Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Robert Wilson: Úkolem režiséra je vytvořit formu, kterou herci naplní obsahem

autor: archiv

Americký režisér Robert Wilson se po dvou režiích Janáčkových oper představil činohrou – zpracoval pro Stavovské divadlo Čapkovu Věc Makropulos. Netradiční pohled na Čapka patrně vzbudí u diváků kontroverzní přijetí, nicméně režisér má svůj přesný systém práce (představil jej před nabitým auditoriem na Nové scéně v celovečerní přednášce).

Když jste poprvé četl Čapkův text, prý vám připadal nudný a staromódní. Co změnilo váš přístup k němu a jak jste přistoupil k interpretaci?
Je pravda, že při prvním čtení mi text opravdu mi připadal staromódní, zastaralý. Ale pak jsem se podíval na tu dobu v souvislosti s její architekturou, obrazy, literaturou, a začal jsem více přemýšlet o období, kdy hra vznikla. Tak pro mě začalo být jasnější, jaký klíč najít k dnešní interpretaci – že by se měla vědomě odkazovat k době svého vzniku.
Inspirovala mě práce bratra Karla Čapka – Josefa, jeho kresby, obrazy, studoval jsem nejen jeho práce, ale také umělecké směry tohoto období, vizuální umění, které tehdy vznikalo. V důsledku toho jsem celý text začal vnímat v jiných souvislostech, tím mě více zaujal a také jsem mu začal více věřit.
Myslím, že VĚC MAKROPULOS není hra, která by se dala dělat naturalisticky, protože příběh se nezaobírá něčím přirozeným, je velmi umělý. Především mě zaujaly stopy kubistické éry, která se rozvíjela v letech 1910, 1911, 1914, sledoval jsem, jak jí byly texty, kresby i architektura ovlivněny. Tuhle dobu pokládám za velmi důležitou v české historii, a pod tímto vlivem jsem začal vidět hru ve zcela jiném světle.

Režisér vašeho renomé si pro hlavní roli mohl vybrat jakoukoli herečku. Proč jste zvolil právě Soňu Červenou? Jaké specielní kvality pro vás má?
Myslím, že Soňa je ve věku, kdy je na takovou roli zralá, má velkou zkušenost, úžasný výrazový rejstřík, je muzikální. Myslím, že ji znám dost dobře, a tak mě napadlo, že by byla dobrou volbou pro tuto postavu, pro tuto roli, pro tuto hru. A pak rozhodlo i to, že ona sama ji chtěla dělat.

Z vaší práce je patrné, že hudba je pro vás nesmírně důležitým elementem. Je nějaký rozdíl, když děláte operu a činohru?
Pro mě žádný rozdíl mezi tím, jestli dělám operu či drama, není. Vždycky je základem hudba. Když uděláte gesto, něco řeknete, jde o správné načasování, podobné je to u tance.
Divadelní scéna je umělý svět a čas je tvárný, může se natahovat nebo smršťovat, díky tomu je průběh děje delší nebo rychlejší. Můžete vytvářet časoprostorové konstrukce, vizualizovat ideální prostorové konstrukce.

Která fáze práce na inscenaci je pro vás nejdůležitější – předběžná příprava, zkoušky nebo výsledný tvar?
Prací režiséra je vytvářet konstrukce. Můj způsob režie se výrazně zabývá formou. Určuju, kde by to mělo být pomalejší, hlasitější, klidnější, zvnitřnělé, komunikativnější. To je typ pokynů, které jako režisér dávám. Ale nikdy nedávám pokyny, pokud jde o interpretaci. Nikdy nemluvím o smyslu. Já určím rámec, vytvořím formu, které se herec chopí a naplňuje ji. Režírování už pak není důležité. Důležité je to, jaký obsah tomu dají herci. Výsledný dojem pak závisí na různých schopnostech naplnit tuto formu.
Vezměme si tento příklad: Mozart napsal hudbu, a tisíce lidí hrají, ale je jen pár těch, kteří ji dokážou zahrát nádherně. Forma je dána Mozartem, ale ty noty hrajete vy, a to je pro výsledek důležité. Takže režisér udělá svou práci tím, že otevře hru směrem k hercům a pak už je na nich, jak to zahrají. Inscenace se tak stává čistě jejich záležitost, nikoliv mojí.

6.12.2010 12:12:18 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!