Hudební Rozhledy

Monika Knoblochová

Anna Šerých | 02/09 |Rozhovory

  • Cembalistka Monika Knoblochová se pohybuje stejně suverénně v hudbě baroka jako moderně a současnosti, což dokumentují i její nahrávky, které nezůstaly bez ocenění: Souborné cembalové dílo Bohuslava Martinů, Invence J. S. Bacha a Jana Nováka a Gambové sonáty J. S. Bacha s violoncellistou Petrem Nouzovským. Je umělkyně originální a hudební scénu zásobuje zásadně zajímavostmi. Do pražské sezony vyrukovala se zbrusu novým cyklem: Hudební salón Café crème. Sešly jsme se novoročně: čtvrtého ve čtyři v kavárně Kafíčko, kde starobylá krása malostranského zákoutí skvěle splývala s muzikantským entuziasmem mladé umělkyně:
    Cyklus Café crème? Tak to je moje velká radost. Přestavte si, že si vytvářím celý cyklus, aniž by mně kdokoli diktoval jakoukoli dramaturgii. Vymýšlím si cokoli, co je prakticky splnitelné! A to je úžasná soboda! Chci udělat koncerty, které navazují na hudební salóny minulosti. Samozřejmě hlavní je hudba, ale stejně důležitou složkou je i její propojení s různými uměleckými formami. Těším se, že tento „staronový“ typ bude v lidech otevírat prostor, který je obohatí, čas od času se zastaví a budou moci přemýšlet o souvislostech mezi uměními, která nás obklopují, vnímat jejich rozdílnost i propojení. Komorní, intimní prostředí kostela sv. Vařince podporuje atmosféru salónu, kterou bych ráda koncertům vetkla, posluchači si mohou vzít do sálu i sklenku vína či kávu a o přestávce a po koncertě debatovat s interprety a hosty. V mém úsilí a snažení mě kromě osobního přesvědčení pomáhá i podpora paní prof. Zuzany Růžičkové, která se stala patronkou celého cyklu.
  • Celý článek

    Když vyčnívá se z řady…

    Hana Jarolímková | 02/09 |Úvodník

    Vážení a milí čtenáři,
    dnes už víceméně zapomenutý zpěvák, jehož hvězda zářila na nebi české populární hudby v osmdesátých letech, idol dívčích srdcí, při jehož koncertech v publiku přítomné pubertální dívenky omdlévaly, kdysi ve své jedné písni zpíval: „Já vyčníval jsem z řady, už od klukovských let, tím horší byly pády...“.
    Nějakou zvláštní asociací se mi tato slova vybavila nad korekturami Hudebních rozhledů, když jsem pročítala již druhé pokračování zajímavé studie Stanislava Bohadla, věnované sporckovským áriím. On totiž právě hrabě František Antonín Sporck, od jehož úmrtí uplynulo vloni v březnu rovných dvě stě sedmdesát let, právě doslova a do písmene vyčníval z řady a to snad ve všech ohledech, kolik jich je možno napočítat.
    Tak třeba už samotný původ měl poněkud neslavný. Jeho otec Johann pocházel ze zchudlého německého rodu, neuměl dokonce ani číst a psát a začínal jako prostý voják na počátku třicetileté války. Ovšem na jejím konci už byl generálem, později polním maršálkem a hlavně říšským hrabětem. Strmá kariéra Johanna von Sporck je jedním z nečetných dokladů toho, že některá okřídlená úsloví (v tomto případě to, jež tvrdí, že každý voják nosí v torbě maršálskou hůl) mohou občas dojít svého naplnění. Prostý a drsný voják prý nezměnil své venkovské zvyky ani když si nechal v Praze v Hybernské ulici postavit okázalý barokní palác. Po jeho leštěných podlahách zásadně chodil v selských slaměných střevících, neboť kromě vysokých jezdeckých bot jinou obuv neuznával.

    Celý článek

    Dny Bohuslava Martinů

    Vladimír Říha | 02/09 |Události

    Mezi 30. 11. a 12. 12. se vloni konaly pouhé čtyři koncerty 14. ročníku Dnů Bohuslava Martinů (původně nazvaných Festivalem Bohuslava Martinů, který byl ovšem rozsáhlejší), pořádaných Institutem i Nadací B. Martinů a Českou filharmonií. Na prvním koncertě (30. 11.), situovaném do Sálu Martinů na pražské HAMU, vystoupili laureáti soutěže Nadace B. Martinů, která festivalu vždy předchází. Tentokrát se soutěžilo ve hře na violoncello a zvítězil Ivan Vokáč, druhou cenu získali Karel Dlouhý a Jan Szakal, 3. cenu Petr Mašláň a Václav Petr. Druhý koncert se konal 9.12. a opět se v Sále Martinů vzpomínalo při 30. výročí úmrtí paní Charlotty Martinů na tuto velkou osobnost a vlastně zakladatelku Institutu (z práv a tantiémů skladatelových skladeb je financován). Hrálo komorní kvarteto In modo camerale skladby Martinů a jeho francouzských současníků Milhauda, Schmitta, Françaixe a Poulenka.

    Celý článek

    Hudební most Praha–Drážďany Bachovo vánoční oratorium

    Jan Baťa | 02/09 |Festivaly, koncerty

    Na závěr roku 2008 ozdobilo sváteční hudební Prahu vynikající provedení Vánočního oratoria, BWV 248 Johanna Sebastiana Bacha, které se uskutečnilo v neděli 28. 12. v kostele sv. Šimona a Judy. Koncert uzavíral první část řady „Hudební most Praha – Drážďany“, jejímž iniciátorem je Václav Luks se svým souborem Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704. Vedle zmíněného ansámblu vystoupili sólisté Jaroslav Březina (tenor), Sophie Klussmann (soprán), Barbora Sojková (soprán), Markéta Cukrová (alt) a Tomáš Král (bas).

    Z rozsáhlého cyklu šesti kantát, pokrývajících období od Narození do Zjevení Páně, vybral Václav Luks čtyři – 1. Jauchzet, frohlocket, auf preiset die Tage, 3. Herrscher des Himmels, erhöre das Lallen, 5. Ehre sei Dir, Gott, gesungen a 6. Herr, wenn die stolzen Feinde schnauben. Výběr sice umožnil zkrácení díla na únosnější míru, nicméně poněkud narušil sled evangelijního vyprávění, když odpadla scéna setkání pastýřů s anděly ve druhém dílu. Pochopitelně lze volit jak tuto variantu, tak i další, přičemž ideálem zůstává nezkrácený celek.

    Celý článek

    Hudební salón Café Crème

    Anna Šerých | 02/09 |Festivaly, koncerty

    Cembalistka Monika Knoblochová je všestranná hudebnice. Hraje hudbu historickou, modernu i hudbu soudobou, sólově i v ansámblech a všechnu interpretaci má podloženu specializovaným studiem. Znalosti a nápady vložila do svého nového pražského cyklu – Hudební salón Café crème. Večery v kostele sv. Vavřince slibují setkávání s hudbou, přáteli a novými inspiracemi a zahajovací koncert (23. 11.) razantně ukázal, že cyklus bude mít vysokou úroveň. Díla Johanna Sebastiana Bacha, Jana Nováka a Bohuslava Martinů má Monika Knoblochová dávno dramaturgicky skloubená, tentokrát přizvala Claru Novákovou, prvotřídní světovou flétnistku a záhraly dokonce dvě světové premiéry z díla Jana Nováka (1921-1984). Prolusio et fuga pro sólovou flétnu je objev, který Clara Nováková, dcera skladatele, učinila teprve loni a lze předpokládat, že preludium a fugu, v rukopise zcela dokončené, psal právě pro ni. Novákovy flétnové Choreae Vernales, čili Jarní tance z roku 1977 zní u nás často, patří k oblíbenému flétnovému repertoáru. Jsou psány pro flétnu a klavír, nebo kytaru, nebo smyčcový orchestr a hrál prý je už i orchestr pětadvaceti fléten!

    Celý článek

    Mácalův mistrovský Suk

    Ludvík Kašpárek | 02/09 |Festivaly, koncerty

    Novoroční koncerty Akademie věd České republiky a České filharmonie se v krátké době staly podnětnou a potřebnou tradicí, během nichž se v publiku setkávají osobnosti z vědeckého, uměleckého i veřejného života. Není třeba si nalhávat, že by kulturní či konkrétně hudební zájmy byly dnes v popředí zájmu elit naší společnosti. Technokratické myšlení, jednoznačná a úzká orientace celé veřejné sféry i jednotlivců na ekonomické otázky jakoby i mnoha vzdělaným lidem zatemňovala mysl a vytlačovala z jejich povědomí smysl pro krásu a potřebu vyhledávat skutečně hodnotné umělecké zážitky. Proto je na tomto poli tak důležitá společná aktivita obou renomovaných institucí.

    Filharmonický večer pod stimulující taktovkou Zdeňka Mácala (6. 1.) přinesl dvě významná díla české hudby: světoznámý Dvořákův Violoncellový koncert a hudební báseň Pohádka léta Josefa Suka, od jejíž premiéry v České filharmonii uplynulo v lednu sto let. Mladého německého sólistu Daniela Müllera-Schotta, vítěze poslední Čajkovského soutěže v Moskvě, předcházela skvělá pověst. Host předních světových orchestrů a partner dirigentů zvučných jmen však svůj kredit na pódiu Dvořákovy síně příliš nepotvrdil. Jeho výkon – po technické stránce samozřejmě kvalitní – byl rytmicky rozkolísaný, zvuk jeho nástroje postrádal větší lahodnost, vřelost i výrazovou intenzitu. Možná, že dílo mu svým charakterem nevyhovuje, možná k jeho provedení ještě nedozrál, zatím lze lepších interpretací Dvořákova koncertu slyšet desítky. Přitom Mácal svým přesným a citlivým vedením sólistovi poskytoval jistotu i maximum prostoru.

    Celý článek

    Woody Allen jako jazzman nezazářil

    Vladimír Říha | 02/09 |Horizont

    Paradox faktu, že jsme slavného amerického filmového režiséra, herce a spisovatele Woody Allena, neviděli poprvé u nás jako filmového tvůrce nýbrž jako muzikanta, vyjadřoval humornou i ironickou stránku celé události. Allen je totiž známý amatérský jazzový klarinetista, někdy dává jazzu dokonce přednost před oficialitami typu předávání Oscarů, a tak nebyl div, že na koncertě kapely New Orleans Jazz Band, která hostovala v sobotu 20. 12. ve velkém sále pražského Kongresového centra, bylo plno.

    Allen se ve svých filmech netají láskou k jazzu a sám ho amatérsky hraje a pondělní koncerty kapely v klubu na newyorském Manhattanu si nikdy nenechá ujít. Na jejím současném evropském turné byla Praha zastávkou mezi Drážďanami a Budapeští.

    Celý článek

    Fidelio z Terezína

    Zbyněk Brabec | 02/09 |Televize

    Opera Národního divadla v roce 1970 provedla v Terezíně operu Ludwiga van Beethovena Fidelio. Česká televize byla při tom a pořídila černobílý záznam představení. Zachytila tak umění pěvců Národního divadla, z nichž mnozí patřili k legendám poválečné éry Národního divadla – Alena Míková, Oldřich Spisar, Antonín Švorc a Eduard Haken zpívali hlavní role.

    Málokdo z dnešních diváků ví, že původně odpolední představení se pro nepříznivé počasí neustále odsouvalo, až se jednalo o představení podvečerní. Vytrvalé dešťové přeháňky se jistě poznamenaly na výkonu orchestru tehdejšího Smetanova divadla. Velké problémy měli zejména hráči na lesní rohy v předehře a především v árii Leonory (Fidelia). Jistě, v produkcích pod širým nebem nebývá souhra vždy ideální, ve snímaném představení měl dirigent Bohumír Liška, jinak známý svými precizními nastudováními oper, chvílemi hodně práce, aby dílo drželo pohromadě.

    Celý článek

    Ledovatá inscenace Věci Makropulos

    Josef Herman | 02/09 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

    Leoš Janáček nazýval svou operu Věc Makropulos a její hlavní postavu Emilii Marty „ledovatou“. Americký režisér Christopher Alden to zřejmě přijal a přeložil do drsně otevřené názornosti, s jakou jsme dnes zvyklí nahlížet svět. Prostředí ponechal v zásadě „historické“, rozumějme z doby premiéry opery, tedy 20. let minulého století, ale reálie formoval a vlastně destruoval v zájmu svých úmyslů, které, myslím, zdaleka nevyšly jen z Janáčkovy partitury či Čapkovy hry.

    Tak hned obludná hala, která sice připomíná různé společné prostory počínaje advokátní kanceláří přes soudní síň až po foyer divadla, soudě podle řady vstupních dveří v pravém boku jeviště, ale je především odcizeným prostorem, což samozřejmě ostře nesouhlasí s naší vizí prostého janáčkovského i čapkovského světa. Pro Aldena Emilia Marty není nešťastná žena obklopená chápajícími lidmi, ale zombie, jehož se ti živí musí bát a zbavit – vždyť je, byť nepřímo, bez nejmenšího slitování i vraždí! Tím jsem si vysvětloval, nikoli že bych za své přijal, proč mrtvola chudáka Janka vpadla na jeviště, navíc pár chvil poté, co Prus oznámil Jankovu smrt. Prostě Alden na Janáčkovu operu uplatnil zákony hororu. Nemá tak trochu pravdu?

    Celý článek

    Smetanův Dalibor s přepracovaným libretem

    Jiří Kopecký | 02/09 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

    Opera Moravského divadla v Olomouci se nechala ovlivnit úspěšnými textovými adaptacemi Jarka Nohavici v Mozartových operách a sáhla po skvělém díle, které trpí výtkami vůči „blbému“ a „chudičkému“ libretu od své premiéry. Dalibor Bedřicha Smetany se tentokrát ocitl – po J. Wenzigovi/E. Špindlerovi, V. J. Novotném, F. Kolárovi, R. Vonáskovi – v rukách Pavla Drábka a Michaela Taranta. Přestože ani tento pokus nenahradí původní libreto, vzniklo představení, které drží pohromadě, protože režisér dostal od P. Drábka, co potřeboval, resp. text podnítil režijní přístup. Dalibor získal biblický rozměr. Vladislav se bojí zabít svého protivníka, aby nepovstal nový Mesiáš, proto volí lest (Vladislav soudcům velí: „Rozhlašte, že ten chlapec [Milada] jej otrávil/a byl i popraven. Dál rozhlašte, že Dalibor teď umírá, dokonává.“). Zemřelá Milada zůstane klečet jak apoštol Pavel pod křížem, který svýma roztaženýma rukama vytvoří v okamžiku smrti Dalibor (nízké světlo zezadu ještě tuto siluetu umocní v podobě symbolického sousoší). Posun silného příběhu k jinému je nadbytečný stejně jako mnohé drobné herecké akce, jejichž smysl jsem nepochopil – schovaný sborista pod kádí v krčmě, lidé strhávající v pozadí prapory při Miladině vypjatém očekávání Dalibora ve 2. dějství („Dnes? Už dnes?/ve Wenzigově libretu „Jak je mi?“). Touha po hereckém rozpohybování opery vedla ke škrtu závěrečného ženského sboru a zdůraznění Daliborova skonu (Gustav Mahler v roce 1897 udělal pravý opak, protože v opeře bývá to nejdramatičtější na místech, která činohra nezná.). Dobře naopak působilo, že M. Tarant přivedl na scénu trubače a oživil i Daliborova přítele (bezchybný koncertní výkon předvedl houslista Marek Šumník, David Friml hrál v nedisciplinovaném tremolu a navíc v zákulisí zapomněl zakrvácené obvazy). „Akční“ a přímočaře logický přístup uplatnil i P. Drábek; vyhýbal se opakování slov a raději volil synonymní shodu, poetismy 19. století nahrazoval expresivními nebo civilními výrazy.

    Celý článek

    Přímé přenosy z MET - imaginace Faustova prokletí

    Markéta Jůzová | 02/09 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

    Progresivními inscenacemi s moderními technologiemi si vydobyl renomovaný kanadský režisér Robert Lepage své čelní místo mezi současnými světovými divadelními umělci. Jeho činoherní a operní tvorbu i nezávislé filmy znají lidé už v mnoha zemích světa. Jeho představení se objevují na významných festivalech v Severní Americe, Evropě a Asii. V České republice dosud Lepage nepracoval, takže česká veřejnost měla až letos příležitost seznámit se s jeho vizuálním operním scénickým uměním, alespoň prostřednictvím vysílání do jedenácti našich kin, v rámci třetího přímého přenosu 22. 11. 2008 sezony Live in HD z Metropolitní opery v New Yorku.

    Ve svých jedenapadesáti letech debutoval Robert Lepage 7. 11. 2008 na proslulé americké scéně, pro kterou nastudoval s legendárním dirigentem a hudebním ředitelem Metropolitní opery Jamesem Levinem operu La Damnation de Faust / Faustovo prokletí Hectora Berlioze. Zatímco Metropolitní opera si připomněla zároveň i historickou premiéru opery v roce 1906, režisér k realizaci přistoupil po krátké době, protože ji v září 1999 inscenoval pro japonský Saito Kinen Festival v Matsumoto s dirigentem Seiji Ozawou a Saito Kinen Orchestra. Do MET si přizval Lepage tým z vlastního kanadského multidisciplinárního souboru produkční společnosti Ex Machina.

    Celý článek

    Čarodějka Armida okouzlila Paříž

    Helena Havlíková | 02/09 |Zahraničí

    Za téměř třicet let své existence se vokálně-instrumentální soubor Les Arts Florissants pod vedením svého zakladatele, dirigenta Williama Christieho, vypracoval mezi špičku světových uskupení specializovaných na interpretaci především barokní hudby. Les Arts Florissants nalezli způsob, jak zprostředkovat dnešnímu posluchači nejen zvuk a interpretační praxi, ale především ducha této barokní éry – v její plné smyslové (i smyslné) vytříbenosti a opulenci.

    Kdo se na letošních Strunách podzimu dostal v pražském Národním divadle na koncertní provedení Rameauových Les Indes Galantes v podání Les Arts Florissants, kdo si před dvěma lety nenechal v České televizi ujít záznam Rameauových Paladýnů v neotřelé hiphopové podobě, tehdy z divadla Châtelet s režisérem a choreografem José Montavlem, stejně jako ti, kteří slyšeli nebo viděli některou z rozsáhlé řady CD i DVD nahrávek tohoto souboru, jistě zatoužili v provedení Les Arts Florissants „zažít“ nějakou operu přímo, živě v hledišti divadla. Pařížané měli takou možnost v říjnu při šesti představeních Lullyho Armidy pod taktovkou Williama Christieho v režii Kanaďana Roberta Carsena. Jejich Armida je doslova okouzlila. Není divu, byla i v rozlehlém prostoru v Théâtre des Champs-Élysées strhující, podmanivá, plnokrevná, dokonalá, nádherná. Inscenátoři nabídli takový přístup k barokní opeře, v němž se jim s mimořádným vtipem a kreativitou podařilo skloubit autentickou interpretaci hudby 17. století a zkušenost diváka 21. století. Les Arts Florissants provedli Armidu tak, že Lullyho opera v Carsenově scénické koncepci doslova ožila – pojata jako sen soudobého turisty, který při prohlídce Versailles usne v posteli Ludvíka XIV.

    Celý článek

    Současná éra české opery

    II. Aby se vědělo – Bohuslav Maršík

    Radmila Hrdinová | 02/09 |Studie, komentáře

    Basista Bohuslav Maršík (1937) by svým dlouholetým působením na prknech české opery patřil spíše do předchozího cyklu Aby se nezapomnělo, v němž jsme poskytovali prostor k vlastním úvahám významným osobnostem české opery minulých desetiletí. Patřil by tam i proto, že je skvělým vypravěčem. O sobě ovšem mluví nerad, a tak je vlastně lépe psát o něm a o jeho postavách, z nichž každou, i tu nejmenší, obdařil jedinečnou lidskou charakteristikou. Vytvořit živou postavu na ploše několikaminutového výstupu je ukázka mistrovského umění.

    intervalu několika týdnů jsem měla možnost ověřit si hned na třech příkladech, jak toto umění ovládá právě Bohuslav Maršík. První z nich: domácí Benoit v inscenaci Pucciniho Bohémy na scéně Státní opery Praha, režírované Ondřejem Havelkou se smyslem pro detailní herecké uchopení postav. Maršíkův Benoit se do studentského (zde suterénního) obydlí vevalí s ukřivděnou důležitostí opakovaně neúspěšného vymahače nájemného. V duchu prastaré komediální tradice směšného pantalóna sedne na lep dovádivým studentům a nechá se od nich obřadně usadit a hostit – jeho měšťácké přízemnosti přece jen dělá dobře pozornost „pánů intelektuálů“. Trochu se durdí a pýří, když je řeč o jeho mimomanželských záletech, ale jen naoko, ve skutečnosti se vyhřívá na slunci momentální pozornosti jako mlsný kocour. „Son vecchio, ma robusto.“ A než se zmůže na to, aby dosáhl toho, proč přišel, ocitá se na schodišti a přes tragikomické protesty je neomaleně vyšoupnut za dveře.

    Celý článek

    Robert Lepage

    Markéta Jůzová | 02/09 |Studie, komentáře

    Renomovaný kanadský umělec Robert Lepage proslul ve světě v oboru režie a dramatiky. Zahraniční odborníci řadí jeho umění do linie progresivní avantgardy. Je reformátorem jevištní tvorby provázené moderními technologiemi, originálním divadelním i filmovým režisérem, hercem, scénografem, scénáristou a dramatikem, jehož tvorba přesahuje konvenční hranice.

    Robert Lepage pochází z bilingvního prostředí, ve kterém se mluvilo francouzsky a anglicky. Narodil se v Québeku 12. prosince 1957 a v dětství vyrůstal ve frankofonní čtvrti. Při návštěvách divadla byl často konfrontován s dramatikou psychorealismu a s novou vlnou severoamerických autorů, kteří začali v té době ovládat repertoár kanadského divadla. V mládí inklinoval k hudební rockové scéně, která v sedmdesátých letech byla v Kanadě velice teatrální.

    Celý článek

    Varhanářství v českých zemích

    II. Kánský – Brachtl, Krnov – Krásné Loučky

    Redakce | 02/09 |Svět hudebních nástrojů

    Podobně jako houslaři, i varhanáři byli odjakživa řemeslníky, kteří se svým způsobem vymykali běžným šablonám. Jenže v druhé polovině 20. století naše varhanářství dostalo na krk pořádně těžký náklad ideologického balastu – samozřejmě kvůli známé souvislosti mezi varhanami a církvemi. Výsledek je známý – téměř úplná monopolizace zestátněné výroby nových varhan, zmrazení kontaktů s dobovým pokrokem v restaurování historických nástrojů atp. Po roce 1990 nastalo tak prudké a široké uvolnění, že naopak vznikaly desítky nových varhanářských firem – a mezi nimi i oněch „firem“, jak nám takové pojmenování bohatost češtiny nabízí. Ne všem se povedlo získat si odpovídající jméno či dokonce uspět v zahraniční konkurenci. K varhanářům, o kterých se u nás v posledních letech nejvíce mluví, patří Jaromír Kánský a Josef Brachtl, kteří dnes tvoří základ firmy v Krnově – Krásných Loučkách. Širší pozornost na sebe upoutali úspěšným restaurováním varhan J. Melzera z roku 1929 v pražské katedrále sv. Víta (2000) a hned vzápětí několika novostavbami, mj.: 2001 Hradec Králové – sv. Antonín (II/23), 2004 Humpolec – sv. Mikuláš (II/25), 2006 Hlučín – sv. Jan Křtitel (II/24) a zejména 2007 Praha – břevnovský klášter (III/34). Na rozdíl od jejich dřívějších prací (Karviná, Odry) mají všechny tyto nástroje zásuvkové vzdušnice a mechanickou trakturu, hlásí se tak k historickým tradicím varhanářství. Je nesporné, že oba varhanáři mají za sebou zajímavý vývoj organologických a hudebně-estetických názorů. Oba o varhanách a o své práci přemýšlejí, leckteré jejich postřehy jsou trefné; už dříve např. napsali, že varhany jsou nástrojem, „jenž nesnáší interpretaci povrchních myšlenek“. Ale o tom a dalších svých názorech hovoří už sami.

    Celý článek

    Aktuální číslo:

    cover

    Hudební rozhledy 02/09

    Partneři:

     
     
     

    Vyhledávání: