Scéna.cz 

TEATRO MINIMO v Arše

Ve spolupráci s Italským kulturním institutem zařadilo divadlo Archa ve dnech 27. a 28. 2. do svého programu vystoupení loutkového divadla Teatro Minimo z Florencie. Autorkou loutek, režisérkou a současně jednou z loutkoherců je Američanka Amy Luckenbach. Ta studovala původně klasické divadlo a sochařství. V roce 1964 se ve Florencii setkala s českým divadlem Drak. Toto setkání ji ovlivnilo natolik, že se od té doby věnuje loutkovému divadlu. Pracuje s loutkami různé velikosti a značně originálním způsobem.
V pražském představení jsme měli příležitost zhlédnout dvě samostatná díla rozličného charakteru, která spojovala osobnost význačného italského básníka Edoarda Sanguinetiho (nar. 1930). Je autorem textů obou děl. První – Novissimum Testamentum – je založeno na zvukové podobě slavné básně téhož názvu. Je psána ve starobylém metru a bilan-cuje vlastní básníkův život. Je to báseň svou povahou apokalyptická a v tomto duchu také zní z reproduktorů v au-tentickém a rytmicky výrazném, působivém přednesu samého autora. K tomu si Amy Luckenbach „přibásnila“ scénickou akci. V mrtvolně sporém osvětlení leží na smrtelné posteli loutka z papíru a hadrů, představující básníka. Loutka se na lůžku neklidně převaluje. Čas od času se k tomu objeví v matném světle osoba nebo symbol něčeho, o čem je řeč v básni. Je to celkem působivé, ale přece jen zjišťujeme, že rekvizity, které se objeví, jsou vybrány ne podle jejich důležitosti v textu básně, ale podle snadnosti jejich realizace. Opodál stojící přesýpací hodiny působí trochu lacině. Přesto dokáže toto „lůžko Smrti a Sexu“ (citace z programu) plně upoutat pozornost po celou dobu recitace básně. Tato první část trvá necelou půlhodinu.

Po přestávce byla na programu „původní loutková opera“ A-Ronne. Autorem libreta je opět Sanguineti, autorem „hudebního“ ztvárnění je Luciano Berio (1925). Text je poměrně velmi krátký (pouhých 15 veršových řádků) a člení se do tří částí, které sám Sanguineti nazval jednoduše Začátek – Prostředek – Konec. Text je vícejazyčný (italský, francouzský, německý atd.). Latinu zde slyšíme v italské výslovnosti. Shrneme-li poněkud nešetrně básníkův text, je smyslem asi toto: Na mém počátku bylo slovo, v prostředku mého těla je sex, na mém konci je hudba. Samotné A-Ronne znamená obdobu A až Z či alfa – omega. Berio postupoval tak, že text vokalizoval, nechal jeho části přednášet, šeptat, křičet a zpívat několika hlasům, text drobil až po jednotlivé zvuky a naopak spojoval do slabik, slov i celých větných úseků, které se často opakují. Ke konci se všechny hlasy spojí do zpěvu dlouhých tónů. Kromě lidských hlasů zde není užito žádných jiných zdrojů zvuku. Luckenbach při loutkovém ztvárnění díla vyšla z prostřední části a v bujných akcích skupiny zcela nahých loutek se silně zvýrazněnými pohlavními znaky vytvořila loutkovou obdobu sexuálních orgií. Závěrečný zpěv předvedla do smutečního průvodu, v němž se nad padlou loutkou objeví ostatní, zahalené do velkých šátků. V některých chvílích mi Beriova půlhodinová opera evokovala Schulhoffovu Sonatu erotiku. Avšak erotická provokativnost Schulhoffova Opus extra z roku 1919 je zde vystřídána hlubokým smutkem konce jedné civilizační epochy.