Hudební Rozhledy
Rituály a rok 2009
Vážení a milí čtenáři,
s koncem roku starého a počátkem roku nového mají mnozí z nás výraznou tendenci hodnotit, chcete-li – bilancovat, dvanácti měsíci ohraničenou dobu minulou a přijímat pevná předsevzetí do dvanáctky měsíců budoucích. Stává se z toho takřka pravidelný rituál. Mimochodem povšimli jste si někdy, jak moc je ritualizován celý náš život? A to vůbec nemám na mysli rituály pověrečné typů – nepřekročím kanál, dotknu se knoflíku, potkám-li kominíka, budu se obávat nejhoršího, přeběhne-li mi přes cestu černá kočka apod. Mám na mysli rituály všední a každodenní, pravidelné. Rituálem začínáme každý den a to od čištění zubů po první ranní kávu, u kuřáků povětšinou spojenou s jejich nezbytnou první cigaretou. Rituálně zdravíme, podáváme ruku, a tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. Kromě těchto všedních, řekněme společenských rituálů, však vymezují jednotlivé etapy našeho života rituály, které jsou vcelku výstižně nazývány přechodovými. Maturita, promoce, svatba, křest, abychom jmenovali alespoň některé. Kdysi mnohé z nich magické, dnes už povětšinou opět pouze společenské. Těmi to ale ještě nekončí, protože s překotným vývojem dnešní přetechnizované a obávám se, že značně konzumní společnosti, se pochopitelně objevují rituály další, nové, s jejichž projevy se můžeme například setkat kdykoliv v sobotním či nedělním odpoledni v okamžiku, kdy potkáme rodiny s dětmi, svírajícími v rukou balónky od McDonald’s. I to už je dnes rituál, a sice uctívání božstva konzumu, kdy se celá rodina vypraví do jeho chrámu – obchodního komplexu a svoji návštěvu zakončí rituálním pozřením něčeho, co potravu připomíná jen velmi, velmi vzdáleně. Neklesejme však na mysli, jak nám ukazuje historie, byť mnohé rituály přetrvávají po celá staletí, řada z nich – a mnohdy se zdálo, že rituálů v myslích lidstva zakořeněných velmi pevně – nakonec zanikla.
Martina Bačová: Mám ráda každou dobrou hudbu
Houslistka Martina Bačová patří už svou stylizací, zjevem, životním názorem, ale především svým interpretačním stylem k modernímu a nesmírně talentovanému interpretačnímu mládí. Většina hudby 20. století je pro ni už tvorbou, k níž má obdobný vztah jako předchozí generace jejích učitelů k hudbě 19. století. A tak mne zaujalo a zároveň nadchlo, že pro svůj debutový projekt na kompaktním disku „Elegantní provokace“ si nevybrala „osvědčený“ repertoár, ale tvorbu tak trochu „východně“ a folklorně orientovaných autorů – Otmara Máchy, Bély Bartóka, George Enescu a samozřejmě – vzhledem ke svému ostravskému původu – Leoše Janáčka.
Natočení sonát George Enescu a Leoše Janáčka bylo pro mě velkou výzvou, Rumunské tance Bély Bartóka osvěžením a Elegie Otmara Máchy „láskou na první pohled“. Jak je vidět, vybírat repertoár byla pro mne velká radost a jsem moc ráda, že tyto kompozice mohu natočit a představit veřejnosti. Trochu obtížnější – a to mi potvrdí asi každý muzikant – bylo zajistit nutný finanční vklad pro uskutečnění a vydání takové nahrávky. Ráda bych proto hned v úvodu využila této příležitosti a moc poděkovala společnosti TQM-holding s. r. o., která vznik tohoto CD finančně podpořila. Bez jejího významného přispění by tento projekt zřejmě nespatřil nikdy světlo světa. Vážím si toho, že měla odvahu podpořit mladého umělce a že se nebojí podporovat tzv. klasickou hudbu.
William Christie a Les Arts Florissants s Rameauem
K vrcholným uměleckým produkcím pražského podzimu patřilo nepochybně koncertní provedení zkrácené verze Les Indes Galantes Jeana-Philippa Rameaua pod taktovkou Williama Christieho, svrchovaného znalce díla tohoto významného francouzského barokního skladatele a teoretika. Od sedmdesátých let se Christie systematicky zabýval francouzskou barokní hudbou, zejména historickou operou, tzv. tragédie lyrique.
Tato specializace jej vedla roku 1979 k založení souboru Les Arts Florissants, se kterým dosáhl významných úspěchů, když nastudoval a soustavně nahrával vedle Rameauova díla i skladby takových mistrů jako byl M. A. Charpentier, F. Couperin, J.- J. de Mondoville, A. Campra či M. P. de Montéclair. Právě s tímto souborem vystoupil 1. 11. na scéně Národního divadla spolu s vynikajícími sólisty, jakými byli sopranistky Juliette Galstian, Sonya Yoncheva, tenoristé Ed Lyon, Juan Sancho, barytonista Stéphane Degout a basista João Fernandes.
Les Indes Galantes jsou svéráznou, typicky francouzskou formou, nazývanou opéra-ballet, která se objevuje koncem 17. stol. a sestává z několika aktů, dějově nepropojených a přinášejících lehké rozmarné příběhy s řídkým dějem, avšak množstvím tanců a kouzelných melodií. Hudba je lehká, plná galské elegance a nemá být brána příliš vážně, což platí v ještě větší míře o námětu. O baletní evoluce jsme byli pravda při koncertním provedení ochuzeni, o to více jsme se však mohli soustředit na půvabnou, harmonicky pestrou, nápaditou Rameauovu hudbu, které se dostalo vrcholného provedení, samozřejmě v autentistickém pojetí. Sólisté nejenže nadchli svými vokálními kvalitami, detailně nastudovanými party, ale zaujali i dynamickým, temperamentním projevem, jejž uplatňovali ve výrazné herecké akci, stylizované v duchu historické barokní afektové praxe. Nadsazené teatrální gestice se ostatně nevyhýbal ani William Christie, jehož jiskrné gesto prozrazovalo dokonalou znalost partitury, doslova do poslední noty.
Dny soudobé hudby 2008
Kohoutek, Matys, Koželuha, Driga, Vičar, Fila, Zahradník
První listopadové úterý 3. 11. 2008 bylo ve večerních hodinách pro několik desítek zájemců o soudobou hudbu vyplněno zahajovacím koncertem již 19. ročníku hudebního festivalu Dny soudobé hudby (DSH) v nevelkém, zato však útulném sále Dejlovy konzervatoře. Již po druhé mám možnost navštěvovat koncerty tohoto festivalu co by veřejně hodnotící osoba, tudíž se mi přirozeně kromě recenzování uvedených skladeb nabízí i možnost srovnání se skladbami minulého ročníku. Po přečtení programu a také po vstupu do sálu bylo na první pohled zjevné, že pořadatelé festivalu uvádějí určitý ustálený okruh ponejvíce pražských a brněnských skladatelů naší starší skladatelské generace. Tu a tam pak přizvou na koncert někoho z generace mladší. Bez ohledu na věk však jde většinou o tvůrce podobného stylového zaměření. Víceméně je to větev skladatelů navazujících na hudbu první poloviny 20. století a někdy až 19. století. To je možná důvod, proč mnozí vidí rozpor mezi obecnou představou o soudobé hudbě a názvem tohoto festivalu. Jistě, i tohle je soudobá hudba, a to minimálně co do data vzniku, jak vřele pronesla v úvodním slovu jedna z organizátorek paní Olga Ježková. Ano, ale nutno dodat, zdaleka nejen to! DSH jsou z úst mladých kritiků a skladatelů často a ne zcela bezdůvodně napadány, což by možná stálo za analýzu, ale zdá se, že tento apel je pořadateli spíše ignorován. V domácké atmosféře sálu z poloviny zaplněného pražskými skladateli tedy koncert začal.
Pěvecké naděje z Karlových Varů
Zasloužené renomé mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech přilákalo do 43. ročníku 2008 téměř osmdesát mladých pěvců z dvanácti zemí tří kontinentů (7.–14. 11.). Porotcům, kteří přijeli z Čech, Moravy, Slovenska, Německa, Itálie, Koreje a USA, předsedal Peter Dvorský. Soutěžním kategoriím píseň – junior – opera zůstala i letos společná vzácnost souběhu hlasového daru a jeho ovládání, spontánní muzikality a smyslu pro styl, přirozené jiskry a kultivovanosti.
Pěvců bývá vždy výrazně méně než pěvkyň, ale letos se objevili v kvalitě, která do soutěže vnesla nečekaný prvek. V kategorii junior postoupilo všech osm mužů do druhého kola, zatímco žen ani ne dvě pětiny. Na čelných místech soupeřili do posledního okamžiku čtyři pozoruhodně zralí pěvci z Prahy, Brna a Bratislavy. Tři z nich získali pro finále vyšší ohodnocení, než nejlepší z dívek.
Janáček Brno 2008
Její pastorkyňa a její verze 1904 v brně
Že si Brno zaslouží festival, který bude zaměřen výhradně na tvorbu Leoše Janáčka, naposledy jasně potvrdil jubilejní rok 2004, kdy byla provedena všechna podstatná hudebně-dramatická díla velkého Moravana. Střízlivý odhad organizátorů festivalu Janáček Brno dává navíc naději, že se z jihomoravské metropole jednou za dva roky stane „moravský Bayreuth“ a že se přes mimořádné finanční, organizační i dramaturgické nároky podaří udržet tuto myšlenku dlouhodobě naživu. První ročník (6. 11. – 17. 11. 2008) nastolil vysokou interpretační úroveň, rozezněl výjimečný ediční projekt a nastavil Janáčkovým skladbám zrcadlo v podobě jiného „komponujícího folkloristy“ Bély Bartóka. To rozhodně je nosná cesta.
Do slavnostního programu zapadla bohatá nabídka doprovodných programů; kurátor janáčkovských sbírek Jiří Zahrádka promluvil v pořadu Malého divadla hudby o nelehkém komponování Její pastorkyně a jednotlivých verzích třetí Janáčkovy opery, besedu a dětskou výtvarnou soutěž k Příhodám lišky Bystroušky doplnily další výstavy, konané v rámci Rakouských dnů v Brně, nechyběly lektorské úvody k operním představením, vzpomínka na legendárního Václava Kašlíka a jeho janáčkovské inscenace ani filmové projekce Janáčkových oper. Večer s názvem Janáček versus Bartók (12. 11.) vybízí k dalším podobným srovnávacím počinům – od B. Smetany přes G. Pucciniho a R. Strausse k I. Stravinskému, koneckonců festival uzavřel koncert Filharmonie Brno a sboru Janáčkovy opery s Bergovým houslovým koncertem a Glagolskou mší (Ilya Gringolts – housle, dirigent – Jan Latham-Koenig, 17. 11.). Jan Jiraský uvedl recitál s cyklem Po zarostlém chodníčku, tenorista Peter Straka vystoupil v poslední době s téměř populárním Zápisníkem zmizelého. Brněnské Národní divadlo se vrátilo ke dvěma kvalitním režiím Zdeňka Kaloče – Kátě Kabanové (14. 11.) a Z mrtvého domu (15. 11.). Theater an der Wien do Brna převezlo svoji Káťu, bohužel, kvůli náročné scéně jen v koncertním provedení. Celým festivalem se prolínala nová inscenace Janáčkova divadla Příhody lišky Bystroušky (premiéra k zahájení festivalu 6. 11., další představení 8. a 11. 11.), ale hlavní pozornost na sebe strhávalo trojí provedení Její pastorkyně.
Viklický slavil šedesátku
Listopad – měsíc jazzových festivalů měl i určitou mimořádnost, která jeden z jeho koncertů povýšila na společenskou událost.
V rámci 32. Mezinárodního jazzového festivalu Praha oslavil své 60. narozeniny pianista a skladatel Emil Viklický. Narozeniny měl sice již 23. 11., ale jelikož festival zahajoval až o den později, oslava byla naplánována až na koncert Viklického tria v Redutě 28. 11. Ten večer přišlo do Reduty mnoho Viklického přátel, kolegů a fanoušků a někteří z nich „pronesli“ i hudební gratulaci, krátký vstup učinila v přímém přenosu i Česká televize.
V první části programu, kdy koncertovalo Viklického trio v klasické sestavě (E. V. – piano, Jaroslav Uhlíř – kontrabas a Laco Tropp – bicí) to byly především zpěvačky Eva Pilarová a Jitka Zelenková, které s triem zazpívali několik standardů. Připojil se i Bohemia Sax Quartet (zahrál dvě části z Viklického skladby Saxomafia) a blahopřání pronesli i dva nejstarší skladatelovi přátelé ještě z olomouckých začátků, spisovatel Benjamin Kuras a kabaretiér Richard Pogoda – ten připomněl i dalšího „olomoučáka“, již nežijícího Pavla Dostála. Kuras dokonce četl úryvek ze své knihy o Janáčkovi, jednom z Viklického idolů, Pavla Schönová zahrála Janáčka na klavír a trio uzavřelo první část jedním z jazzových zpracování Janáčka z připravované desky pro Japonsko – album bude tvořené jen úpravami Janáčka.
Zaranžovaná opavská Lucia
Katarína Jorda Kramolišová se ve Slezském divadle v Opavě dočkala další velké role. Zazpívala titulní postavu opery Lucia di Lammermoor Gaetana Donizettiho na úrovni, zvláště jímavě pak krajně obtížnou scénu, kdy její hrdinka zešílí. Mohlo by to být dostatečným důvodem, proč operu nasadit na repertoár, na druhé straně se opavským opakovaně divím, že tak často čerpají právě z pěvecky virtuózního a vůbec pro tak malý soubor interpretačně krajně obtížného repertoáru. Musejí si najímat hosty, což při takových titulech ostatně samozřejmě dělají i daleko větší soubory, ale v Opavě nikoli pro ozvláštnění či vylepšení obsazení, ale prostě z ryze provozních důvodů – aby takový titul vůbec mohli zahrát.
Cikánské kořeny či koření
Baletní soubor ústeckého divadla uvedl projekt, který se dotýká aktuální problematiky – vztahu Romů s pouličními skupinami skinheadů. Autorka námětu a libreta je slovenská režisérka a choreografka Dana Dinková. Její příběh však v mnohém sklouzl do mělkých poloh muzikálových produkcí a závažné téma převedla do příběhu o „lásce na pranýři“. Agresivní projevy skinheadů a problematika Romů ve skutečnosti mají podstatně závažnější projevy a důsledky, jež inscenace Cikánské kořeny/í přehlíží, a tak se ochuzuje o možné dramatické momenty a náročnější pojetí. Proto se zbytečně v prvním dějství dvakrát po sobě opakují v podstatě identické situace – Rom Čoban je osudově zamilován do bílé dívky Dary, dvakrát je zabit pouličním gangem a vždy ho vzkřísí postava Anděla, v závěru je potřetí smrtelně zraněn. Ve druhém dějství je opět oživen svým strážným Andělem a následně se chystá jeho svatba s Darou. Znovu dochází ke konfliktu, kdy o život přichází jeho milá Dara.
Paříž a Smetana s Janáčkem
V rychlém sledu, 11. a 13. 10. 2008, se v Pařížské národní opeře uskutečnily dvě premiéry českých oper. Ta první, Smetanova Prodaná nevěsta, se do Paříže vrátila po osmdesáti letech – a byl to návrat triumfální, stvrzený v náročné Paříži ne právě často slýchaným skandovaným potleskem. Pro případné Čechy v publiku naprosto oprávněným a pochopitelným – takto hudebně provedenou a obsazenou Prodanou nevěstu doma v současnosti nezažijí. Na premiéře Janáčkovy Lišky Bystroušky v Opéra Bastille s kapacitou 2700 míst bylo také plno, potlesk byl však zdrženlivější. Ředitel Gérard Mortier oba tituly svěřil pečlivě vybraným renomovaným mezinárodním inscenačním týmům a sólistům, mezi nimiž byli jen tři čeští umělci – kteří se ale výrazně prosadili: dirigent Prodanky Jiří Bělohlávek, tenorista Aleš Briscein jako Jeník a mezzosopranistka Hannah Esther Minutillo jako Zlatohřbítek. Dvě nové inscenace z deseti premiér nejprestižnějšího francouzského operního domu letošní sezony jsou úctyhodným holdem české hudbě, navíc k nim v květnu přibude ještě série šesti představení znovu nasazené Věci Makropulos, která měla premiéru loni. Je dobře, že s Pařížskou národní operou spolupracuje i České kulturní centrum ředitele Martina J. Bonharda a provází uvádění českých titulů koncerty, promítáním filmů, besedami, komponovanými pořady nebo výstavami.
Bohuslav Martinů
Život a dílo
Bohuslav Martinů (1890 Polička, Československo – 1959 Liestal, Švýcarsko) je jedním z klasiků hudby 20. století. Studoval krátce u Josefa Suka v Praze a Alberta Roussela v Paříži, kde pobýval od roku 1923 do roku 1940. V letech 1941-1953 žil v USA, kde kromě skládání též vyučoval skladbu na různých vysokých hudebních školách, univerzitách a mistrovských kursech (Mannes School of Music v New Yorku, Princetonská univerzita, letní skladatelské kurzy v Tanglewoodu, Berkshire aj.). Po druhé světové válce se opět začal vracet do Evropy. Od roku 1953 až do své smrti pobýval střídavě ve Francii, Itálii a Švýcarsku.
Bohuslav Martinů komponoval nepřetržitě po celý svůj život. Skládání bylo hlavní náplní jeho života a s výjimkou několika málo let, kdy vyučoval na amerických hudebních školách a univerzitách, také jediným zdrojem obživy. To může objasnit neobvykle vysoký počet skladeb, které napsal – je jich přes 400 a zahrnují symfonie, opery, oratoria, kantáty, balety, komorní a koncertantní díla. Jenom komorních a koncertantních děl složil Martinů přes dvě stovky.
Příznačným rysem skladatelských začátků Bohuslava Martinů bylo dlouhé hledání vlastní hudební řeči. Po dlouhá léta nekomponoval “svou vlastní hudbu” v pravém slova smyslu, nýbrž se neustále vypořádával s nejrůznějšími, často protichůdnými vlivy skladatelů předcházejících období (Smetana, Dvořák, Debussy, Mahler, Strauss, Suk, Reger aj.). Za svou první opravdu zralou skladbu považoval Martinů právem teprve 2. smyčcový kvartet z roku 1925 – v té době mu bylo již 35 let a byl autorem téměř 150 skladeb!
Varhanářství v českých zemích
Jaroslav Tůma, Petr Koukal
Po dokončení kapitol o houslařích nabízíme čtenářům Hudebních rozhledů možnost setkávat se s osobnostmi dalšího pozoruhodného nástrojařského umění – s varhanáři. Náš seriál chce formou stručné sondy zmapovat současné dění v českých zemích. Je pochopitelné, že varhanářství má zcela jiná specifika a vlastní problémy. Proto v našich rozhovorech o varhanách a varhanářství volíme postup, kde to nejdůležitější (tj. rozprávění s varhanářem) podle potřeby doplníme i našimi poznámkami, tedy pohledem varhaníka (Jaroslava Tůmy) a hudebního historika-organologa (Petra Koukala). A náš dialog volíme jako formu i ve vstupním dílu; zde se pokusíme seznámit čtenáře s problematikou našeho současného varhanářství.
