Hudební Rozhledy
Se Štefanem Margitou o všem, co patří k opeře a zpěvu
Štefana Margitu u nás v posledních letech příliš mnoho neslýcháme. Je totiž pravidelným hostem řady nejvýznamnějších operních scén Evropy a Ameriky včetně Opéra National de Paris, Opéra Bastille, Théâtre du Châtelet, berlínské Deutsche Oper či londýnské Covent Garden, kde stojí po boku takových hvězd, jakými jsou např. Karita Matilla, Angela Gheorgiu, Katarína Dalaiman, Anja Silja, Jelena Obrazcovová či Catherine Malfitano.
Kariéra Štefana Margity se začala úspěšně rozvíjet hned od prvopočátků jeho umělecké dráhy. Po několika zdařilých soutěžích, kterých se zúčastnil ještě jako student Konzervatoře v Košicích, se roku 1986 stal vítězem Pražského jara a nový šéf opery Národního divadla tehdy nastupující po Zdeňku Košlerovi – dirigent František Vajnar, mu zde okamžitě nabídl stálé angažmá. O šest let později se stal i sólistou Státní opery Praha, odkud stejně jako z Národního divadla však v roce 1998 odešel. Vyvázat se z trvalého pracovního poměru a ještě u našich dvou nejvýznamnějších scén ale nebývá zrovna obvyklé, proto mě zajímalo, co k tomu Štefana Margitu vlastně před šesti lety vedlo…
Tehdy nastoupila na post ředitelky Státní opery Praha Eva Randová, která mi nabídla roli Nemorina v Donizettiho Nápoji lásky. Já jsem ji sice přijal, ale protože se mi mezitím naskytla jedinečná příležitost nastudovat pro milánskou La Scalu Narrabotha v Salome, chtěl jsem se ze smluveného závazku uvolnit. To se mi však nepodařilo, byť paní ředitelka věděla, jak je pro mě takové hostování důležité a do Scaly jsem tehdy neodjel. Po nějakém čase jsem se však rozhodl ze Státní opery a posléze i z Národního divadla odejít. Nabídek z ciziny totiž začalo přibývat a já, protože jsem je rozhodně nechtěl odmítat, bych postupně vůbec nemohl požadavky těchto stálých scén plnit.
Pocta Leoši Janáčkovi
Český spolek pro komorní hudbu uspořádal 14. 4. ve Dvořákově síni již svůj celkově dvoutisící stoosmaosmdesátý koncert, kterým tentokrát uctil nezaměnitelně originální tvorbu Leoše Janáčka. Punc nevšednosti však měla tento večer i programová nabídka koncertu, kterou dramaturg Spolku, dr. Ludvík Kašpárek, nekoncipoval, jak bývá obvyklé, pouze pro jedno komorní seskupení, ale vzhledem k výběru skladeb dokonce pro tři různé sestavy. V dílech z posledních čtrnácti let Janáčkova života, Smyčcovém kvartetu č. 2 „Listy důvěrné“, Sonátě pro housle a klavír a Zápisníku zmizelého se tak představilo Kubínovo kvarteto, houslista František Nový s klavíristou Vladimirem Hollym a sólisté Leo Marian Vodička (tenor) s Evou Garajovou (mezzosoprán), klavírista Michal Rezek a trojice pěvkyň Zuzana Hanzlová a Markéta s Terezou Mátlovými. Skvělý nápad, který nejenže Janáčka představil ve třech různých oblastech jeho tvorby, ale zároveň udělal z koncertu atraktivní událost, při níž si přišli na své jak milovníci skladeb kvartetních nebo sonátových, tak příznivci hudby vokální.
Emil František Burian: „Moje dílo Češi příliš neznají“
Těmito slovy uvedl E. F. Burian v lednu 1959 patrně poslední besedu s návštěvníky svého divadla D 34 Na Poříčí (dnešní Divadlo Archa). Burian si dovedl vytvořit vlastní obecenstvo a pěstovat vědomí vzájemné pospolitosti. Pamatuji, jak na mě – venkovského studenta – někdy v polovině padesátých let silně zapůsobilo, když Burian před představením procházel hledištěm a jako správný hostitel vítal příchozí. Ve foyer a na schodišti byly k vidění výstavy vybraných výtvarníků a uměleckých fotografů, na komorních koncertech vystupovalo Československé kvarteto, případně jiní interpreti s novinkami známých i začínajících autorů. Největším zážitkem byly ovšem hry samotné v Burianově režii, ať to byla Vojna, geniální montáž z textů k písním a tancům podle Erbenovy sbírky, Opera z pouti na text lidové hry „O Františce, dceři krále anglického a Honzíčkovi, synu kupce benátského“ nebo činoherní představení s Burianovou scénickou hudbou (Dykův Krysař, Benešové Věra Lukášová, Puškinův Evžen Oněgin nebo Dostojevského Bílé noci). Odcházel jsem domů po Hlávkově mostě toulavým krokem jako omámený, neschopen rychlého návratu do všední noci. Malý muž s výrazným obličejem a uhrančivýma očima byl na divadle velkým mágem, který dovedl dát jednoduchými prostředky, leč s obrovskou imaginací a sugestivitou každému představení naléhavou působivost. Burianovo poetické divadlo, to byl pojem, který byl znám nejen v Praze, ale všude, kde se dělalo avantgardní divadlo.
Dimitrij se vrací do Prahy
Je to paradox – ve výčtu nejvýznamnějších oper Antonína Dvořáka nechybí Dimitrij téměř nikdy, na našich scénách však chybí téměř permanentně. Např. Praha ho naposledy viděla v roce 1966 a od té doby ho slyšela v ojedinělém koncertním provedení před 15 lety. Snad vůči žádnému z klíčových titulů české operní tvorby 19. století nemáme v současnosti takový dluh, pokud jde o uvádění, jako právě vůči Dimitrijovi.
Za hlavní důvod tohoto opomíjení je zřejmě možno považovat mimořádné nároky, které klade dílo na sólisty, sbor i orchestr, na nezbytnou výpravnost i režijní řešení. Rozhodnutí Státní opery Praha zařadit v rámci projektu Česká hudba 2004 k letošnímu dvořákovskému jubileu do repertoáru právě Dimitrije je proto možno hodnotit jako čin odvážný i záslužný. A je třeba hned v úvodu recenze konstatovat, že provedení znovu potvrdilo, že jde o dílo skutečně zralé, vynikající dvořákovskou melodičností a působivé jak lyrickou intimitou, tak vzrušeným dramatismem. Zároveň se však prokázalo, že výjimečné postavení v naší operní tvorbě Dimitrij zaujímá nejen svými hudebními kvalitami, ale také obtížností svého provádění.
Amadeus 2004
Nejúspěšnější dětská soutěž AMADEUS vstoupila do dalšího desetiletí! Je až s podivem, jak se myšlenka, vzniklá na brněnských ZUŠ Veveří a Fr. Jílka a inspirovaná koncertním vystoupením jedenáctiletého W. A. Mozarta v Brně, ujala, a to nejen u nás, ale i v zahraničí. Vždyť letos tvořili zahraniční účastníci celou třetinu přihlášených a nechyběli ani v té nejmladší kategorii do šesti let! Nejvíce jich přijelo z Litvy (7), Ruska (5), Rakouska (3), další byli z Polska, Slovenska, Bulharska a Ukrajiny. U nás se zapojilo do soutěže 17 měst, z Čech, Moravy a Slezska, těch ZUŠ ovšem bylo víc, -- jen z Brna čtyři – a to i soukromých; nejvíce žáků vyslala ZUŠ Klobouky u Brna a Praha Lounských, obě po sedmi. Po tři dny, 25.--27. 3., se tito pianisté setkávali v koncertním sále Besedního domu v Brně, kde také soutěž vyvrcholila závěrečným koncertem, snímaným brněnským rozhlasem.
