojtěch Mojžíš | 07/19 |Pražské jaro

Koncert Ensemblu intercontemporain na Pražském jaru 2019 se uskutečnil 27. 5. v moderním auditoriu Centra současného umění DOX+ v Praze-Holešovicích. Sólistou večera byl perkusionista Gilles Durot, soubor řídil Julien Leroy. Program byl sestaven ze čtyř kompozic. Na úvod zazněla v české premiéře Cadenza No. 1 Bruna Mantovaniho, následovala skladba Corrente Magnuse Lindberga. Po přestávce jsme vyslechli Freie Stücke Jörga Widmanna. Závěr večera patřil evropské premiéře skladby Overheathing českého skladatele Miroslava Srnky.
Ensemble intercontemporain je instrumentální soubor neobyčejně rozmanitého složení. Rozmanitost má za následek nástrojovou individualizaci, která nabízí nevyčerpatelný potenciál zvukových barev a artikulačních možností. Kdo sleduje historii Nové hudby u nás, nemůže si nevzpomenout na dobu 60. a 70. let, kdy na naší avantgardní scéně dominovaly soubory Musica nova, Sonatori di Praga, Musica viva Pragensis.

Celý článek

Pražští symfonikové, Terezie Fialová a Petr Eben

Vojtěch Mojžíš | 07/19 |Pražské jaro

První z letošních koncertů Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK na Pražském jaru se uskutečnil 20. 5. 2019 jako obvykle v domovském sídle orchestru, tedy ve Smetanově síni Obecního domu. Nastudoval jej a řídil současný šéfdirigent, Pietari Inkinen. Umělecká kariéra tohoto mladého finského dirigenta je rozprostřena doslova po celé planetě. V čele Pražských symfoniků stojí od sezony 2015/2016. Velmi si oblíbil českou hudbu, kterou propaguje i ve světě. Není proto divu, že byla zařazena i do programu tohoto večera.

Celý článek

Česká filharmonie a Javier Perianes

Rafael Brom | 07/19 |Pražské jaro

Nevšední volba koncertního sálu pro recitál harfové virtuosky Kateřiny Englichové, který se konal v pondělí 20. 5. v Národním technickém muzeu, se opravdu vydařila. První skladbou programu byla Předehra k oratoriu Mesiáš Georga Friedricha Händela v sympaticky stylově hladivém provedení Ensemble 18+ s koncertní mistryní Magdalenou Malou, elitního souboru pěstujícího barokní hudbu. Další kus od stejného autora nesl titul Koncert pro harfu a orchestr B dur, op. 4, č. 6. Působivý byl už samotný nástup ansámblu v nádherné symbióze se sólovým nástrojem, který se bezprostředně přehoupl do okouzlující sólové kadence. Orchestr hrál v čistém jásavě jasném zvuku a v sólech nechával vyniknout nástroji jak v působivé technice echa, tak v podivuhodných pianissimech, která jako zázrakem zněla bez problémů v celé hale. Englichová ozdobila provedení elegantními arpeggii, hudba s jemným doprovodem smyčců vytvořila pohádkovou zvukovou scenérii v kontrastu k technickému prostředí.

Celý článek

Večer s Isabelle Faust patřil k vrcholům festivalu

Julius Hůlek | 07/19 |Pražské jaro

Recitál jednoho hudebníka, ke všemu ještě věnovaný sólovým houslím bez doprovodu a se ženou „v hlavní roli“ – i tak lze charakterizovat koncert, na jehož programu byl jednolitý cyklus jednoho skladatele (18. 5., Dvořákova síň). Ten jedinečný večer byl unikátní díky soubornému provedení proslulé šestice Sonát a partit pro sólové housle (BWV 1001–1006) Johanna Sebastiana Bacha německou virtuoskou Isabelle Faust (1972). Cyklus vznikl roku 1720 v Köthenu a zde během několika let jeho autor napsal i další svá přímo ikonická instrumentální díla věnovaná hudebnímu provozu tamějšího dvora. Sonáty a partity jsou členěny tak, že sonátám přísluší lichá a partitám sudá čísla v rámci cyklu. Dodnes se vedou spory, jaký s nimi měl Bach záměr. Máme je podle toho považovat za instruktivní literaturu, anebo jde o autonomní, plnohodnotnou uměleckou tvorbu? Domnívám se, že jejich permanentní přítomnost na koncertních pódiích jednoznačně mluví ve prospěch druhé alternativy. I. Faust celý komplet provedla nikoliv v pořadí, v jakém jsou číslovány, ale v impozantním uspořádání podle vlastní volby.

Celý článek

Pocta těreminu

Julius Hůlek | 07/19 |Pražské jaro

Příští rok tomu bude rovných sto let, co byl vynalezen na pohled, zvukem i ovládáním zvláštní hudební nástroj zvaný těremin, svým vzhledem eventuálně podobný dřívějšímu radiopřijímači. Pojmenován je po svém ruském vynálezci Lvu Sergejeviči Těrmenovi (1896–1993), jehož početné vynálezy i osudy během úctyhodně dlouhého žití jsou neméně zajímavé jak nástroj sám. Jde o elektrofonický bezdotykový instrument, ovládaný pouze pohyby paží, dlaní a prstů. Jeho zvuk může připomínat lidský hlas, violoncello, popřípadě fagot. Odhlédneme-li od možností uplatnění těreminu jako nástroje ryze sólového nebo zvukově ilustrativního, pak jeho specifikum při využití v takzvaně klasické nebo vážné hudbě vynikne v kombinaci s jinými hudebními nástroji, zejména v oblasti komorní hudby. Za celé století své existence existuje nezanedbatelná vrstva hudební tvorby s ním spojená a o pozoruhodný vhled se pokusila i letošní festivalová dramaturgie v rámci úvodního koncertu Víkendu komorní hudby (24. 5., Dvořákova síň). Program dotyčného koncertu byl ovšem povýtce hybridní, dramaturgii držela pohromadě především vybraná sestava zúčastněných interpretů.

Celý článek

Druhé nokturno s Al-Ashhabem a Adamem Skoumalem

Rafael Brom | 07/19 |Pražské jaro

Nokturno II Pražského jara mělo na programu ve středu 29. 5. ve Dvořákově síni recitál vítěze Mezinárodní houslové soutěže ve Vídni, Milana Al-Ashhaba, který připravil se svým partnerem pianistou Adamem Skoumalem program o sedmi virtuozitou nabitých skladbách. Tento talentovaný houslista získal v loňském roce trojí významné ocenění. Jednak to bylo v březnu v New Yorku, kde obdržel první cenu na soutěži New York Concert Artists and Associates, poté zvítězil v říjnu na Soutěži Fritze Kreislera ve Vídni a nakonec v rámci cen Classic Prague Awards za rok 2018 převzal letos v lednu cenu Talent roku.
Al-Ashhab otevřel recitál skladbou pro sólové housle Paganiniana od Nathana Milsteina, která zaujala suverenitou přednesu s brilantně vystřiženými virtuózními škálami, precizně vyhranými technickými finesami a skvěle odstíněnou agogikou. V dalších třech skladbách programu spoluúčinkoval s houslistou excelentní pianista Adam Skoumal.

Celý článek

Filmový varhaník u sv. Víta s novou hudbou

Vladimír Říha | 07/19 |Pražské jaro

Je dobrým zvykem festivalu, že se vrací k tradici zařazovat občas i promítání starých němých filmů s nově napsanou hudbou. To je tendence, která se v posledních letech často objevuje na filmových festivalech (kupř. v Karlových Varech ad.) či v pražském kině Lucerna, kde je k vidění občas kratší přehlídka soustředěná na tvorbu jednoho režiséra či jedné kinematografie a vždy se těší dobré návštěvnosti. V konkurenci se zahraničními kinematografiemi se ani náš němý film nemusí stydět, a proto bylo dobře, že Pražské jaro vybralo klasické dílo českého filmu, snímek Varhaník u sv. Víta režiséra Martina Friče z roku 1929.

Celý článek

Cécile McLorin Salvant a Sullivan Fortner

Vladimír Říha | 07/19 |Pražské jaro

Festival má to štěstí, že ještě z dob Antonína Matznera dbá i na jazzová zastoupení, což je i zásluha Aleše Bendy, jenž do programu každý rok zařadí i několik jazzových koncertů. Letos po bluesovém koncertu Luboše Andršta a jeho kapely jsme viděli 1. 6. pražský debut americké jazzové zpěvačky Cecile McLorinové Salvantové. Ta sice již jednou u nás (v Táboře na Bohemia Jazz Festu) zpívala, ale to bylo úplně v jejích začátcích, takže koncert na místním náměstí vidělo jen pár šťastlivců.

Celý článek

Koncert pro Anežku

Jaroslav Someš | 07/19 |Mimo lesk festivalu

Významnou událostí počátku koncertní sezony 2015/16 byla světová premiéra oratoria Svatý Václav, díla skladatele, aranžéra a dirigenta Martina Kumžáka. Za spoluúčasti souborů Collegium Marianum a Martinů Voices a sólistů ho tehdy ve Smetanově síni pražského Obecního domu provedl Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. Ten letos zařadil do své programové řady Obrazy a hudba večer nazvaný Koncert pro Anežku, při němž zazněla opět ve světové premiéře další Kumžákova skladba, rovněž čerpající svůj námět z „českého nebe“ – kantáta Canticum St. Agnes. Pro první uvedení tohoto díla, které proběhlo 4. 4. 2019, nemohlo být zvoleno vhodnější prostředí, než je klášter sv. Anežky České v Praze, autentické místo Anežčina působení. Torzo gotického dvoulodí bývalého kostela sv. Františka, proměněné v koncertní sál, dodalo skladbě zcela výjimečnou atmosféru.

Celý článek

Leonard Bernstein: „Nikdy se nevzdám melodie.“

Jiří Štilec | 07/19 |Studie, komentáře

V loňském roce jsme si spolu s celou světovou hudební veřejností připomínali jubileum Leonarda Bernsteina (1918–1990), osobnosti tak košaté, že je jen obtížné začít jednou z jeho charakteristik. Dirigent, skladatel, klavírista, pedagog, popularizátor, humanista. Jeho dcera Jamie dodává ještě jednu charakteristiku – věčně po vědomostech dychtivý „student“. Píše o tom zajímavě ve svých vzpomínkách:
„Lidé často říkají, že Leonard Bernstein byl rozeným učitelem, ale vlastně daleko přesnější by bylo říci, že byl rozeným studentem, který neuměl čekat s tím, co se naučil, a musel to někomu sdělit. Po celý svůj život nikdy nepřestal studovat. Jako mladý student se vzdělával na latinské škole v Bostonu, na Harvardské univerzitě a na Curtis Institut of Music ve Filadelfii. Později získal mnoho vědomostí od nejdůležitějších učitelů svého života – Dimitri Mitropoulos, Serge Koussevitzky a Aaron Copland. V sedmdesátých letech se dokonce vrátil do svých studentských let a začal působit na Harvardu jako učitel, ale zároveň i jako student. Zabýval se a studoval lingvistiku Noama Chomského a snažil se poznatky této oblasti aplikovat na hudbu. Nikdy nebyl tak šťastný jako těch osmnáct měsíců na Harvardu v dvojité roli studenta a učitele...“

Celý článek

Gershwin a Arturo Sandoval

Vladimír Kouřil | 07/19 |Horizont

V úloze ryze jazzové se kubánský trumpetista Arturo Sandoval (1949) u nás představil už 20. 10. 1984 na 15. mezinárodním jazzovém festivalu v Lucerně, s vlastní kapelou, po odchodu z úspěšné kubánské kapely Irakere klávesisty Chucha Valdese. Ve Spojených státech se spřátelil s veličinou moderního jazzu a nástrojovým kolegou Dizzym Gillespiem, což v úvodu stvrdili nahrávkou s finskými jazzmany To a Finland Station (Pablo, 1983). Roku 1998 požádal Sandoval o politický azyl a ještě téhož roku se stal občanem USA.
Současným českým posluchačům se Arturo Sandoval představuje také jako sólista a autor děl na pomezí artificiální hudby a jazzu. Pražskému vystoupení v Obecním domě předcházely koncerty v Českém Krumlově; v roce 2011 s vlastním bandem – hudebně klonem dávného Irakere –, v roce 2016 také s Jihočeskou filharmonií, a samostatně jazzovým koncertem s CBC Big Bandem Miroslava Surky. Loni v Litomyšli zopakoval svůj symfonický i ryze jazzový repertoár. O hráčských schopnostech Sandovala coby trumpetisty není pochyby, potvrzují to četná ocenění v jeho kariéře. Je nabitý muzikantskou energií získanou přirozeně v prostředí kubánské hudby, svébytně se vyvíjející v rámci karibské ostrovní oblasti. Setkáním s Gillespiem se mu dostalo té nejlepší školy bebopu a Gillespieho zájem o využití kubánských rytmických struktur a melodiky v moderním jazzu, trvající už od roku 1947, oba trumpetisty přivedl k sobě takřka pudově.

Celý článek

Rýnské zlato koncertně v Praze

Luděk Patrák | 07/19 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Národní divadlo v Praze během rekonstrukce budovy Státní opery sympaticky nezahálí a kromě představení v Hudebním divadle Karlín rozvíjí svoje aktivity i v tzv. Foru Karlín. Je diskutabilní, jedná-li se o vhodnou budovu pro operu, nicméně zde prováděné aktivity – doufejme – dramaturgicky cílí k významné části budoucího repertoáru SO, a to k systematickému zájmu o dílo Richarda Wagnera. Koncertní provedení I. dějství Valkýry, Fascinace Wagnerem s Andreasem Schagerem i nynější koncertní provedení Rýnského zlata tyto naděje vzbuzují. Nad to byl šťastný i výběr titulu – právě Rýnské zlato mělo svoji premiéru v září před 150 lety v Mnichově. Trochu jsem se obával konfrontace s bavorským souborem, ale ND obstálo. V jakýchsi fiktivních „zápasech pěvců“ v jednotlivých rolích až na výjimky zvítězili zdejší protagonisté.

Celý článek

Rýnské zlato v Pasově

Luděk Patrák | 07/19 |Zahraničí

Rýnské zlato, označené autorem jako předvečer tetralogie Prsten Nibelungův, je jednou z nejméně hraných oper Richarda Wagnera. Mimo kompletní provedení celého cyklu je samostatně nasazováno na rozdíl např. od Valkýry nebo Siegfrieda zcela výjimečně. Otázkou je proč. Je to způsobeno pro otrlé wagneriány malou délkou představení (cca 2 hodiny 20 minut)? Určitou komplikovaností děje pro nezasvěcené diváky? Nebo tím, že se hraje bez přestávky? Těžko odpovědět, nicméně onu výjimečnou možnost vidět Rýnské zlato jako „sólo kus“ dostali diváci nejen v Praze při dvojím koncertním provedení ve Foru Karlín (recenze je na str. 35), ale prakticky současně u našich blízkých sousedů, kdy premiérově v Dolním Bavorsku uvedl divadelní soubor Landestheater Niederbayern (Passau, Landshut, Straubing) jeho scénickou podobu.

Celý článek

Mozaika operních režisérů Otto Schenk

Monika Holá | 07/19 |Studie, komentáře

Otto Schenk (narozen 12. 6. 1930 ve Vídni) patří mezi žijící divadelní legendy. Vystudoval herectví v Semináři Maxe Reinhardta na vídeňské univerzitě a jako herec a kabaretiér si získával srdce Vídeňanů v různých divadlech v prvních letech po absolutoriu. Jen u herectví však nezůstalo, brzy na sebe upozornil též činoherní režií a v roce 1957 debutoval jako režisér operní, když se v salcburském Landestheatru představil svým pojetím Mozartovy Kouzelné flétny. Stejné dílo režíroval o šest let později na Salcburském festivalu, poté, co ve Vídni na jeho kontě přibyly úspěšné režie oper Lulu Albana Berga a Dantons Tod (Dantonova smrt) skladatele Gottfrieda von Einem.

Celý článek

Einojuhani Rautavaara: největší z Finů po Sibeliovi

Milan Bátor | 07/19 |Studie, komentáře

Jméno Einojuhani Rautavaara u nás není skloňováno tak často jako jména známějších představitelů experimentálních koncepcí Xenakis, Stockhausen, Nono či Boulez. Je to škoda, protože se jedná o autora, který dospěl k nesmírně originální syntéze, aniž by rezignoval na základní postuláty dávných funkcí hudby jako něčeho archetypálního, tajemného, evokativního a fascinujícího. Neznalost Rautavaarovy hudby je o to trudnější, když víme, že ve světě tento skladatel patří k nejuznávanějším a nejpřístupnějším skladatelským osobnostem po Alfredu Schnittkem.

Celý článek

Einojuhani Rautavaara: největší z Finů po Sibeliovi

Milan Bátor | 07/19 |Studie, komentáře

Jméno Einojuhani Rautavaara u nás není skloňováno tak často jako jména známějších představitelů experimentálních koncepcí Xenakis, Stockhausen, Nono či Boulez. Je to škoda, protože se jedná o autora, který dospěl k nesmírně originální syntéze, aniž by rezignoval na základní postuláty dávných funkcí hudby jako něčeho archetypálního, tajemného, evokativního a fascinujícího. Neznalost Rautavaarovy hudby je o to trudnější, když víme, že ve světě tento skladatel patří k nejuznávanějším a nejpřístupnějším skladatelským osobnostem po Alfredu Schnittkem.

Celý článek

Golfský proud jazzové muziky

Vladimír Kouřil | 07/19 |Studie, komentáře

Letos vyšlo pod hlavičkou ECM kapelnické album pianisty Yonathana Avishaie s názvem Joy and Solitudes. Nebyl to přímo jeho debut na této mnichovské značce – u klavíru byl už při předchozím nahrávání dvou alb trumpetisty Avishaie Cohena, jehož kvarteta i kvinteta je dlouho členem. Jak už bývá samozřejmostí, album je autorskou záležitostí pianisty. Ale nahrávku přesto otvírá skladba převzatá, patřící ke standardům jazzové muziky už od dob swingových a napsaná rovněž pianistou, kterým nebyl nikdo menší než Duke Ellington: Mood Indigo. Současně je někdy také uváděno spoluautorství Barneye Bigarda, mnohaletého klarinetisty a tenorsaxofonisty orchestru Dukea Ellingtona. To je zajímavý fakt, který přiznává spoluautorství díky jeho sólovému vstupu do skladby. Píseň s verši Irvinga Millse byla napsána už v roce 1930 pod názvem Dreamy Blues, definitivní název Nálada v temně modré evokuje Tmavomodrý svět Jaroslava Ježka, připusťme, i hudební atmosférou.

Celý článek

Klavírnictví na rozcestí 1989 dodnes

Jakub Zahradník | 07/19 |Svět hudebních nástrojů

Dovolil jsem si laskavého čtenáře provést přibližně posledními sto padesáti lety existence průmyslové výroby pian v českých zemích. Tento příběh naštěstí nekončí. Možná zbývají odpovědi na některé otázky, které se čas od času objevují – totiž „co by bylo, kdyby...“ Je škoda, že zanikly mnohé původní továrny a dílny? To je vždycky škoda. Ještě před sto léty jich tu bylo přes sto. Ovšem ruku na srdce, piana světové úrovně zde tehdy stavěly hlavně podniky Scholze, August Förster, PETROF a blížil se tomu Rösler. Samozřejmě nevíme, jak by se jim vedlo za normálních okolností. Arciť by nedošlo k druhé světové válce a znárodnění, těžko by dodnes v českých zemích zbyl třeba tucet autonomních firem, tolik jich není dohromady ani v Evropě, například v USA zůstaly jen tři... Kvůli neprolomitelnosti data 25. 2. 1948 se restituční nároky po roce 1989 nemohly týkat potomků firem českých Němců. Z těch větších tedy například firem Rösler (tato firma vyráběla po válce krátce piana v západoněmeckém Cadolzburgu), Scholze, Koch & Korselt, Hofmann & Czerny, E. Raehse resp. REPIA, Lorenz a další. Rodina Försterů, která dějinnými okolnostmi přišla o svou českou fabriku v Jiříkově, naštěstí jako jediná ze zmíněných pokračuje kousek za našimi hranicemi, v Lobavě (Löbau).

Celý článek

Aktuální číslo:

cover

Hudební rozhledy 07/19

Partneři:

 
 
d
 

Vyhledávání: