Hudební Rozhledy
IX. Renesanční polyfonie (jako) z partesů
Když v roce 1621 sepisovali konfiskační komisaři Petr Škopek z Bílých Otradovic a Jindřich Kamenický z Vitiněvsi majetek zabavený (zatčenému a později – jak známo – popravenému) Kryštofu Harantovi z Polžic a Bezdružic na hradě Pecce, uvedli kromě jiného (například knih a hudebních nástrojů) také „všelijaké partes do kostela“. Tomu dnes pochopitelně dobře rozumíme: partes (latinsky v tomto případě znamená hlasy), party, partesy. Partesy vstoupily i do populárních úsloví – „mluvil jako z partesů“ apod.
Soubory, sbírky jednotlivých hlasů určené k provozování polyfonních skladeb byly ovšem v 16. století novým typem pramenů. Do té doby přece – vzpomeňme – se tradovala polyfonie v kodexech, často rozměrných, kde byly všechny hlasy zapsány na otevřených dvoustránkách a patrně je z nich provádělo několik zpěváků před nimi shromážděných, jak o tom svědčí několik vyobrazení z 15. století. (Je samozřejmě možné, že k provozování složitějších kompozic početnějším souborem zpěváků a instrumentalistů, například slavnostních motet Guillauma Dufaye, byly jednotlivé hlasy také rozepisovány do „partesů“, ale žádné doklady takového praktického počínání se nám nedochovaly.)
Kouzliti hudbou, kouzliti slovem
Vážení čtenáři,
slova, jež jsem zvolila na úvod, nejsou zase až tak samoúčelná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jistě známe celou řadu více či méně omšelých klišé o nenahraditelném místě poezie a hudby v lidském životě, ale přece jen se zdá, že obojí kdysi hrálo daleko větší roli, než tomu je dnes. A to už od samých počátků lidské existence, kdy hudba i slovo plnily funkce nikoliv estetické, ale především rituální, mnohdy z hlediska těch, kteří je provozovali, doslova sebezáchovné. Velmi pěkně to ostatně vyjádřil jeden anonymní altajský šaman slovy „Silou písně překročíme poušť“. A v písni, jak známo, se poezie s hudbou prolíná v nedílné jednotě. Skutečnost, kterou si plně uvědomovali i aztéčtí umělci z dávného Mexika, o nichž jsme v rubrice Horizont již v Hudebních rozhledech před několika lety psali a kteří jedním slovem označovali jak básníka, přednašeče, tak i pěvce. Nadčasovost, kterou jsou nadána obě tato umění, prostě odedávna plně vnímaly osvícené mozky po celém světě, od Evropy až po Ameriku.
Semjon Byčkov: Někdy se prostě musíme vrátit zpět, abychom mohli jít kupředu!
Jednou z hvězd letošního ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražský podzim bude slavný dirigent Semjon Byčkov, který 29. září ve Dvořákově síni Rudolfina uvede spolu se Symfonickým orchestrem Německého rozhlasu z Kolína nad Rýnem a sopranistkou Genií Küh¬meier díla Straussova a Sibeliova. Semjon Byčkov se narodil v Petrohradě v roce 1952, poprvé dirigoval ve čtrnácti letech sbor, v sedmnácti letech již vedl symfonický orchestr a o rok později, kdy vstupoval na Petrohradskou konzervatoř, i operní orchestr. Po odchodu z Petrohradu v roce 1975 vedl Byčkov v rámci své mezinárodní dirigentské kariéry jedny z nejrenomovanějších symfonických a operních orchestrů v USA, Evropě a posléze i v bývalém Sovětském svazu. Díky průzračnosti své zářivé interpretace a mistrné technice si vydobyl značného uznání, neboť elegance a transparentnost jeho frázování odráží jedinečnou schopnost uchopit v hudbě obsažené lidství s autoritou, nikoli však autokracií. Od roku 1997 zastává Semjon Byčkov post šéfdirigenta Symfonického orchestru Německého rozhlasu (WDR) v Kolíně nad Rýnem.
JAMU šedesátiletá – a co dál?
Jako idea je JAMU ještě mnohem starší. Pod titulkem Konservatoř rázu vysokoškolského čteme koncept z Janáčkovy ruky, v němž 1885 formuluje svoji představu:
„Bylo jádro zdravé, když z něho může ústav takové důležitosti vyzněti. A což hlavní, jsme jisti, že dosavadní osnova všeho učiva varhanické školy zůstane základem a osou budoucí konservatoře. Šli jsme ve varhanické škole za vědeckou čistotou (podtrženo) všech nauk a očisťovali jsme tradici ve zřídlu hudebního myšlení pokusnou hudební psychologií: nemáme co ztratit v novém přebudování v konservatoř!“
Pravda, vysokoškolský charakter (nikoli statut) získala nově založená brněnská konzervatoř jen svým nástavbovým útvarem, mistrovskou třídou, kde působilo vedle Janáčka jen několik vyučujících, např. Ilona Kurzová se svým chotěm Vilémem Kurzem v oborech skladba a klavír.
Převážné filmové Prague Proms plnily sály
Třetí ročník bývá u nových festivalů dost rozhodující. Stále ještě dětské krůčky, ale již by se mělo ukazovat, jaké dítě asi bude... Nejinak tomu bylo u letního hudebního festivalu Prague Proms, kterému dali za úkol agilní organizátoři z Českého národního symfonického orchestru a jeho agentury návštěvníkům Prahy nabízet převážně lehčí repertoár na takové skvělé úrovni, jak to dělají londýnské BBC Proms. A těm 15 koncertům (jeden v Kutné Hoře), jež se konaly mezi 10. a 29. 7. v horké letní červencové Praze, se to skutečně podařilo. I proto, že celý projekt byl letos zaštítěn opět jménem Libora Peška, nového šéfdirigenta ČNSO, a samozřejmě finanční podporou několika sponzorů. To přineslo – jak to u podobných přehlídek bývá (viz MFF Karlovy Vary) – sice větší výskyt večírků a podobných akcí po koncertech jen pro zvané, ale ani běžné publikum, které se dostavilo ve velkém počtu, nepřišlo zkrátka. Za většinou hlavních koncertů totiž následovalo ještě Jazzové dohráno přímo v Obecním domě s nezbytnou nabídkou šampaňského.
Letní slavnosti staré hudby 2007
Pražské Collegium Marianum představuje jev pro dnešní dobu poměrně typický: svobodně uvažující kolektiv vesměs mladých lidí, kteří si předsevzali, že se budou v hudbě věnovat tomu, co je nejvíc zajímá (totiž historicky poučené interpretaci starší hudby) a kteří předvádějí, jak se takový nápad dá realizovat na nejvyšší možné úrovni. Na jaře a na podzim se tak děje prostřednictvím koncertních cyklů, pořádaných v někdejším staroměstském klášteře servítů, kde bylo letos možné mimo jiné slyšet velmi netradičního Bacha (15. 4.; svěžest provedení by byla bezpochyby potěšila i skladatele samého) a vidět, oč přirozenější může být vysoce stylizovaná barokní gestika, než moderní jevištní pohyb (La Fontainovy bajky, 27. 5.), v létě formou mezinárodních Letních slavností staré hudby. Slavnosti nabízejí pozoruhodný, v mnoha případech středoevropskému obecenstvu téměř neznámý repertoár, umělce světové pověsti, koncerty, divadelní a taneční představení – všechny ve špičkové kvalitě, v sálech pokud ne úplně, pak téměř vyprodaných. Ústředním bodem letošního, už osmého festivalového ročníku byla série koncertů, připravená ve spolupráci s pražským Francouzským institutem a Festivalem de Sablé: soubor Les Basses Réunies (barokní violoncellový a cembalový repertoár – Jean Barriére, Jean-Philippe Rameau, Antonio Vivaldi a Johann Sebastian Bach; 14. 7., Česká národní banka), Beata Sirena (legendární francouzský kontratenor Gérard Lesne s italskou a francouzskou tvorbou, která vznikala v okruhu francouzského královského dvora – Teobaldo de Gatti, Paolo Lorenzani, Antonia Bembo, Giovanni Bononcini, André Campra, François Couperin; 17. 7., Trojský zámek), a dvě hudebně-divadelní představení – La Fontainovy bajky a improvizace na Molièrova Scapinova šibalství (20. 7. a 8. 8., Divadlo ABC). Třetí představení, inspirované příběhem Dámy s hranostajem Leonarda da Vinciho, přivezl do Prahy krakovský taneční soubor Cracovia Danza (Divadlo ABC, 23. 7.).
Padesát let Festivalu sborového umění v Jihlavě
V historických pojednáních narazíme občas na formulaci „… tato zpráva byla zapsána až půl století po události, kterou popisuje…“ s tím, že nelze uváděná tam fakta považovat za zcela spolehlivé. Je to právě letošní jubileum jihlavského festivalu, které u mne zpochybňuje takovéto kriterium. Sešlo se nás tam totiž celá řádka těch, kteří mají jeho začátky ve zcela živé paměti. Někteří nevynechali ani jeden z festivalů, ať už jako účinkující, soutěžící, autoři, posluchači nebo organizátoři. Za 50 let svého trvání tento festival prošel různými proměnami, ať už po stránce programové, organizační či termínové. Původní termín koncem podzimu byl po roce 1991 vyměněn za poslední víkend v červnu a měnila se i náplň festivalu: od čistě československé akce po akci mezinárodní, se sborovou přehlídkou nebo soutěží sborovou a kompoziční, s účastí profesionálů či čistých amatérů, s různou náplní dramaturgickou i organizační.
Inovovaná televizní Zlatá Praha na dobré cestě
S mnoha změnami vstoupil do života 44. ročník Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha, který se konal ve dnech 16. – 20. června. V čele stanul nový ředitel Vítězslav Sýkora, známý televizní dramaturg a dlouholetý účastník festivalu, takže bylo možné očekávat změny k lepšímu.
Festival zaměřený na hudební a taneční pořady se tak představil v novém hávu – rozšířil zaměření z klasiky a jazzu i o rock, pop a world music. Vrátil se na Žofín, zkrátil počet dnů o jeden a dokonce omezil i počet cen. Odůvodnění, že tak činí ke zlepšení kvality, znělo rozumně, a tak novináři, hudebníci a televizní pracovníci – o pouhých hudebních fanoušcích nemluvě – očekávali radikální oživení v posledních letech trochu jednotvárného dění. Přibyl dokonce nový prostor – blízký klub Mánes, kde se měly konat právě pořady zaměřené na rock a world music. Ostatní slibované přitáhnutí pozornosti běžných diváků zkušení harcovníci brali s rezervou, to je věčné téma, které však ztěží může být v dnešních podmínkách zejména časových a finančních bráno vážně.
La contessa de numi v Českém Krumlově
Fenomén barokní opery a častější výskyt teatrálně barokizujících prvků i při dalších koncertech se staly nedílnou součástí letního mezinárodního hudebního festivalu v Českém Krumlově. Koneckonců to odpovídá místnímu géniu loci. Představení barokní opery se tu realizují přímo v zámeckém autenticky zachovaném barokním divadle, které představuje jedinečný jev svého druhu v evropském kontextu. Zámecká scéna pulsovala bohatým životem po celé 18. století, a to jak za Eggenbergů, tak za Schwarzenbergů, českokrumlovských pánů.
Letos tato scéna ožila inscenací komorní opery La Contessa de Numi Antonia Caldary (1670–1736), skladatele z období vrcholného baroka. O tom, jaká důležitost je přikládána novodobému uvedení tohoto díla, svědčí fakt, že se uskutečnily celkem čtyři jeho prezentace (2., 3., 9., 10. 8.; navštívil jsem představení 3. 8.).
Mnichovské operní slavnostní hry
Operní sezona v Bavorské státní opeře v Mnichově je každoročně završena oblíbenými Mnichovskými operními slavnostmi, na kterých se uvádí nejlepší operní inscenace sezony v prvotřídním obsazení a k nimž se sjíždí mezinárodní operní publikum.
Letošní festival se konal od 28. 6. do 31. 7., kdy byl již tradičně zakončen Wagnerovou operou Mistři pěvci norimberští. Je to první festival, kdy v čele Bavorské státní opery stojí jako generální hudební ředitel Kent Nagano, který také řídil několik operních představení a koncertů.
V rámci festivalu se konaly tři premiéry. Vedle Rossiniho Turka v Itálii dvě světové premiéry: opera korejské hudební skladatelky Unsuk Chin Alice in Wonderland, kterou nastudoval sám Kent Nagano, a dílo Liebe, nur Liebe napsané přímo pro Bavorskou státní operu a označené jako hudební divadlo pro mladé, které napsal Minas Borboudakis. Dále bylo uvedeno dalších 16 oper (od Händelovy Alciny a Orlanda, přes již kultovní Schenkovu inscenaci Růžového kavalíra až po operu Das Gehege Wolfganga Rihma, která se hraje před Straussovou Salome), 2 balety, 3 orchestrální a 2 komorní koncerty a ještě 5 písňových recitálů (např. Magdalena Kožená, Violeta Urmana, Thomas Quasthoff). I letos pokračovala netradiční řada Festpiele +, usilující o spojení hudebního divadla, obrazového umění a literatury, které se snaží Kent Nagano vtisknout novou tvář.
Mezinárodní taneční festival Montpellier Danse
Mezinárodní taneční festival Montpellier Danse (23. 6. – 7. 7. 2007) v jihofrancouzském Montpellier má dlouholetou tradici. Pravidelní návštěvníci ve Francii dnes již velmi populárního tanečního festivalu, mají možnost díky velmi zajímavé dramaturgii poznávat světovou taneční scénu a dynamický vývoj daného oboru. Premiérové novinky, známí choreografové, vynikající tanečníci, velké soubory s mezinárodním renomé se opakovaně prezentují v kouzelné atmosféře starobylého města Montpellier s dvěma Operními domy, několika divadelními scénami i v krásných velkých sálech a dvorech středověkého kláštera Les Ursulines. Toto historické místo bylo již před deseti lety přizpůsobeno potřebám taneční tvorby a je sídlem Národního choreografického centra, jednoho z prvních ve Francii (z roku 1984), které se věnuje výzkumu tanečního umění. Zároveň je i střediskem festivalu a místem setkávání umělců.
Věra Soukupová
Věra Soukupová patří k pěvcům, kteří své mimořádné pěvecké umění rovnoměrně zúročili na operních scénách i koncertních pódiích. V roce 1955 absolvovala Vyšší hudebně-pedagogickou školu v Praze a zároveň se stala sólistkou Armádního uměleckého souboru. V letech 1957–60 pak své pěvecké umění rozvíjela v plzeňské opeře Divadla J. K. Tyla, kde se již představila v řadě významných rolích – jako Ježibaba ve Dvořákově Rusalce, v titulní úloze Bizetovy Carmen, jako Kabanicha a Varvara v Janáčkově Kátě Kabanové, Amneris ve Verdiho Aidě a v mnoha dalších. Souběžně se věnovala koncertním vystoupením, na kterých zaujala zejména interpretací altového partu ve Verdiho Requiem.
V roce 1960 poprvé zpívala v opeře Národního divadla v Praze a následně zde získala angažmá. K rolím nastudovaných v Plzni přibyl například Záviš ve Smetanově Čertově stěně, Hadač v Martinů Juliettě nebo Klytaimnestra ve Straussově Elektře.
V roce 1963 dala přednost koncertnímu umění a nastoupila jako sólistka České filharmonie, kam ji přijal šéfdirigent Karel Ančerl. Do Národního divadla se však vracela jako host, v letech 1980–1992 opět v angažmá, a stále patřila k předním členům souboru – zpívala Káču ve Dvořákově Čertovi a Káče, Hraběnku v Čajkovského Pikové dámě, Iokasté ve Stravinského oratoriu Oedipus Rex, Pannu Rózu ve Smetanově Tajemství a mnoho dalších.
Umění Věry Soukupové je zachyceno na mnoha nahrávkách, které vytvořila pro Supraphon (například Panna Róza v Tajemství, Ježibaba v Rusalce, výběr z Carmen), ale i pro Deutsche Grammophon (Erda v legendární nahrávce Wagnerova Prstenu Nibelungova pod taktovkou Karla Böhma).
Významný díl její úspěšné pěvecké kariéry patří zahraničním hostování (například Bayreuth, Státní opera v Hamburku, festival v Salcburku a mnoho vystoupení v Německu, Francii, Itálii, Švédsku, Španělsku, Japonsku ad.)
Ondřej Kyas, Pavel Drábek: Loupežnická nevěsta a jiné miniopery
Ondřej Kyas (1979) se sešel s Pavlem Drábkem (1974) v beatové kapele (!), oba jsou hudebníci i literáti, navíc zpěváci, a jejich kompozice lze směle označit za společná díla, která Kyas komponuje a zasahuje Drábkovi do libreta, Drábek pak píše libreta a zasahuje Kyasovi do hudby. V roce 2003 založili Ensemble Opera Diversa (dnes má část operní a část orchestrální), v názvu proklamující odlišnost, jinakost. Pavel Drábek říká, že jde o operu „odchýlenou“, a já se nemohu zbavit i významového podtextu ve smyslu skrytého diverzantského útoku na dnešní, řekněme, „běžnou“ operu. Agresivně vyznívá i slogan Opery Diversa: opera – hudba – medvěd – zemětřesení.
Soubor se definuje jako volné amatérské sdružení profesionálních hudebníků s cílem provozovat „neformální komorní operu a hudbu“. Už v roce 1999 toto volné seskupení uvedlo dvě dramatická díla Drábka a Kyase, a sice anglicky zpívanou pětadvacetiminutovou operu The Parrot, tedy Papoušek, jímž nahradili Havrana v básni E. A. Poea, a velké scénické oratorium Murder in the Cathedral (Vražda v katedrále) na text T. S. Eliota, které obsahovalo i mluvené party a dvacetičlenný ženský sbor.
