Hudební Rozhledy
Susan Graham
Dvanáct zvídavých otázek, které jsem mezzosopranistce Susan Graham poslala vzhledem k nadcházejícímu koncertu na Pražském jaru, k ní nikdy nedošlo, zastupující agentura selhala, nezprostředkovali ani telefonický rozhovor. To byl únor a Madame Graham poté, co v newyorské Carnegie Hall vzdala poctu svému velkému vzoru Marilyn Horne na galakoncertu k jejím pětasedmdesátinám, pobývala v Evropě. Představovala výběr ze svého širokého repertoáru. V různých městech, s různými orchestry a různými dirigenty zpívala Les nuits d’été, Berliozem zhudebněné básně Théophila Gautiera, pak v Salcburku připomněla své umění mozartovské a v Paříži, v Opéra National, a v opeře v Mnichově zářila v několika představeních jako Charlotta v Massenetově opeře Werther. (Koncertní provedení s Thomasem Hampsonem z roku 2004 existuje na DVD). Do Prahy zavítá Susan Graham v bloku recitálů francouzských písní, které uslyší Lisabon, Praha a Berlín. Zpívá Un frisson français, repertoár svého nejnovějšího CD.
Do Prahy přijede poprvé, nicméně českým posluchačům je známá díky přenosům z Met: můžeme si vybavit její hlas z rozhlasového vysílání Gluckovy opery Ifigenie na Tauridě, zpívala Ifigenii, Plácido Domingo bratra Oresta. Kdo chodí na přenosy filmové, dovede si ji představit důvěrně, buď jako moderátorku, nebo jistě pamatuje listopadový zážitek z Berliozova Faustova prokletí. V technologicky sofistikované režii Roberta Lepage a hudebně strhujícím nastudování Jamese Levina doslova zářila jako přesvědčivě něžná i heroická Markétka.
Ladislav Simon: Spontánnost je základním předpokladem jakékoliv svobodné tvorby
Ladislav Simon (3. 4. 1929) patří k oněm vzácným osobnostem současného umění, která se dokázala významně prosadit jak v oblasti skladatelské a interpretační, tak v aktivitách dramaturgických, režisérských a hudebně-organizačních. Setkávání s jeho hudbou je vzrušující stejně jako připomínky toho, co všechno stačil během svého života iniciovat, a tak není divu, že rozhovor, ke kterému byl u příležitosti koncertu ze své tvorby, který měl být realizován 2. 4. 2009 k jeho životnímu jubileu v kostele sv. Vavřince (ale kvůli skladatelovu náhlému onemocnění musel být nakonec zrušen) vybídnut, původní zadání nejprve více než dvojnásobně překročil…
Duben smutně hudební
Vážení a milí čtenáři,
na měsíc duben je možno nahlížet z nejrůznějších stran počínaje klasickým příslovím „Březen – za kamna vlezem, duben – ještě tam budem“ a sloganem „Duben – měsíc lesů“ konče. O takto pojatém jarním měsíci ovšem popravdě řečeno, nevím, co si vlastně mám myslet, zda je „zelený“ ve smyslu ekologickém nebo v zájmu těžebních a mysliveckých lobby.
Duben je ovšem možno samozřejmě vnímat i jinak. Hudebně. Odehrálo se toho v hudbě dubnů minulých let, desetiletí a staletí opravdu požehnaně, a to nejen u nás doma, ale i v blízkém či vzdálenějším zahraničí. A někdy dokonce i hodně tragického. Například 8. dubna před sto čtyřiadevadesáti lety odešel dobrovolně ze života český hudební skladatel a učitel vzorné školy v Rožmitále pod Třemšínem, Jakub Jan Ryba. Osud autora proslulé české mše vánoční „Hej mistře“ je více než smutný. Ačkoliv se mu v hudbě i ve škole opravdu dařilo, jak jsme již na stránkách Hudebních rozhledů nejednou zmínili, nakonec nedokázal odolat stále více zraňujícím útokům lidské tuposti, malosti a zákeřnosti a raději se s takovým světem rozloučil. Snad ještě smutnější je však skutečnost, že onen svět se dodnes v tomto smyslu k lepšímu nijak nezměnil, ba právě naopak – leckdy se stal v mnoha ohledech snad ještě krutější.
Pražské Jaro 2009
Tou první obnovujeme tradici pražských hostování mezinárodního orchestru mladých Gustav Mahler Jugendorchester, který vystoupí ve Smetanově síni 19. dubna s Mahlerovou Symfonií č. 3 d moll pod taktovkou Ingo Metzmachera s mezzosopranistkou Jane Irwin. Koncertem chceme avizovat blížící se mahlerovské roky 2010 a 2011. A druhá předpremiéra je výsledkem mezioborové spolupráce s Pražským Maratonem – a sice promenádní koncert pro účastníky této akce 10. května v podání Hudby Hradní stráže a policie ČR.
Nechceme být otroky výročí, přijímáme-li některý podnět tohoto typu, snažíme se zachovat rozumnou míru. Tak je tomu v letošním ročníku s Bohuslavem Martinů, který je po Janáčkovi a Sukovi naším nejvýznamnějším skladatelem 20. století. Lze litovat, že se v následujícím období žádnému českému autorovi nepodařilo dosáhnout srovnatelného mezinárodního postavení. Kontext české hudby na mezinárodní scéně se tak po Martinů jakoby vytrácí.
Při zařazování děl Martinů do programu festivalu střídáme akcenty se zmínkami. Pro provedení autorových děl jsme získali řadu významných interpretů. Frank Peter Zimmermann bude hrát Koncert pro housle č. 2 (NDR Sinfonieorchester Hamburg s Christophem von Dohnányim), Régis Pasquier s Bohuslavem Matouškem provedou Koncertantní duo pro dvoje housle a orchestr. Další významný houslista Shlomo Mintz s pianistou Petrem Jiříkovským zařadili Martinů do programu společného recitálu. Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány nabídne Česká filharmonie se Zdeňkem Mácalem, Orchestre Philharmonique du Luxemburg řízený Emmanuelem Krivinem bude hrát Rapsódii, Toccatu e Due Canzoni uvede Kammer¬orchester Basel řízený Kristjanem Järvim. Jiří Bělohlávek s Pražskou komorní filharmonií doprovodí Dagmar Peckovou při provedení cyklu Nipponari. České noneto uvede v sále VŠE tomuto tělesu věnovaný Nonet č. 2. Ikony sborové tvorby připomenou Kühnův dětský a Kühnův smíšený sbor. K naší účasti na projektu Martinů Revisited patří také podíl na muzikologické konferenci, která proběhne v květnu v Praze z iniciativy Institutu Bohuslava Martinů.
Smetanovské dny v Plzni
Únorový čas patří již tradičně v plzeňském kulturním životě hudebnímu festivalu Smetanovské dny, jehož 29. ročník proběhl v sálech Měšťanské besedy, Pekla a ve Velkém hudebním studiu Českého rozhlasu od 1. 2. do 2. 3 2009. Také letošní hudební program byl volně inspirován především ústředním tématem mezioborového vědeckého sympózia o kultuře 19. století „Tělo a tělesnost“, které se uskutečnilo v prostorách Vědecké knihovny Plzeňského kraje. Přestože hlavní osou festivalu zůstala klasická hudba, ani letos nechyběly žánry ze světa nonartificiální hudby.
Tradičně netradiční projekt připravil na úvod festivalu hudební vědec a dirigent Andreas Körper. V letošním ročníku pokračoval ve svém zaměření na hudební minulost města Plzně pásmem dobových textů a básní na téma velkého požáru katedrály sv. Bartoloměje v roce 1835. Hudebního doprovodu se ujal skvělý dirigent a varhaník Adam Viktora, uměleckým přednesem se prezentoval herec Martin Stránský. Andreas Körper přednesl v dalším programu také přednášku nazvanou „Mozart vs. Salieri“ aneb jaký Amadeus nebyl, doplněnou koncertem dvou děl těchto skladatelů (Requiem, KV 626, Piccolo requiem). Interpretovali je Gabriela Eibenová (soprán), Marika Žáková (alt), Jaroslav Březina (tenor), Martino Hammerle-Bortolotti (bas), Orchestr Concertino Notturno Praha, Sbor kaMUFFláž a dirigent Andreas Körper.
Marin Alsop není senzací, ale výbornou dirigentkou
I když v letošní sezoně se u pultu České filharmonie vystřídá kolem dvacítky hostujících dirigentských osobností, přece jen první březnový abonentní koncert (6. 3.) vzbudil u většinou hudebně netečných médií i posluchačské veřejnosti neobvyklý zájem. Žena po dvaasedmdesáti letech v čele orchestru je raritou – po Vítězslavě Kaprálové v roce 1937 – a dnešní svět, bohužel, málo slyší na kvalitu a mnohem více na atrakce. Na zaplněnosti Dvořákovy síně se to hned projevilo! Ponechám stranou bulvárně podbarvené titulky internetových serverů, ale i seriózních deníků, zda Marin Alsop zkrotí či dobře zkrotila (asi tedy těžko zkrotitelné!) filharmoniky... Tak tedy: newyorská rodačka Marin Alsop není žádnou senzací, ale perfektně profesionálně vybavenou umělkyní, která se může měřit s kdejakými maskulinními mistry taktovky, a právě takovou ji podle odvedeného výkonu musíme a máme brát. Ve svých dvaapadesáti letech má na svém kontě nejen pohostinská vystoupení u většiny renomovaných amerických orchestrů, ale i pravidelná pohostinská vystoupení u špičkových těles v Evropě.
Šanson – věc veřejná
Poslední tři večery s názvem Šanson – věc veřejná měly jeden stejný a pro ně už tradiční rys. Opakovala se neopakovatelná atmosféra. To není jediný sympatický paradox, který je zdobí. Prostě – publikum už po léta chodí za svými umělci a umělci za svými v publiku. Milan Jíra tvrdí, že ani tak nejde o koncerty nebo vystoupení, ale o setkání.
Každou druhou středu v měsíci se v sále Konzervatoře Jana Deyla na Maltézském náměstí odvíjí podobný obraz. Dvacet minut před zahájením je sál plný, publikum často během večera a vždy na závěr zpívá spolu a všem se zdá být o něco příjemněji. Na únorovém večeru (11. 2.) umělci připomněli, že je to neplánovaně, zato přesně čtyřicet let, kdy se ctitelé šansonu setkali poprvé 21. 2. 1969. Pak přece jen trochu zavzpomínali v dramaturgii i slovem mluveným.
Brittenova operní zpověď ve Státní opeře
Ve Státní opeře dali pádnou odpověď na otázku po další existenci druhého operního domu v Praze, a to tím nejlepším z možných argumentů: uměleckým činem. Inscenace poslední opery Benjamina Brittena Smrt v Benátkách je výjimečná jak v kontextu produkce Státní opery v posledních letech, tak v kontextu relativně chudičké brittenovské tradice na české operní scéně. Dlužno ovšem dodat, že právě Státní opera přispěla již před lety k rozhojnění této tradice významnou hřivnou, totiž inscenováním Brittenova operního op. 54, The Turn of the Screw, zde přeloženého jako Utahování šroubu. Tato inscenace z roku 2000, byť citlivě a invenčně inscenovaná Jiřím Nekvasilem, však zůstala v půli cesty vinou dramaturgicky neujasněného rozhodnutí Brittenovu operu, v jejíž zvukové výslednici se jako v málokteré jiné uplatňuje originální jazyk se všemi svými valéry, dávat v českém překladu – navíc velice špatném. Při letošní premiéře se již inscenátoři této chyby vyvarovali, a tak se po pětatřiceti letech od svého vzniku dočkalo Brittenovo vrcholné dílo, završující řadu čtrnácti oper, konečně české premiéry, která byla nejen skutečným vrcholem operního festivalu Opera 2009, ale i uměleckou událostí desetiletí, minimálně ve Státní opeře Praha.
Zneklidňující obraz labutí zranitelnosti
Na scéně Národního divadla byla uvedena nová verze baletu Labutí jezero Petra Iljiče Čajkovského. Labutí jezero se od svého prvního uvedení v roce 1877 v Moskvě, v nastudování českého choreografa Václava Reisingera, těší neustálé divácké přízni – v programu k baletu Helena Kazárová vyvrací „ustálený názor“, že Reisingerovo nastudování nebylo zdařilé, když cituje dosud nepublikované prameny. Následující inscenace pak přinesly mnohé změny – v roce 1893 Čajkovskij reviduje původní partituru, když Marius Petipa s Ivanem Vsjevoložským připravují jeho novou produkci; ke spolupráci byl přizván také Lev Ivanov, který byl autorem druhého a čtvrtého jednání. Právě toto petrohradské nastudování z roku 1895 bylo pro tento titul přelomové. Labutí jezero se dostává za hranice Ruska a vzniká celá řada více či méně známých produkcí, z nichž se mnohé v průběhu dvacátého století hlásily právě k choreografickému odkazu Petipy a Ivanova. Ačkoliv je Labutí jezero synonymem klasického baletu, zcela zásadní proměnu pak prodělalo v nonkonformních pojetích Matse Eka (1987, Svansjön) či Mathewa Bornea (1995, Swan Lake). S každým tanečním pojetím přicházejí různé libretistické obměny, které často spočívají v přidání nebo vypuštění některých vedlejších postav nebo v rozličně koncipovaném závěru.
Světová operní divadla IV.
IV. brazílie – São Paolo, Rio De Janeiro, Manaus, Belém, Chile – Santiago De Chile
Hudební život ve státech Jižní Ameriky je relativně bohatý a soustřeďuje se převážně do hlavních měst jednotlivých států a provincií. Při velikosti jihoamerického kontinentu a jeho malém zalidnění na této obrovské ploše se může jevit počet klasických hudebních aktivit ve srovnání s Evropou pochopitelně malý. Nejlépe je na tom nejlidnatější sto sedmdesáti milionová Brazílie, kde stát poměrně slušně kulturu dotuje. Argentina se zase pyšní nejslavnějším operním domem na jižním kontinentu, Teatrem Colón v Buenos Aires. Stabilní kompletní operní soubory v evropském slova smyslu zde až na několik výjimek nejsou, ale zato existuje poměrně hustá síť symfonických těles. Obrovské popularitě se díky temperamentu obyvatelstva těší lidová hudba a tanec. Latinskoamerické země také byly a dále jsou ,,dodavateli“ významných hudebních interpretů. Celý hudební vývoj jihoamerických zemí byl samozřejmě silně poznamenán hispánskou a částečně francouzskou kulturou. Je až s podivem, kolik krásných divadelních a koncertních stánků ve stylu koloniální a později francouzské secesní architektury v jednotlivých zemích vzniklo. Díky vynikajícím místním architektům a bouřlivému urbanistickému vývoji některých měst vznikly také skvosty moderní divadelní architektury jako Národní divadlo v Oscarem Niemayerem projektovaném hlavním městě Brazílii, ojedinělá kruhová stavba opery v brazilské Curitibě, kulturní centrum o několika sálech nesoucí jméno podle slavné venezuelské klavíristky a skladatelky Teresy Carreňo ve venezuelském Caracasu, a mnoho dalších. Prakticky většina těchto staveb se nachází ve vynikajícím stavu a jsou plně funkční. Rozsáhlou rekonstrukcí prochází již třetím rokem legendární Teatro Colón v Buenos Aires. Využívání těchto kulturních stánků je v mnoha případech odlišné od Evropy, protože zde vystupují velmi často směsi souborů a sólistů všech hudebních populárních žánrů, v Jižní Americe tolik oblíbený klasický balet, symfonická tělesa, opera a někdy i činohra. Sály jsou tak užitečně využívány. Velmi časté je hostování zahraničních souborů. Vstupné bývá na evropské poměry díky menší koupěschopnosti obyvatelstva nízké.
Současná éra české opery
IV. Aby se vědělo – Eva Urbanová
Eva Urbanová je operní diva se vším, co k tomu vnějškově patří. Okázale dává najevo význam svého postavení tak jako generace jejích předchůdkyň už nějakých čtyři sta let. Byly a jsou nafoukané, myslí si mnozí, a jakkoli i osobnostní dispozice jistě napomáhají k takové životní image, bylo by to vysvětlení příliš prostinké. Všemi těmi okázalostmi, nedůtklivostí, neustálým vyžadováním pozornosti, vystavování nejmenších detailů všeho kolem sebe na odiv, top stars prostě jen naplňují očekávání, drsněji řečeno, vyhovují požadavkům své kariéry. Neboť jsou divadla a jejich publikum, chcete-li snobské, které by si bez těchto vnějškových atributů nevšimly sebelepších pěvkyň a pěvců. Tato divadla nabízejí svým klientům možnost pobýt v mimořádné společnosti těchto výjimečných, a právě to si zájemci kupují. Kdo těmto zvyklostem nedostojí, z neúprosně roztočeného a konkurenty přeplněného kolotoče vypadne.
Odhaduji, že Eva Urbanová vytváří image velkolepé divy zčásti spontánně, zčásti s plným vědomím marketingových zákonů pěvecké branže. Je to ostatně po staletí stále stejné: primadony dávají nahlédnout do svých originálních zvyků, co si oblékají, čím se voní a líčí, kde nakupují, jakého vozí po štacích maskota. Informace, po nichž lační společenské a bulvární časopisy a je příznačné, že na svých webových stránkách pěvkyně uvádí především takové texty. Neváhá vystupovat s popovými zpěváky. V našem prostředí tím ovšem provokovala, dodnes si mnozí pěvci, a ještě víc kapitáni operních domů neuvědomili, že po roce 1989 musejí opeře a sami sobě vydobýt místo na slunci, jinak se nesmějí divit, že společenská prestiž opery není taková jako dřív! Hvězdy prostě potřebujeme k přežití!
Bohuslav Martinů
IV. dar z „pokladnice“ Rudolfa Firkušného
Roztroušenost pramenů k dílům Bohuslava Martinů je téma na obsáhlou knihu. Málokterý skladatel zanechal své skladby na jednom místě, u některých se však po jejich smrti podaří badatelům soustředit prameny do jednoho muzea nebo významné knihovny. U Bohuslava Martinů se někdy zdá být tento úkol nadlidským. Autor totiž doslova „trousil“ své autografy po celou dobu své umělecké činnosti a záleželo na tom, kde zrovna žil, kdo mu skladby provozoval, kdo mu je vydával, zda je směl v určité době převážet přes kontinenty anebo např. komu se rozhodl udělat radost a nějaký autograf mu věnovat. Institut Bohuslava Martinů již více než deset let (celkem úspěšně) usiluje o získávání kopií všech dostupných autografů, kopií se zanáškami skladatele nebo interpreta, korespondence nebo dalších pramenů (dříve ve formě papírové, dnes zejména formou digitalizace). Často je to úkol nelehký, protože ne všechny archivy nebo soukromí vlastníci jsou ochotni nechat badatele do svých „pokladnic“ nahlédnout. Někdy však vysvitne hvězdička na potemnělém badatelském poli a i mezi vlastníky těchto vzácných dokumentů se najdou lidé, kteří chápou, jak je zpřístupnění autografních pramenů pro další výzkum o skladateli důležitý.
V dubnu roku 2007 se Institutu podařilo získat pro Nadaci Bohuslava Martinů darem celou řadu autografů, kopií, tisků a korespondence (15 dopisů) spolu s jednou fotografií od Veronique Firkušný-Callegari a Igora Firkušného, dětí klavíristy Rudolfa Firkušného. Získané dokumenty (nyní již z větší části zdigitalizované v Institutu) jsou velmi důležitými prameny pro chystanou kritickou edici.
200 let pražské konzervatoře
IV. ředitelé: Jindřich Káan z Albestů a Vítězslav Novák
Po smrti Karla Knittla převzal v roce 1907 řízení konzervatoře na dalších dvanáct let profesor klavírní hry a dirigent školního orchestru Jindřich Káan z Albestů. Doba jeho ředitelování by se bez obav dala nazvat dobou prosperity.
Jindřich Káan z Albestů
Jindřich Káan z Albestů (též. Jindřich z Káanů, 1852–1926), klavírní virtuóz, skladatel a vynikající pedagog, se narodil v Tarnopoli na Ukrajině. Původ exotického jména lze najít v uherském šlechtickém rodě, ze kterého pocházel jeho otec. Malý Jindřich však vyrůstal v Čechách – od roku 1853 žil v Klatovech a později, v roce 1860, se rodina přestěhovala do Prahy. Zde zdárně dokončil gymnázium a zároveň soukromě studoval klavírní hru a skladbu v Prokschově ústavu a u Viléma Blodka, jehož se stal nejvýznamnějším žákem. Byl to právě přísný učitel Blodek, který u mladého Jindřicha rozvinul jeho vynikající technické dispozice.
Roku 1874 Káan absolvoval varhanickou školu. Již svým prvním veřejným vystoupením si vydobyl uznání vynikajícího klavírního virtuóza. Po Smetanovi zaujal přední místo mezi českými výkonnými umělci, ale díky nezvladatelné trémě se jeho vlohy nemohly v budoucnu více projevit. V letech 1876–1884 byl učitelem hudby u knížete Fürstenberka v Lánech. Po návratu do Prahy se stal vyhledávaným klavírním učitelem a skladatelem. Rokem 1889 se začíná jeho působení na konzervatoři, kde pracuje jako profesor vyšší klavírní hry a od roku 1901 působí též jako profesor hry komorní. Vychoval zde celou řadu uměleckých osobností, z nichž nejznámější – Karel Hoffmeister – se stal jeho pokračovatelem na konzervatoři, kde působil jako profesor klavírní hry a později i jako rektor. Za nemocného ředitele Karla Knittla Káan převzal řízení ústavního orchestru. Skladatelsky byl velice plodný, ale jeho vlastní hudební dílo, které bylo rozsáhlé, se žádného většího ocenění nedočkalo. Nejvyššího uznání se dostalo jeho virtuózním klavírním transkripcím a fantaziím. Díky vřelému poměru k dílu B. Smetany a A. Dvořáka se věnoval klavírním transkripcím jejich děl, které přispěly k popularitě zejména Smetanových skladeb. V odborné revizi vydal Smetanovu klavírní pozůstalost a zasloužil se o úpravu klavírních výtahů z děl Blodka a Dvořáka. Pro žáky vyšla v roce 1913 jeho příručka Postup při vyučování hře klavírní a v roce 1921 byly knižně vydány vzpomínkové Paměti.
