Hudební Rozhledy
Charles Olivieri-Munroe: Cítím se jako Kanaďan, ale doma jsem v Praze
Charles Olivieri-Munroe, maltský rodák, který prožil své dětství a studijní léta v Kanadě, v českých zemích zdomácněl. Je jedním z mála dirigentů, kteří v 90. letech minulého století, kdy bylo módou angažovat téměř u každého českého symfonického tělesa nějakého zahraničního leadra, skutečně prokázal své výjimečné kvality a získal v našem koncertním dění díky svému nápadného talentu a nepřehlédnutelnému charismatu umocněnému triumfem na dirigentské soutěži Pražského jara (2000) stálý respekt. Má za sebou šéfdirigentské poslání u Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu, plnil poslání rezidentního dirigenta u brněnských filharmoniků, od roku 1997 je šéfdirigentem Severočeské filharmonie Teplice a vedle toho získává umělecké renomé i u takových orchestrů nebo operních scén, jako jsou Česká filharmonie, Pražská komorní filharmonie, SOČR, Izraelská filharmonie, Berlin Deutches Symphonie-Orchester, Petrohradská filharmonie, Varšavská filharmonie a Toronto Symphony orchestra i dalších těles nebo u dirigentských pultů benátského Il Teatro Fenice, berlínské Komické opery, milánské Scaly a v minulé sezoně poprvé i pražského Národního divadla. V loňském roce začal navíc působit také pedagogicky v dirigentském oddělení Hudební fakulty AMU. Jeho umělecká dráha je v plném rozběhu, vyčerpávající rozhovor s ním by zabral celé hodiny, na tomto místě jsem se mohl omezit jenom na pár otázek.
Ano. Žil jsem tam nepřetržitě od roku 1971 20 let. Můj otec je ovšem rodem Malťan. Pracoval na Maltě jako zubní lékař a moje maminka, rodem Holanďanka, se s ním seznámila, když byla u něj, jako rovněž začínající zubní lékařka, na stáži. Doma se ale nyní cítím v Evropě, konkrétně v Praze, kde se svou ženou a dvěma dětmi žiji. Do Teplic pravidelně zajíždím, mám štěstí, že Severočeská filharmonie je ze všech regionálních orchestrů od Prahy nejblíže. Je to přívětivé menší město, nacházím tam ideální klid, při kterém se mohu koncentrovat jen a jen na hudbu.
Hudba v lázních
Vážení a milí čtenáři,
i letos jsem věnovala část léta světově proslulým přehlídkám vážné hudby v Salcburku a Bayreuthu, k nimž jsem tentokrát připojila pro většinu lidí zejména sportem proslavené město Innsbruck, kde se již 32 let konají tzv. Innsbrucker Festwochen. Na jeden den jsem dokonce rovněž zavítala do blízkého Mnichova, ale vzhledem k divadelním prázdninám jsem místní svatostánek klasické hudby – Bavorskou státní operu, musela jen pozdravit. Touha podobající se onomu odvěkému nutkání všech cestovatelů a je úplně jedno, zda hledají stopy svých krajanů či neznámý kmen v Africe, mne však poháněla ještě dál. A jejím posledním cílem se stalo rakouské lázeňské městečko Bad Gastein, které leží asi hodinu cesty vlakem ze Salcburku v údolí Gasteinertal na úpatí jednoho z velikánů pohoří Vysoké Taury, Graukogelu a do centra jeho náměstí se řítí fascinující stometrový vodopád. Výběr tohoto malebného městečka nebyl ale nikterak náhodný, Bad Gasteinem totiž především v 18. a 19. století procházela bohatá kulturní historie. A je to vcelku logické, vzpomeňme si, kolik jen evropských velikánů z oblasti literární, vědecké a v neposlední řadě i hudební prošlo například našimi lázeňskými městy v čele s Karlovými Vary, Františkovými a Mariánskými Lázněmi či Teplicemi, kde se díky tomu zrodila i řada zajímavých literárních a hudebních děl. Vraťme se však k Bad Gasteinu. První lidé se v gasteinském údolí objevili už před sedmi tisíci lety: kolem roku 400 př. n. l. to byli Keltové a v prvním století př. n. l. a v prvním století n. l. zasáhli do vývoje oblasti Římané. Jméno Gastein (Castuna) se v dokumentech objevuje poprvé v roce 890. Osud městečka, které původně patřilo bavorským vévodům a později přešlo do majetku salcburských knížat-arcibiskupů, navždy poznamenaly termální prameny (dnes jich je 18 a denně vychrlí 5 milionů litrů vody o teplotě 45 stupňů Celsia). Jejich léčivou sílu objevili údajně sv. Primus a sv. Felicianus, patroni místního kostela, kteří vodou jednoho z pramenů omyli zraněného jelena pronásledovaného lovci a zvíře se zázračně rychle uzdravilo. První zpráva o medicínském využití Bad Gasteinských pramenů pochází již z roku 1350 a jejich využitím se v 16. století zabýval i známý německý lékař, alchymista a přírodovědec Paracelsus.
Mahlerovo vzkříšení v Rudolfinu
Praha, Rudolfinum
Asi tou nejlepší introdukcí k následujícímu článku by mohla být často citovaná věta Gustava Mahlera (1860–1911) o tom, že „jeho doba teprve přijde“. Byť totiž do Mahlerových dvou významných výročí, kterými budou v roce 2010 sto padesát let od jeho narození a hned v následujícím roce sto let od jeho úmrtí, ještě nějaké ty roky zbývají, již teď se desítky institucí po celém světě na tyto dny připravují. Významný důvod k oslavám, spojeným s touto neopominutelnou osobností hudebního světa, se však najde již letos: a sice sto let od světové premiéry jeho Sedmé symfonie, která se konala v rámci Jubilejní výstavy Pražské obchodní a živnostenské komory, a o níž přinesla v minulém čísle Hudebních rozhledů podrobné informace studie dr. Jiřího Štilce. Samozřejmě, že tuto výjimečnou událost nemohly nechat bez povšimnutí ani dvě nejvýznamnější instituce, které jsou s touto událostí a s Mahlerovým jménem spojeny: Společnost Gustava Mahlera, která o skladatelův odkaz pečuje již od roku 1995, dokázala zrekonstruovat a nejrůznějšími akcemi včetně nainstalování stálé mahlerovské výstavy oživit jeho rodný dům v Kalištích u Humpolce a od roku 2002 pořádá v Jihlavě, kde Mahler vyrůstal až do svých patnácti let, festival Hudba tisíců Mahler Jihlava, a samozřejmě Česká filharmonie, jež se jako součást Výstavního orchestru, podílejícího se na premiéře, rovněž významně zapsala do mahlerovské hudební historie. Samozřejmě, že díky všem těmto okolnostem také měly 19. září obě zmíněné instituce toto nádherné dílo na programu. V Jihlavě se jejího provedení (které mohli posluchači ČRo 3 stanice Vltava i dalších rozhlasových stanic sledovat spolu s ostatními na koncert zařazenými díly v přímém přenosu a jež s nimi bude zaznamenáno i jako součást oslav na kompaktním disku) zhostili Rozhlasoví symfonikové v čele s temperamentním Jiřím Stárkem a v pražském Rudolfinu Česká filharmonie pod taktovkou v zahraničí čím dál více uznávaného Jiřího Bělohlávka.
Mezinárodní hudební festival Český Krumlov
Zahájení aneb vybrané árie na téma láska
Sedmnáctý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov otevřela slavnostní fanfára na oficiálním zahájení festivalu v hotelu Růže, kde se sice nesešly všechny osobnosti, které jednak převzaly záštitu nad festivalem – vedle prezidenta České republiky, ministra kultury, ministra zahraničních věcí a ministra průmyslu a obchodu České republiky by mezi nimi byli i velvyslanci devíti států – a které zastupovaly spolupořadatele a partnery pořadatele, ale přijel i houslový virtuóz Václav Hudeček s chotí. Ředitel festivalu Jaromír Boháč v kostce představil letošní uměleckou tvář hudebních událostí rozesetých v délce téměř jednoho měsíce – závěrečný koncert je určen na 23. srpen – a nabídl, kromě jiného, i šest představení Verdiho opery Síla osudu před Otáčivým hledištěm v zámecké zahradě. Pozvánka na zahajovací koncert v Letní jízdárně (18. 7.) s názvem Vybrané árie na téma láska se večer ukázala být poněkud skromná s ohledem na vystoupení skvěle připravených pěvců Metropolitní opery v New Yorku. Sopranistku Alison Bolshoi střídali i doprovázeli barytonista Richard Zeller (známý už z loňského koncertu festivalu) a basista Eric Jordan, Pražskou komorní filharmonii vedl ruský dirigent Daniel Raiskin. Slavnostní atmosféra večera byla příjemně uvolněná, jednak se před vstupem do Letní jízdárny podávalo před koncertem lehké pohoštění a poté nebyl samotný začátek představení chápán příliš úzkostlivě. Uvítací řečí byl pověřen herec Jan Čenský, který se oficiálního proslovu s obligátním poděkováním sponzorům, představení účinkujících a programu zhostil spolu s dokonalou tlumočnicí do angličtiny s nadhledem a úsměvem. Wagnerovská a verdiovská sopranistka Alison Bolshoi vstoupila na pódium po předehře Leonora č. 3, op. 72 Ludwiga van Beethovena. Přesně sehraný ansámbl nabídl neobyčejně soustředěné dynamické provedení s propracovanou hladinou pianových pasáží v podání sekce dřevěných dechových nástrojů, krásnými sólovými party z orchestru – brilantní trubkou, svižnou flétnou působivou zvláště v lyrické scéně díla. Součástí velmi pěkného výkonu jsou právě na pódiu Letní jízdárny i nehudební zvuky. Díky uměle zesilovanému zvuku jsou skrze citlivé mikrofony slyšitelné všelijaké poklepy a jiné zvuky nejen z orchestru, ale také z okolí, včetně nezbytného zvuku motorů projíždějících aut. To je ovšem nezbytná daň za zvolenou techniku přenosu, která se v tomto prostředí po letech zkoušela, stabilizovala. Mezi poslechově účelově instalovanými mikrofony byly ovšem i přístroje technického týmu, který úvodní koncert festivalu, jako reportážní snímek, zaznamenal. Alison Bolshoi jako Leonora ve výstupu 1. dějství opery Fidelio Ludwiga van Beethovena, druhém čísle programu, potvrdila očekávání profesionálně jistého a zkušeného výkonu. Její sebevědomý nástup po basovém orchestrálním úvodu rozezněl v krásném forte přirozené barvy hlasu, který se v hlubších polohách zjemnil do sametového odstínu. Okouzlujícího souznění s hobojovým sólem dosáhla Alison Bolshoi v árii Amélie ze 2. dějství opery Maškarní ples Giuseppa Verdiho. Zde potěšila publikum také dramatikou a přesvědčivým výrazem v tíživé pasáži a byla úžasně působivá v kontrastní promluvě s hobojem a krásném Miserere. V árii Amélie ze 3. dějství z téže opery nadchla vroucným pianem dokreslovaným sólovým violoncellem a přidala ještě další polohy ze své široké dynamické škály, jakož i hereckého pojetí zpívané role. V tercetu ze 2. dějství opery Don Giovanni božského Wolfganga Amadea Mozarta vynikl v harmonii s barytonem a basem její soprán s nejvyšší průrazností. Druhý pěvec v programu koncertu, barytonista Richard Zeller, vystoupil nejprve v árii Germonta ze 2. dějství opery La traviata opět Giuseppa Verdiho a upoutal nejen znělým, teatrálně neseným hlasem s ostinátním vibratem a případným názvukem glissanda, ale výstižně sehranými momenty žalu. V sólu byl neodolatelný, dokonalý ve zmíněném tercetu v Mozartově opeře Don Giovanni a v ukázce z opery Giuseppa Verdiho – kterou byla Rodrigova působivá scéna ze 3. dějství opery Don Carlos – dokázal být dramaticky neobyčejně výstižný. V závěrečném díle programu – v duetu Georga a Riccarda Suoni la tromba… ze závěru 2. dějství opery Puritáni – jediného díla programu od Vincenza Belliniho – uplatnil svůj hlas v lehkém kontrastu s basem v družném pochodově neseném duetu. Okouzlující duet s brilantní hlasovou technikou přidali barytonista Richard Zeller a basista Eric Jordan ve druhém přídavku skutečně okouzlujícího večera, tedy v duetu z opery Don Pasquale Gaetana Donizettiho.
Letní Proms s Lemperovou, Rotou a Baborákem
Mezi mnoha letními pražskými hudebními festivaly, které přicházejí a odcházejí, se v posledních čtyřech letech výrazně vyprofilovala přehlídka podle vzoru londýnských Proms, pořádaná agenturou Českého národního symfonického orchestru a nazvaná Prague Proms. Díky hlavnímu organizátorovi Janu Hasenöhrlovi, trumpetistovi a šéfovi agentury, který v přitažlivém repertoáru s nápaditou dramaturgií a vícežánrovými přesahy oslovuje velkou část publika, dosahuje přehlídka úspěchu i návštěvnosti.
Letošní čtvrtý ročník proběhl v Praze mezi 13. 7. a 3. 8. a oproti loňsku přinesl některé změny. Zůstal sice hlavní orchestr – Český národní symfonický orchestr (ČNSO), který odehraje drtivou většinu koncertů, zůstal i hlavní sál – Smetanova síň Obecního domu s dnes již proslulou úpravou (stupínky v pozadí sálu umožňující lepší vidění), ale zmizely loni úspěšné malé jazzové koncerty po hlavním koncertu v Obecním domě. Nezmizely naštěstí koncerty v pražských jazzových klubech ani malé komorní koncerty mimo hlavní sál. Tak publikum kromě sedmi hlavních koncertů mohlo slyšet i jedenáct jazzových a komorních vystoupení, z nichž jeden byl dokonce i v Kutné Hoře.
Dvořákova Praha
Úvodem, Kvarteto Casals
První ročník nového festivalu nazvaného ambiciózně Dvořákova Praha byl sledován s mnohými nadějemi, ale i varováními. Vždyť každý nový, zejména letní festival v hlavním městě vstupuje do ostré konkurence s dosavadními akcemi. Přitom právě srpnový termín se zdál vhodný, protože po skončení převážně červencových Proms je Praha bez velké akce až do zářijového zahájení Pražského podzimu. Tři týdny mezi 16. 8. a 4. 9. přinesly 15 koncertů a vedení festivalu v čele s intendantem Vladimírem Darjaninem (známým z Expa 2002 v japonském Aiči), manželem klarinetistky Ludmily Peterkové, a výkonným ředitelem Jaroslavem Mandou se rozkročilo velice doširoka.
Pomohla mu k tomu i ekonomická podpora podnikatele Karla Komárka a dobrý nápad spojit festival se jménem Antonína Dvořáka. Přitom díla Dvořáka nepřevažovala, takže dramaturgicky byl repertoár zaměřen široce téměř „od Dvořáka k současnosti“.
I přes některé „dětské nemoci“ se nakonec festival ukázal jako obohacení hudební Prahy. Uvedl špičky komorní i orchestrální interpretace, přivezl mnoho hvězd. Vrcholy byly kromě londýnských Královských filharmoniků i jejich komorní kolegové (English Chamber Orchestra), Curyšský komorní orchestr a mezi sólisty houslisté Isabelle Faust a Augustin Dumay a klavíristé Piotr Anderszewski a Nikolaj Luganskij, úspěšná byla komorní řada s kvartety Artemis a Casals.
Letní slavnosti staré hudby podeváté
Jako na olympijském stadionu si musel připadat posluchač závěrečného koncertu devátých Letních slavností staré hudby („Maestro di Boemia“ – Jan Dismas Zelenka), který se konal přesně měsíc po jejich zahájení, tedy 17. 8. ve Smetanově síni Obecního domu. Téměř plný sál přivítal Musiku Floreu a jejího sólistu, francouzského kontratenoristu Philippa Jarousského, potleskem, který během programu nabýval na intenzitě; každé Jarousského číslo odměnil dav obdivovatelů stejně nadšeným pokřikem, jako kdyby se místo o spřádání vzdušného krajkoví barokních hudebních frází jednalo o skvělý sportovní výkon – ať už šlo o části Zelenkových velkopátečních a škaredostředečních Lamentationes Jeremiae Prophetae a jeho hudby k jezuitské školské hře Sub olea pacis (zvlášť působivá byla árie anděla „Ave Deus“), nebo první přídavek, Händelovo „Dove sei“ z Rodelindy (druhý přídavek zopakoval poslední číslo programu). Jarousského lehký, jasný hlas se nad okouzleným publikem doslova vznášel, Musica Florea, kterou Marek Štryncl řídil od violoncella, se sobě vlastním elánem jak doprovázela, tak hrála instrumentální čísla programu – Ritornello ze Sub olea pacis, Hipocondrii a 7 concertanti A dur a Ouverturu a 7 concertanti F dur; závěrečný frenetický aplaus (ve stoje) nebral konce.
Chopinova hudba u pramenů
Pod záštitou hejtmana Karlovarského kraje JUDr. Josefa Pavla a za finanční podpory ministerstva kultury ČR se od 16. do 23. srpna uskutečnil v Mariánských Lázních 49. Chopinův festival, který nabídl svým návštěvníkům tři orchestrální koncerty, pět klavírních recitálů a řadu dalších akcí spojených s hudbou. Každoroční srpnový svátek Chopinovy hudby pořádá Společnost Fryderyka Chopina v České republice a město Mariánské Lázně za spolupořadatelství společnosti Motive. Generálním partnerem festivalu je Fond investorských společností.
Na dominanty 49. ročníku jsme se zeptali čestného předsedy české Chopinovy společnosti, prof. Ivana Klánského: „Každý koncert byl velice zajímavý, krásný, ale pokud bych měl určitá jména vyzdvihnout, tak bych asi mluvil o Martinu Kasíkovi, který zahrál skvělý nedělní recitál, a o fantastickém recitálu italského pianisty Sandra de Palmy. Pak jsme slyšeli velice zvláštního, oduševnělého Chopina polského klavíristy už starší generace Janusze Olejniczaka. Z mladých umělců bych chtěl speciálně upozornit na zahajovací výkon polské pianistky Marii Gabryś (Chopinův Klavírní koncert f moll) a na večer laureátky letošní červencové mezinárodní Chopinovské soutěže v Mariánských Lázních – Japonky Eri Goto. Nesmím zapomenout na vynikající výkon polského dirigenta Tadeusze Strugaly na závěrečném koncertu, na velice podařené premiéry našich mladých interpretů, ať už to byli dirigent Petr Popelka nebo violista Jakub Novák, nebo mladí umělci, kteří vystoupili na sobotním dopoledním koncertu. Mimořádný výkon předvedly na letošním ročníku také orchestry – Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně a Komorní filharmonie Pardubice, která svým výkonem doslova zvedla publikum ze sedadel.“ Zmínil jste se o polském pianistovi Januszi Olejniczakovi, který je vaším přítelem. Tohoto umělce známe ze životopisného filmu o Chopinovi Modrý tón (La note bleue), který natočil Andrzej Zulawski a kde ztvárnil polského básníka klavíru, ale také ze soundtracku pro snímek Romana Polanského Pianista, ověnčeného třemi Oscary.
Čtvrt století jazzového Frýdlantu
Jako každoročně proběhla ve dnech 16.–23. 8. ve Frýdlantě v Čechách už po pětadvacáté Letní jazzová dílna Karla Velebného. Chvályhodná akce, při níž se špičkoví čeští jazzmani, ale v posledních letech také lektoři z kolébky jazzu z USA, věnují od rána do večera desítkám mladých adeptů této hudby, vznikla z iniciativy Karla Velebného v rámci tehdejší České jazzové společnosti. Letos se do Frýdlantu sjelo 146 frekventantů (mnozí z nich opakovaně). Nejpočetnější byly třídy saxofonistů, kytaristů, pianistů a také celkem 16 zpěváků. Z původního zakladatelského kádru lektorů, který zformoval ještě Karel Velebný, ani tentokráte nechyběli klavírista Karel Růžička, zastávající v posledních letech funkci ředitele dílny, letité opory big bandu Gustava Broma trumpetista Jaromír Hnilička a trombonista Mojmír Bártek, dále houslista Jan Beránek, flétnista Jiří Stivín či kytaristé Luboš Andršt a Zdeněk Fišer. V přítomné době už notně omlazený lektorský sbor tvoří např. hráči na klávesové nástroje Boris Urbánek a Lubomír Šrámek, baskytarista Zdeněk „Wimpy“ Tichota, bubeník Pavel Razím, ale také saxofonista Rostislav Fraš, patřící sám k odchovancům prvních ročníků frýdlantských setkání. Vedle v Praze domestikovaného zpívajícího Afroameričana Lee Andrewa Davisona letos vyučovali domácí jazzový dorost ještě další tři zahraniční lektoři, kteří přijeli z Moravian College z Bethlehemu v americké Pennsylvánii: Neil Wetzel (saxofony), Gary Rissmiller (bicí nástroje) a Skip Wilkins (vokál).
Smetanovy dvě vdovy
Návrat Jany Kališové
Původně činoherní režisérka Jana Kališová patří k těm osobnostem, které – nezatíženy tradičním náhledem na inscenování opery – na počátku 90. let vnášely do českého operního divadla nové impulsy: nový pohled na jednotlivá díla i na operní divadlo vůbec. Po osmileté odmlce se nyní k režírování opery vrátila – v Plzni inscenací Smetanových Dvou vdov. Vychází při tom z režijní koncepce, kterou vytvořila v roce 1996 pro pražské Národní divadlo, a to i v konkrétním řešení některých situací.
Kališové Dvě vdovy nejsou žádným quasi realistickým obrázkem ze života, ale tak trochu bláznivou komedií, zasazenou do doby první republiky. Inscenace zcela otevřeně směřuje k happyendu, režisérka interprety vede k výrazné nadsázce – přičemž nejvtipněji vychází dvojice Ladislav (Michal Vojta) a Anežka (Helena Kaupová). Sebevědomý bonvivant si kdesi v koupelně zpívá „Když zavítá máj“, načež je roztomile zaskočen, když ho v negližé spatří děvčata, která jeho hlas přilákal do salónu. A také Anežka je roztomile teatrální, ať už zvědavá, roztržitá, upejpavá, jakoby vyděšená či jakoby pohoršená. Spolu s emancipovanou, koketní Karolínou (Radka Sehnoutková), střídající šmrncovní prvorepublikové módní oblečky a botky, si vesele utahuje z Mumlala (Pavel Horáček) – komického, jak se při své blbosti snaží stále vypadat důstojně. Z folklorních scén je jakási hra na lidovou veselici – sborové scény totiž Jana Kališová nahlíží s tímtéž pobaveným nadhledem jako špičkování Karoliny a Anežky i vpád Ladislava do jejich domu.
Barbora Kohoutková – Příběh baleríny
Barbora Kohoutková patří v současnosti k našim nejznámějším baletním umělkyním ve světě, tleskalo ji publikum i v Japonsku a Americe, tančila na největších světových jevištích včetně Velkého divadla v Moskvě a baletní meky Petrohradu. Domácí publikum mělo štěstí vidět její tanec ovšem jen zřídkakdy. Letos se situace na jaře změnila: tato světová taneční hvězda vystoupila v březnu ve dvou představeních ve Státní opeře Praha po boku sólisty pražského Národního divadla Michala Štípy ve dvojroli Odetty/Odílie v Labutím jezeře a v květnu v Národním divadle ve dvou večerech jako Taťána v Oněginovi, kde jí byl výborným partnerem její bývalý spolužák z Taneční konzervatoře Praha Jiří Kodym, držitel ceny Thálie právě za titulní roli v tomto baletu. V obou případech zvedly výkony Barbory Kohoutkové diváky doslova ze židlí. Tančila také 1. května 2008 na slavnostním večeru ke 100. výročí narození I. V. Psoty ve Vinohradském divadle a na Baletu Gala v Národním divadle.
Barbora Kohoutková prokazovala neobyčejný talent již v průběhu studia na taneční konzervatoři, kde ji formovala jako hlavní pedagog Ingrid Seidlová-Nemečková. Lásku k tanci sdílela též se svou o dva roky starší sestrou Vendulou, která studovala tanec rovněž. Díky porozumění tehdejšího ředitele Jiřího Paclíka začala sbírat ocenění nejen na domácích soutěžích (Zlatá medaile Brno 1994, jako patnáctiletá), ale vyjela i do zahraničí (Bronzová medaile v Bordeaux, Stříbrná medaile ve Varně, Grand Prix v Paříži - vše v roce 1994). Stala se „baby ballerinou“, hostovala v Národním divadle v náročném sóle Balanchinova Divertimenta a v následujícím roce přišly další úspěchy: Prix de Lausanne s koncertem laureátů na jevišti Velkého divadla v Moskvě a Zlatá medaile a Grand Prix na soutěži v Helsinkách. Vzhledem k těmto úspěchům a vzhledem k tomu, že studentka konzervatoře Kohoutková měla zároveň vynikající prospěch i v ostatních předmětech (učila jsem ji tehdy také), bylo rozhodnuto, že bude „postaršena“, tudíž studovala dva ročníky najednou. Zároveň pokračovala její mezinárodní ocenění, získala Zlatou medaili a Grand Prix v New Yorku v roce 1996, kdy maturovala a absolvovala zároveň.
Salzburger Festspiele 2008
Salcburské slavnosti se i v tomto roce staly cílem mnoha milovníků vážné hudby, kteří sem, do její meky, jezdí již od jejich počátků v roce 1922 nejen za špičkovými interpretačními výkony, ale v oblasti opery i za režisérsky nevšedními, často až strhujícími inscenacemi. Letos, kdy se stal mottem festivalu pozměněný citát ze Šalamounovy Písně písní „Silnější než láska je smrt“, se pozornost všech soustředila především na tři tituly: Gounodova Romea a Julii, v němž se původně měl podobně jako před třemi lety ve Verdiho La traviatě sejít „pár snů“, Rolando Villazón a Anna Netrebko, Bartókův fascinující Hrad knížete Modrovouse a vůbec poprvé v Salcburku uvedenou Dvořákovu Rusalku. Značnému zájmu publika se však těšily i ostatní festivalové produkce, a to jak operní, z nichž všechny kromě Mozartovy Kouzelné flétny byly nastudovány jako nové inscenace, tak koncertní a nepochybně i činoherní, jež jdou však mimo oblast mého zájmu.
Zlatá éra české opery III.
X. Aby se nezapomnělo – Zora Jehličková
Sopranistka Zora Jehličková patřila řadu let k oporám sólistického ansámblu Národního divadla a posléze Státní opery Praha. Její nosný, stříbřitě zabarvený soprán, kultivovaný jevištní projev a něžný zjev ji nejprve předurčily k interpretaci dívčích rolí slovanského operního repertoáru. Postupně zpívala také stěžejní role v operách Giuseppe Verdiho, Richarda Wagnera nebo Giacoma Pucciniho, intenzivně se zabývala také koncertním – písňovým i oratorním – repertoárem. Dnes se věnuje především pedagogické činnosti a snaží se tak předat své bohaté zkušenosti mladým adeptům zpěvu.
Dětství a mládí
Moje maminka, Eva Hlobilová, působila jako mezzosopranistka v pražském Národním divadle a já jsem již odmalička inklinovala k múze. Vychovávali mne prarodiče v Brně, kde jsem se učila malovat, hrát na klavír a také trochu na housle, a kde jsem také hrála divadlo. Zpívání jsem ale ignorovala – možná proto, že maminka byla zpěvačka. Nechtěla jsem zpívat dokonce ani ve školním sboru. Jednou mi řekla moje paní učitelka na klavír, Anička Hanusová, že když je maminka zpěvačka, můj otec dobrý amatérský baryton, jeho bratr sólista (basbaryton) v Ostravě a Görlitz, Hlobilové jsou učitelé zpěvu a dobří hudebníci, musí ve mně něco být. Zjistila, že mám hezký hlas, podobný jako moje matka, a začala mě učit zpívat. Já jsem se ale jako studentka Všeobecně vzdělávací školy chtěla věnovat chemii. Rok před maturitou, bylo mi sedmnáct, mě maminka vzala do Prahy ke svému profesorovi zpěvu Jaroslavu Rohanovi, který mě začal intenzivně připravovat ke zkouškám na AMU. Ty jsem udělala a dostala jsem se k paní profesorce Marii Budíkové. O vlastní vůli jsem ale Akademii brzy opustila a nastoupila jsem k panu prof. Rohanovi do druhého ročníku konzervatoře. Maminka v Národním divadle zpívala řadu rolí a já její uměleckou dráhu odmalička sledovala – ve školním věku jsem jezdila jednou dvakrát za měsíc do Prahy, chodila na představení, navštěvovala zkoušky a byla v divadle jako doma. Maminka v Národním divadle zpívala menší role a já její uměleckou dráhu odmalička sledovala – ve školním věku jsem jezdila jednou dvakrát měsíčně do Prahy, navštěvovala jsem představení i zkoušky a v divadle jsem byla jako doma. Mezi zpěvačkami jsem žádný přímý vzor neměla, ale obdivovala jsem například paní Drahomíru Tikalovou – na jejích představeních, která se mi velmi líbila, jsem pak jako studentka dělala „klaku“, což u nás tehdy nebylo moc zvykem.
Tre Boemi in Italia
X. Giuseppe Misliwecek
Když Jakub Arbes napsal v roce 1885 proslulé romaneto Il divino Boemo, jistě netušil ani sám, jak intenzívně a dlouhodobě ovlivní svým dílem z rodu „biographie romancée“ nejen literaturu, ale i základní povědomí české kulturní veřejnosti o skladatelovi, jehož „božskost“ a dvojníka si vymyslel a o jehož operách psal vlivem omylu (it. melodramma = opera) jako o melodramech. Arbes mj. barvitě popisuje účinek Myslivečkových harf, pozounů a polnic, které přece ve svých operních partiturách nikdy nepoužil. S Arbesovým stínem se dosud pravidelně setkáváme v myslivečkovské hudební publicistice, v rozhlasových a televizních pořadech, na koncertech i ve vystoupeních renomovaných hudebníků.
Václav Holzknecht - elegantní raconteur
Když jsem na samém počátku roku osmdesát devět dostal nabídku, abych k nedožitým pětaosmdesátinám profesora Václava Holzknechta napsal medailonek, rád jsem vyhověl. Po nějakém čase jsem měl stránky hustě popsané poznámkami a tu si uvědomuji rozložitost jeho šedesátiletého uměleckého veřejného působení a vývoje.
V uctivém přátelství jsem s ním šel bezmála dvě desetiletí. Kolik hodin jsme jenom společně proseděli nad projekty festivalových koncertů Pražského jara. Z doby svého působení na postu dramaturga hudebního vysílání Čs. televize zaznamenávám bezpočet příhod, které se upínají k televizní obrazovce. Dokonce jsem pana profesora přivedl do malého sevřeného amfiteátru v někdejší proslulé Plodinové burze a posadil ho do starožitného „Křesla pro hosta.“ Připravil jsem scénář pro jeho osobní zpověď, aby vyslovil řadu niterních vyznání s nesmírným talentem sdělnosti. Tehdy svoje vystoupení před televizní kamerou zakončil povzbuzující myšlenkou: „Člověk musí být fanaticky zaujat svou profesí. Pak dosáhne mimořádných výsledků, pak stojí umění za to a pak stojí vůbec život za to!“
