Hudební Rozhledy
Annette Dasch
Letošní, již 51. ročník Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl, ukončí vystoupení německé sopranistky Annette Dasch, která se v galakoncertu z cyklu Hvězdy operního nebe za doprovodu Pražské komorní filharmonie, řízené Alexanderem Joelem, publiku představí v áriích z několika oper Wolfganga Amadea Mozarta, mezi nimiž nebudou chybět ani takové tituly jako např. Figarova svatba, Don Giovanni, Così fan tutte, La clemenza di Tito či Kouzelná flétna. Chtěli jsme vám proto, milí čtenáři, s touto skvělou sólistkou, která laickou veřejnost i kritiky výrazně zaujala například v salcburské inscenaci Haydnovy Armidy přede dvěma lety a u nás se představila 27. ledna loňského roku ve Stavovském divadle, přinést aktuální rozhovor. Vídeňská agentura Italartist/Austroconcert, která ji zastupuje, však opět na celé čáře zklamala, a deset dní po uzávěrce časopisu, kdy měla poslední termín k jeho odevzdání, jenž závazně potvrdila, se nechala slyšet, že se nakonec odpovědí nedočkáme. Opět jsme tedy museli improvizovat a na poslední chvíli využít rozhovoru staršího, uveřejněného přede dvěma lety v časopise Das Opernglas (7-8/2007) na straně 38–42, který vedla Ursula Ihrensberger a pro nás jej z němčiny přeložil Ivan Žáček.
Zuzana Lapčíková: Cimbál mně učaroval
Podle hesla v české verzi slovníku Wikipedie je Zuzana Lapčíková (nar. 16. 3. 1968 ve Zlíně) folklorní a folkovou zpěvačkou, cimbalistkou, folkloristkou, scénáristkou, skladatelkou a aranžérkou. Heslo Lapčíková, Zuzana v elektronickém Českém hudebním slovníku (autor Petr Ch. Kalina) se spokojuje s poněkud střízlivější charakteristikou – uvádí jen dvě profese: folklorní zpěvačka a cimbalistka. Ale i Wikipedie má pravdu: všech těch šest profesí Zuzana Lapčíková skutečně vykonává. Alespoň tedy stručně k jejím životopisným údajům: na brněnské konzervatoři studovala hru na cimbál u Milady Vlasákové; poté se věnovala studiu etnologie a hudební vědy na Masarykově univerzitě; od roku 1980 je členkou souboru Včelaran. Lapčíková hrála a nahrávala s cimbálovými muzikami, ale také s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů, s Pražskou komorní filharmonií, se souborem Virtuosi di Praga, s Filharmonií Brno, spolupracovala s prof. Milošem Štědroněm, se zpěvačkou Idou Kelarovou, s pianistou Emilem Viklickým a jeho triem, s Jiřím Pavlicou atd. Ve spolupráci se souborem Ad libitum Moravia, který s Viklickým a Pavlicou v roce 1993 založila, uplatnila Lapčíková svůj smysl pro experiment ve zdařilém pokusu o fúzi moravského folkloru s jinými žánry a sloučila zvuk klasického jazzového tria se zvukem cimbálu. K neopominutelným aktivitám Zuzany Lapčíkové patří její hudba k divadelním představením.
Vyrůstala jsem v prostředí slovácké dědiny Topolné, ještě hodně ovlivněném tradicí, a hlavně v dosti tradiční rodině. Prarodiče a maminka mě učili od dětství zpívat především lidové písničky; kontrastně můj strýc, který měl už za mého dětství svoji taneční kapelu, doma poslouchal různé hudební žánry. Už brzy v předškolním věku mi začal nenápadně nosit hudební nástroje – zobcové flétny, kytaru, pak se rodina rozhodla, abych se hudebně vzdělávala na tehdejší LŠU – nejdříve ve hře na klavír, později ve hře na cimbál. V napajedelské hudební škole stál dlouho nepoužívaný starý cimbál zn. Primas a shodou okolností se tam právě objevila dáma, která hru na cimbál vystudovala na kroměřížské konzervatoři, paní učitelka Jindřiška Šáchová. Já jsem ji uprosila, aby mě začala vyučovat. Cimbál mně učaroval; ačkoliv jsem vystudovala uherskohradišťské gymnázium, rozhodla jsem se vrátit mezi středoškoláky na brněnskou konzervatoř. To už bylo období sbírání zkušeností na všech možných hudebních frontách – v cimbálových muzikách na Slovácku, v BROLNu, hostování v orchestrech atd. V té době jsem natočila také svoji první autorskou desku s folklorním souborem Včelaran, který jsem vedla.
Pocta hudbě
Vážení a milí čtenáři,
přemýšleli jste někdy o tom, jaké by to vlastně bylo, kdyby hudby nebylo? Zkusili jste si představit pouhý svět ticha? Bez zvuků a tónů? Anebo pouze se zvuky padajících kamenů, bouřícího hromu a kdybychom zašli až do současnosti, tak vrčení automobilových motorů, skřípotu vlakových brzd a rachotu pracujících strojů? Dosti děsivá představa, nemyslíte? I když, jak se to vezme. Známý perský učenec, především filozof a lékař, Avicenna na počátku 11. století napsal:
„Zvuk je nutný pro naši existenci. Je spontánním projevem, jehož trvání je omezené. Máme k němu přirozený sklon. Má vliv na člověka i na zvíře, je na pomoc v případě nebezpečí. Má vlastnosti, které jsou mu dány od přirozenosti, a jiné, které jsou mu dány lidským uměním. Utišuje zármutek zvířat, uklidňuje jejich bolest, slouží k vyjádření jejich radosti nebo zármutku.“
Pražský pěvecký sbor Smetana oslavil stoleté jubileum
Slavnostním koncertem, který se konal 4. dubna 2009 v Dvořákově síni Rudolfina, oslavil stoleté jubileum Pražský pěvecký sbor Smetana. Připomeňme si alespoň v krátkosti nejdůležitější mezníky jeho historie.
Počátky sboru sahají do roku 1909, kdy byl při Občanské besedě na pražském Smíchově ustaven pěvecký kroužek s názvem Pěvecká šestnáctka, jehož sbormistrem se po několika měsících stal Rudolf Černý (1876–1949). Podle vzoru Pěveckého sdružení moravských učitelů směřoval sbor od počátku ke koncertnímu typu sborového zpěvu. Jedním z prvních kroků sbormistra bylo zrušení klauzule o maximálním počtu šestnácti členů a poté následoval další organizační krok – odloučení od Občanské besedy a přejmenování sboru na Smíchovské pěvecké sdružení Šestnáctka. Brzy se dostavil i první významný umělecký úspěch, kterým bylo vítězství na pěveckém klání v Plzni v roce 1912. Nadějný rozlet sboru však zbrzdila světová válka. K obnovení činnosti došlo hned na podzim roku 1918, a to pod novým názvem Pěvecký sbor Smetana, který byl zanedlouho nato upraven do definitivní podoby Pražský pěvecký sbor Smetana. Stejně jako PSMU se v meziválečném období orientoval především na českou sborovou literaturu, kdy jeho kmenový repertoár představovala díla Smetany, Křížkovského, Foerstra a Nováka.
Raduj se se mnou, živote!
Sopranistka Martina Janková – horalka, která přešla z beskydských kopečků do alpských hor, z Ostravské konzervatoře na Hudební akademii do Basileje, do opery v Curychu, na festival do Salcburku… Z nového švýcarského domova přijíždí do Česka vybavena znalostmi, zkušenostmi, repertoárem a vzbuzuje nadšení. Aktuálně haydnovsky a nadvakrát – koncertem na Pražském jaru a novinkou Supraphonu: Recollection – písně Josepha Haydna: Anglické kanzonety, Německé písně a Skotské a velšské lidové písně. Sešly jsme se ve chvíli, kdy své nové CD dostala prvně do rukou.
Recollection má několik významů – jednak collect – sbírat, sbírka a také vzpomínat. A to nejen na něco jen tak lehce vzpomenout, také to opravdu křísit. Vyvolat ducha dávno zapomenutého, oživit jej. To se mně ohromně líbí. O to se s pianistou Gérardem Wyssem snažíme, oživit krásy třeba zapomenuté, aby zazněly opět v plné síle a kráse a znovu oslovily lidská srdce. Také je to titul jedné písně z Anglických kanzonet.
Česká filharmonie s novým šéfdirigentem, Eliahu Inbalem
Jestliže designovaný šéfdirigent České filharmonie Eliahu Inbal sympaticky uvedl ve svém prvním dubnovém programu výhradně tvorbu dvacátého století – Brittena, Schulhoffa a Skrjabina, pak pro druhé vystoupení v následujícím týdnu (píši o pátečním večeru 24. 4.) zvolil neméně přitažlivý program, tentokrát sestavený ze dvou pátých symfonií. Vedle rané Dvořákovy Symfonie č. 5 F dur zaznělo opět vrcholné dílo tvorby 20. století – slavná Pátá Dmitrije Šostakoviče. Dvořák psal svou symfonii v roce 1875 ve velkém tvůrčím přetlaku a s oprávněnou mladistvou nadějí, že konečně prorazí do širšího hudebního povědomí a že nemůže být už daleko doba, kdy přesvědčí širokou veřejnost o svých uměleckých kvalitách. Je to bezprostřední, nevykalkulovaná hudba intenzivní lyrické působivosti i vzletné, spontánně výbušné, radostné nálady. Inbal se prezentoval jako umělec, který Dvořákově upřímné, emocionálně silné výpovědi dobře rozumí. Vždyť také měl před sebou orchestr, který má tuto hudbu v krvi jako žádný jiný. Ve své interpretaci nepotřeboval filharmonikům vštěpovat jakékoli speciální impulzy, dal pouze jejich hráčskému umění potřebný prostor a ti se mu odměňovali maximální pozorností, ušlechtilým projevem a plným nasazením. Zejména hráči na dechové nástroje (např. klarinetista Tomáš Kopáček či flétnistka Andrea Pazderová a znamenitá hornová skupina) excelovali nejen v úvodní větě s jejími přírodními reminiscencemi i temperamentem, v zamyšlené kantiléně druhé věty však byli posluchači jistě spokojeni i s lahodností a vroucností smyčců. Také finale Inbal vygradoval bez zbytečné exaltovanosti, ale v plném vyznění duchaplných myšlenek spějících až k jásavému vyvrcholení.
Americká Rusalka a slovenský Oněgin
Mladá americká sopranistka Nicole Cabell se dostala poprvé do povědomí před čtyřmi lety, když zvítězila v mezinárodní pěvecké soutěži BBC Winter of the World ve velšském Cardiffu. Do širšího povědomí se u nás dostala teprve nedávno, zásluhou Dornhelmovy filmové adaptace Pucciniho Bohémy, kde jako zářivá Musetta směle konkuruje ústřední dvojici Anně Netrebko a Rolandu Villazónovi. Její pražský galakoncert byl tedy velmi dobře načasován.
Nicole Cabell se českému publiku představila 29. 4. ve Smetanově síni Obecního domu v Praze za doprovodu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK pod taktovkou mladého chorvatského dirigenta Ivana Repušiće. Jako partner pěvkyně vystoupil slovenský barytonista Aleš Jenis. Také jeho pozvání bylo dobrou volbou. Vnějšími i vnitřními předpoklady – zjevem, věkem, charakterem hlasu i způsobem projevu – se k sobě oba znamenitě hodili. Vysocí, štíhlí, mladí, udržující stálý kontakt s publikem, a přitom uměření. Také po pěvecké stránce dokonale souznívali. Ani ona, ani on neoplývají hlasy, které vynikají silou a „bourají operní domy a koncertní sály“. Zato oslňují svou barvou, ohebností a elegancí, mají v sobě napětí, tajemství i sex. Její soprán neztrácí svou temně sametovou lahodnost ani v nejvyšších polohách, jeho baryton naopak zaujme svou světlostí a lehkostí.
Nový šéf chce dodržet tříletou smlouvu
Na čtyřech koncertech v pražském Rudolfinu řídil v dubnu Českou filharmonii ve dvou rozdílných programech její budoucí šéfdirigent Eliahu Inbal. Třiasedmdesátiletý Izraelec se dvěma pasy (kromě izraelského má i britský) nastoupí na tři roky od září. Během dvoutýdenního pobytu v Praze pronikly na veřejnost zprávy o jeho jednání s budoucím generálním ředitelem ČF Vladimírem Darjaninem ohledně délky již uzavřené smlouvy, kterou Inbal podepsal ještě s předcházejícím vedením orchestru, tj. s Václavem Riedlbauchem.
Jste zároveň šéfem v japonském Tokiu i italských Benátkách, stačíte to skloubit s Prahou?
To mi nebude dělat žádné problémy. Vždy jsem v Tokiu u Metropolitan Orchestra jen dva, tři týdny a pak se vracím hned do Evropy. Benátky a divadlo La Fenice jsou pro mne stará láska, miluji město a jeho atmosféru, tak jako nyní Prahu. Mám tam ale jen několik představení ročně a za dva roky bude má smlouva končit. V Tokiu mám smlouvu do roku 2014.
Pro člověka s dlouholetými zkušenostmi právě z Itálie se není čeho obávat. Zvládnout proslulý italský chaos a temperament včetně odborů a stálé improvizace je dobrá zkušenost. V Japonsku – tam je zase všechno velice perfektní, fungující, bez improvizací, vše pečlivě připraveno. Jsou to takové dva protiklady. V Praze se chci soustředit jen na hudbu, na přípravu koncertních programů a ostatní přenechám novému vedení. Věřím, že s orchestrem budu mít ty nejlepší vztahy. Vždyť se známe od 90. let, co jsem filharmonii poprvé dirigoval.
Koncert z tvorby Jana Vičara
Slovní spojení „široký tvůrčí záběr“ užíváme při charakterizaci jednotlivých osobností soudobého hudebního života často, pokud bychom však chtěli vytipovat ony současníky, na něž se zmíněné rčení hodí obzvlášť trefně, nemohli bychom si nevzpomenut na olomouckého rodáka, profesora Jana Vičara (1949), o němž je obecně známo, že se dovede stejně samozřejmě pohybovat na poli muzikologie, hudební publicistiky, hudební pedagogiky i ve vlastních aktivitách skladatelských, přičemž ti, kteří ho znají blíže, by k tomu mohli dodat, že se to týká i sféry šéfredaktorské, hudebně popularizační, hudebně-manažérské nebo hudebně- kritické. Také životní dráha, která Vičara zavedla hned na několik významných působišť a která neustále osciluje mezi Moravou a Prahou, aby občas přeskočila za oceán, je v lecčems výjimečná. Vzpomeňme například na období z počátku 80. let, kdy po absolvování Palackého univerzity v Olomouci a přestupu z Janáčkovy akademie na HAMU byl zároveň studentem a externím pedagogem, takže vlastně učil (šlo o estetiku a obecnou teorii umění) své spolužáky. Vlastnost vydávat veškerou energii beze zbytku svému poslání a přitom ji věnovat několika oborům současně mu už zůstala. Jen ve zkratce, byl to on, kdo vedl na HAMU zcela nový studijní obor zaměřený na hudební management, kdo prosadil na akademii speciální semináře pro potencionální hudební kritiky a kdo – inspirován vlastní víceoborovou praxí – inicioval na fakultě zajímavý projekt s názvem Svár teorie s praxí, aby se uznávaní teoretici mohli prezentovat nejen svými hudebními studiemi, ale také přímo svou hudbou.
Febiofest s Bohémou a Bachem
Hudební filmy sice opět netvořily samostatnou sekci letošního 16. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Febiofest, ale to neznamená, že by úplně chyběly v programu. Ve dnech 26. 3. až 3. 4. v Praze bylo promítnuto pro 70 tisíc diváků 214 projekcí z 58 zemí. Z 23 pražských sekcí měly hudbě nejblíže sekce věnované osobnostem režisérů Wima Wenderse a Barbeta Schroedera.
První je mj. tvůrcem slavného dokumentu o kubánských muzikantech Buena Vista Social Club (i v Praze se znova promítal) a i v jeho dalších snímcích jako Nebe nad Berlínem či Tak daleko, tak blízko hraje doprovodná hudba velkou roli a často ve svých snímcích umisťuje své oblíbené kapely a zpěváky, na jejichž koncerty hrdinové jeho filmů jakoby náhodou zavítají (Nick Cave, Lou Reed). I ve snímku Lisabonský příběh (z roku 1994) je jedním z hrdinů portugalská zpěvačka Teresa Salguero s kapelou Madredeus, k dalším snímkům mu psali hudbu Jim Jarmusch či Ry Cooder. Wenders přijel do Prahy, aby převzal cenu Kristián za celoživotní tvorbu. Do Prahy přijel i francouzský režisér iránského původu Barbet Schroeder, který koncem 60. let objevil jako autory hudby pro své první snímky později slavnou kapelu Pink Floyd. Nejznámější z nich, film More z roku 1969, se promítal i na festivalu. „Pink Floyd tehdy psali a natáčeli každou desku téměř jeden rok a já jsem od nich chtěl, aby natočili hudbu k filmu za 14 dní,“ vyprávěl Hudebním rozhledům režisér. „Když pak zjistili, že se LP z filmu dobře prodává, byli překvapeni a napsali mi hudbu i k dalšímu snímku Údolí,“ vysvětlil.
Vycpálek a Klusák v Brně
Z iniciativy skladatele Jana Klusáka se konal v Janáčkově divadle 4. 5. mimořádný koncert Filharmonie Brno. Orchestr s dirigentem Stanislavem Vavřínkem tady zahrál dvě chorální fantasie na duchovní písně z doby Husovy Vzhůru srdce, op. 30 Ladislava Vycpálka a 10. invenci pro velký orchestr Tetragrammaton sive Nomina Eius Jana Klusáka. Po přestávce pak spolu se sopranistkou Marií Fajtovou, tenoristou Peterem Bergerem a barytonistou Ivanem Kusnjerem provedli kantátu Ladislava Vycpálka na žalmové texty Blahoslavený ten člověk, op. 23. Hlediště Janáčkova divadla bylo zaplněno asi ze dvou třetin či tří čtvrtin, ale sešlo se tu publikum do značné míry odborně zainteresované, uvědomující si význam a mimořádné postavení hraných děl v celkovém profilu české hudby z posledního třičtvrtěstoletí. Koncert se konal u příležitosti několika významných výročí: Jan Klusák dovršil krátce předtím 75. rok života a letos uplynulo 40 let od smrti Ladislava Vycpálka; před 75 lety se konala v Brně premiéra nejdelšího díla programu – Vycpálkovy kantáty Blahoslavený ten člověk – na koncertě Filharmonického spolku Beseda brněnská. Proto bylo zvoleno pro vzácné dnešní oživení tohoto díla právě Brno. Předchůdcové dnešních předních brněnských interpretů kantát a oratorií měli před třemi čtvrtěmi století zřejmě více úcty k takovýmto uměleckým hodnotám, než dnešní Filharmonie Brno. Už brzy po začátku první z Vycpálkových chorálních fantazií Vzhůru srdce na téma písně Buoh všemohúcí byly nepřesnosti v souhře i intonaci, celé dílo bylo předneseno jaksi vlažně, nekoncentrovaně a bez patosu, jaký k němu nepochybně patří. A tak bylo zahráno mnohem hůře, než jak zaznělo naposled zjara 2000 v rámci jubilejního cyklu české orchestrální tvorby, kde je zahrál Symfonický orchestr Českého rozhlasu s dirigentem Ondřejem Kukalem. Ještě hůře si orchestr poradil s 10. invencí Jana Klusáka Tetragrammaton sive Nomina Eius, k jejíž hudbě zřejmě nenašlo těleso vztah a nepochopilo ji. To vyplývá nejen z bezprecedentně urážlivé telefonické stížnosti funkcionáře samosprávy orchestru, jakou že to skladbu rozhlas svěřuje brněnskému orchestru. Mimochodem to byla stížnost zcela nesmyslná, rozhlas jen zařizoval nahrávku koncertu a jeho program neobjednal. Také tady nebyla hudba pojata optimálně a bez patřičného výrazového působení.
Příliš ušlechtilý Rinaldo
Letošní 250. výročí úmrtí Georga Friedricha Händela připomněla i opera Národního divadla. Zapojila se do mezinárodního koprodukčního projektu, při kterém se Händelův Rinaldo v nastudování Václava Lukse a jeho Collegia 1704 představil nejen v pražském Stavovském divadle, ale pokračuje pak i v Le Théâtre de Caen, L’Opéra de Rennes a Le Grand Théâtre de Luxembourg. Po Händelově opeře Acis a Galatea v roce 1959 (dirigent Robert Brock a režie Hanuš Thein) se tak na jeviště v rámci Národního divadla dostává teprve druhá Händelova opera. Základní interpretační posun barokních oper za oněch padesát let je zřejmý na první pohled – už se nezpívá v češtině, ale v originále, v tomto případě italském, a orchestr Národního divadla pro takový případ nahrazuje uskupení specializované na barokní hudbu včetně nástrojového vybavení a ladění („a“ zde bylo 415 Hz) v čele se stejně zaměřeným dirigentem. Potud Národní divadlo respektovalo současný standard.
Operní snář v Brně
Julietta Bohuslava Martinů je z rodu a času surrealismu a freudovských objevů lidské duše. Poprvé byla uvedena v Praze v roce 1938, dva roky po velkolepých oslavách K. H. Máchy, jehož čeští surrealisté prohlásili duchovním otcem, a kdy Martinů shodou okolností začal operu komponovat. Necelý rok poté už hitlerovské hordy Evropu na dlouhá desetiletí ze snů brutálně probudily. Hra Georgese Neveuxe Julie aneb Snář ovšem české divadlo okouzlila už v roce 1932, krátce po pařížské premiéře, uprostřed hospodářské krize, pokud bychom chtěli hledat paralely se současností. Diváky zprvu nenadchla, ale jak moc se vryla do paměti aktérů, dokládá tehdejší činoherní představitel Michela Eduard Kohout, když podle hry nazval ještě po skoro půlstoletí své paměti.
Přímé přenosy z MET - Gioacchino Rossini: La Cenerentola
Opera s pohádkovým názvem a s pohádkovým námětem řešeným čistě nepohádkově – to je Rossiniho Popelka (La Cenerentola). Její dějový půvab je právě v onom zcivilnění příběhu, jinak známého z Perraulta – obejde se bez ztraceného střevíčku, místo zlé macechy tu vystupuje nemilující otec snící o panské kariéře, dobrou vílu kmotřičku nahrazuje moudrý filozof a své místo zde najde i vděčná a mnoha komediemi ověřená záměna pána a sluhy, v tomto případě prince Ramira a jeho komorníka Dandiniho. Hudební půvab je v Popelce stejný jako ve všech vrcholných Rossiniho operách. Snad jen pěvecké party jsou tu možná ještě náročnější než v těch ostatních. Vždyť kromě titulní role psané pro koloraturní mezzosoprán (konkrétně pro Isabellu Colbranovou) tu umění koloratury musí ovládat tenor (Ramiro) a dokonce i baryton (Dandini) a značně obtížné jsou rovněž obě basové role (Magnifico, Alidoro). To je zřejmě důvod, proč se Popelka – přestože jde o dílo divácky vděčné – na našich jevištích prakticky neobjevuje. V Praze byla naposledy inscenována před 67 lety a od té doby s ní zde pouze jednou hostovala v roce 2003 Opera Slovenského národního divadla z Bratislavy.
Světová operní divadla IV.
VI. Panama, Kostarika, Salvador, Guatemala
Hudební kultura zemí střední Ameriky se vyvíjela podobně jako u ostatních latinskoamerických států hlavně pod vlivem exportovaných hispánských a všeobecně evropských kultur. Všude ale docházelo k míšení a k vlivu místních domorodých hudebních prvků do aplikované hudby.
Ve všech větších městech tak vznikala divadla po vzoru scén evropských. Opery byly provozovány nejčastěji italskými a francouzskými operními společnostmi. Stálé operní soubory zde na rozdíl od Argentiny, Brazílie nebo Chile nevznikly. Opery, ale hlavně koncertní hudba se však provozují často, tudíž honosné, důstojné budovy došly svého uplatnění mírou vrchovatou.
Cecilia Bartoli v Budapešti
Slavná sopranistka Cecilia Bartoli vystoupila 1. a 4. 5. v Budapešti v Paláci umění (v Koncertní síni Bély Bartóka) ve dvou rozličných programech, nazvaných – Händel a Řím a Pocta Marii Malibran. Tato jedinečná umělkyně (nar. 4.6. 1966 v Římě) vystoupila již v osmi letech v Pucciniho Tosce jako Pasáček. Studovala na Římské konzervatoři svaté Cecilie, a záhy na sebe upoutala pozornost nejen veřejnosti, ale i velkých dirigentů.
Její profesionální debut se uskutečnil v r. 1987 ve Veronské aréně. O rok později vytvořila v Curychu a Kolíně nad Rýnem Rosinu v Rossiniho Lazebníku sevillském. Posluchači byli uchváceni, kritiky byly nadšené. Zanedlouho vystupovala ve všech velkých světových operních domech. Její doménou jsou opery Mozartovy a Rossiniho. Její CD alba u firmy Decca (Vivaldi, Gluck, Salieri, Opera probita, Hommage à Malibran) jsou dostatečně známa a ceněna.
Současná éra české opery
VI. Aby se vědělo – Roman Janál
Studio Ypsilon hraje Fausta a Markétku – samozřejmě zcela po svém, jako večer na dané téma, tedy na daná témata: Faust, Charles Gounod, opera se všemi manýrami operních hvězd... Z velkooperního světa sem vpadá Mefisto, který okázale dává na odiv svou odhalenou hruď i hlas. Parodii do sebe zahleděného operáctví na jevišti Studia Ypsilon předvádí Roman Janál – sólista pražského Národního divadla. A nikterak se při tom neztratí ve společnosti osobností, jakými jsou Martin Dejdar, Arnošt Goldflam, Jan Jirán či Jaroslava Kretschmerová.
Však Roman Janál v Praze začínal (po hostování na scéně Státní opery v Sofii v době studií na tamní Hudební akademii a po půlročním angažmá v Banské Bystrici) v Opeře Furore – tedy v divadle, které bylo tak trochu recesí, ale zároveň velmi cíleně, provokativně na konci osmdesátých let (Opera Furore vznikla v roce 1989) přicházelo s alternativním pohledem na operní divadlo. Velké, vážné, ušlechtilé umění bylo staženo z piedestalu. Mistra Mozarta Opera Furore (později přizvaná na Operu Mozart) ve Smetanově muzeu na Novotného látce představila ve scénické koláži klipů – vypointovaných výstupů dovádějících situace z Mozarta tak trochu ad absurdum, případně zavádějících je tak trochu jinam. Roman Janál tu účinkoval mj. v druhé řadě The best of Mozart – a zvláště půvabná byla jeho studie rozšafného juchajícího bavoráka v árii Papagena. A duet Dona Giovanniho s Zerlinkou: jak se neobratně pokoušeli vzájemně vysvobodit ze šatů. Dolopotili se až k bílým nočním košilím, sfoukli svíce a odhodili i tento oděv. Načež se zavlnili ve zběsilém tanci – dvě těla v krajkových černých trikotech. Mimochodem – klobouk dolů, jak brilantně technicky při těchto pohybově značně náročných etudách Janál mozartovské árie zpíval. Rozhodně to byla škola v opeře nepříliš vídaného herectví.
200 let Pražské konzervatoře
VI. Josef Suk
Jedenáctým ředitelem Pražské konzervatoře, respektive od zestátnění školy a vzniku mistrovské školy (po r. 1919) rektorem, se stal hudební skladatel Josef Suk (1874–1935).
Vybíraný a volený byl rektor podle zákonů nové Československé republiky z profesorů tříd mistrovské školy vždy na funkční období jediného školního roku. Suk byl zvolen celkem čtyřikrát, poprvé pro školní rok 1924/25 a hned pro rok následný 1925/6, pak po dalších sedmi letech pro školní rok 1933/34 a 1934/35. Zvolen byl vždy jednohlasně.
Josef Suk, rodák z Křečovic poblíž Neveklova ve středních Čechách, byl sám absolventem Pražské konzervatoře. Přišel sem z venkovského prostředí, otec – také Josef – byl učitelem a posléze řídícím křečovické školy (v níž je dodnes dochovaná – veřejnosti přístupná – skladatelova rodná světnička), ale také varhaníkem křečovického kůru a kapelníkem místní kapely. Své nejmladší dítě, syna Pepouška, učil hrát na housle a klavír. Josef Suk (syn) přišel ke zkouškám na Pražskou konzervatoř už jako jedenáctiletý; komisi se asi jevil dokonce mladší. V záznamu přijímacích zkoušek je jeho věk uveden o rok nižší (desetiletý) a v rubrice příloh nacházíme poznámku: „gesund, schwächlich“ (zdráv, slabější).
Varhanářství v českých zemích
VI. Jan Kubát (Kutná Hora – Kaňk)
Mezi současnými aktivními varhanáři nacházíme jméno, k němuž bezesporu patří čestný titul doyen. Je jím Jan Kubát, který si v letošním roce připomíná neuvěřitelných 65 let varhanářské činnosti. Navíc můžeme hovořit o nepřerušené rodinné tradici, která sahá ještě hlouběji – jeho otec Jan Kubát st. získal výuční list už v roce 1907. Všichni varhanáři z této rodiny se specializovali na jeden z nejnáročnějších varhanářských oborů – výrobu kovových, zejména cínových píšťal. Tyto skutečnosti si zaslouží bližší pozornost. Díky ochotě pana Kubáta je možné spolu s jeho ústními informacemi poprvé zveřejnit některé doklady, které představují cenný materiál k historii našeho varhanářství. Proto tentokráte uvádíme podstatnou část rozhovoru formou uceleného výkladu a vlastní dialog s Janem Kubátem zaměřujeme jen na jeho nejzajímavější zkušenosti a pohledy.
